Bowie, David - The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars (1972)

Nálepiek už David Bowie dostal mnoho, v podstate všetky sa točia okolo jeho obdivuhodnej hudobníckej a umeleckej úrovne a invencie, takže myslím, že žiadne ďalšie adjektíva a prirovnania nie sú potrebné. V roku 1972 uzrel svetlo sveta tento album, nosné dielo pre postavu menom Ziggy Stardust, snáď najznámejšie alter ego pána hudobníka. Krikľavooranžové vlasy, mejkap, blesk pretínajúci tvár, pestrý outfit, stieranie hraníc medzi pohlaviami – veď to poznáte. Aj keď sa snažím vyhýbať žánrovým škatuľkám, poznamenám ešte, že platňa sa stala jedným z dominantných reprezentantov tzv. glam obdobia, svojskej odnože rocku, ktorá povýšila imidž minimálne na úroveň samotnej hudobnej stránky.

Jednoduchý bicí vzorec otvára úvodnú FIVE YEARS, čoskoro sa pridáva Bowie, ako Ziggy, s odkazom pre ľudstvo. Jeho hlas sa postupne stáva naliehavejším neskôr opäť klesá do pokojnejších rovín. Pieseň charakteristická spevákovým frázovaním kulminuje dvojhlasom Bowieho a gitaristu Ronsona v záverečnom, opakujúcom sa motíve, tu Bowie už zúfalo replikuje apokalyptických „five years“... až sa napokon dostávame k povzbudivému úvodu piesne SOUL LOVE, ktorá začína podobným motívom aký sme počuli v otváracej skladbe. Už sa tu aj intenzívnejšie prejaví Ronson, ktorý rezavými riffmi posúva skladbu vpred. Opäť striedanie pokojnejších a búrlivejších pasáží, Bowie sa predstaví aj na saxofóne, až nás napokon Ronson na vlnách ústredného motívu piesne odprevadí ku koncu. A prichádza vrchol albumu – MOONAGE DAYDREAM – geniálna záležitosť, otvorená Ronsonovým riffom, ktorý sa zareže pod kožu. Bowie vokálom nezaostáva, môj obľúbený spevácky výkon na albume. Nezaostávajú ani M. Woodmansey na bicích a basák T. Bolder, ktorí krásne tandemovo podkresľujú skladbu. Avšak pieseň jednoznačne patrí Ronsonovi, ktorý tu má krásny inštrumentálny angažmán, vrcholiaci v jedinom poctivom, no ozaj skvelom, gitarovom sóle na albume. Pán gitarista. STARMAN je zasa akustickou gitarou podfarbená lahôdka, taký typický glam rockový Bowie, hlavne čo sa refrénu týka. Záver patrí Ronsonovej elektrike a hravo-chytľavému popevku „la, la, la“. Vo vyšších polohách otvorí Bowie jedinú neautorskú skladbu albumu IT AIN'T EASY (originál Ron Davies). Super veselá záležitosť ako z nejakého príbehu s jednoduchým a výstižným refrénom (veru, nie je ľahké dostať sa do nebies, keď smerujete nadol).

Smutnoveselý úvod na piano otvorí druhú stranu platne, melancholická LADY STARDUST s nádherne precíteným spevom sťaby od rozorvatej duše. V kuloároch sa povráva, že to je Bowieho symbolické „smeknutí klobouku“ glamrockovému rovesníkovi Marcovi Bolanovi. Tu Ronson ukazuje, že nielen na gitaru mu to hrá, pretože práve jemu patrí vďaka za úžasný motív na piano. Dynamický je začiatok piesne STAR v zložení piano, bicie + gitarový podmaz, až sa napokon pridáva Bowie. V menších obmenách (najmä vokálnych) sa úvodný motív šablónovito opakuje v celom priebehu skladby, akurát s menšími gitarovými intermezzami. A už tu máme punkovicou zavaňajúci Ronsonov riff, otvárajúci skladbu HANG ON TO YOURSELF a takáto naláda sa nesie celou skladbou a Bowieho frázovanie do toho akýmsi čudne-úžasným spôsobom dokonale pasuje. Opäť chválim Micka Woodmanseyho a Trevora Boldera, bez Pavúkov z Marsu by to veru nebolo ono. Ďalší charakteristický „rezavý“ Ronsonov riff otvára autobiografickú pieseň tejto zostavy – ZIGGY STARDUST. Opäť Bowie na glamrockovom výslní, nepochybne jedna z hymien (sub)žánru. Gitarista prudkou, údernou hardrockovou gitarou dopĺňa Bowieho, títo dvaja sa skrátka našli. SUFFRAGETTE CITY je skladba podobného rázu ako predošlá, z rovnakého receptu však vzišla melodicky odlišná dobrota. Neskutočne chytľavá záležitosť, takto nejako si predstavujem spojenie pojmov „Bowie“ a „rock“. Akustický úvod nám prináša posledná skladba albumu, ROCK 'N' ROLL SUICIDE, cítim folkové inšpirácie z predošlého albumu Hunky Dory. Neskôr sa však pripájajú aj bicie s basgitarou a kdesi v pozadí vybrnkáva aj elektrická gitara a druhú polovicu už s kľudným svedomím označme teda tým glam rockom. Bowieho spev ku koncu predznačuje nielen uzatvorenie albumu, ale aj jednej významnej kapitoly jeho hudobníckej kariéry...

… po turné k tomuto (a ďalšiemu – Aladdin Sane) albumu Bowie totižto definitívne dáva Pavúkom zbohom a vyberá sa inými cestičkami. Na platni Diamond Dogs to ešte nie je také zjavné, už tu však cítiť, že inklinuje k iným hudobným sféram. Zbytočne polemizovať, ako by to dopadlo ak by zostava z recenzovaného albumu pokračovala naprieč rokmi ďalej. Nespochybniteľnou pravdou však je, že im to naozaj hralo. Nuž, Bowie sa potreboval angažovať iným smerom, počas kariéry viackrát učinil takéto rozhodnutie – nemal rád hudobné škrupiny, do ktorých ho ostatní pasovali – a nikomu nepotreboval nič dokazovať. R.I.P. David Bowie.
reagovat

tykeww @ 11.05.2016 14:07:13
Co dodat, tohle je zkrátka jedna z nejúžasnějších desek, kterou znám, i v bohaté diskografii Mistra Bowieho dost významná.
Jen si neodpustím jednu poznámku: Moonage Daydream = vrchol alba? Myslím, že tady nelze hledat žádné vrcholy, protože se jedná o dost vyrovnanou kolekci písniček.

POsibr @ 11.05.2016 14:32:52
vdaka za reakciu. ad MD - holt, niekto vrchol najde, niekto nie. albumu som dal 5* takze suhlasim, ze to je klenot a pre mna u Bowieho jednoznacne no.1, menovana pesnicka je vsak moja oblubena a ja ju za najlepsiu aj povazujem. :)

tykeww @ 11.05.2016 14:55:29
Jasně, já mám zase Starmana a Suffragete City, ale objektivně je to pecka za peckou :)

Martin H @ 11.05.2016 16:27:15
POsibr: Vynikající recenze a těžko vybírat nejlepší skladbu. Mě osobně na Ziggym vždy odrovná Rock ´n´ roll Suicide.

nowhere_man @ 11.05.2016 19:40:39
Milujem tento album... Mimochodom Moonage daydream je aj môj favorit. A poznáte verziu singlovú, ktorú David vydal na singli v roku 1971 pod pseudonymom Arnold Corns? Tu je:

>> odkaz

B-strana bola tiež iná verzia Hang on to yourself:

>> odkaz

Jarda P @ 12.05.2016 06:57:51
Vzácně vyrovnané 4 desky Bowieho od The Man Who Sold The World po Ziggyho patří do zlatého fondu rocku 70. let. Po odchodu Ronsona už to nebylo ono a kromě Diamond Dogs a Station To Station už to bylo mimo můj vkus.

POsibr @ 12.05.2016 10:09:04
vďaka všetkým za reakcie, som rád, že album sa teší takýmto náladám. táto koncepcia Bowiemu jednoznačne vyšla dokonale!

@nowhere_man: A.Corns verzia má, samozrejme, tiež svoje čaro, tá okresanosť a surovosť majú čosi do seba. textové alternácie sú tiež výrazné. je zaujímavé pozorovať, ako sa skladba premenila vo svoju albumovú podobu - nabrala, najmä Ronsonovým prispením, svojský elektrický nádych. vďaka za pripomenutie.

ešte by som rád pripojil odkaz na live verziu Moonage Daydream, z posledného koncertu Ziggy Stardust turné, na ktorom Bowie "zabil" Pavúkov z Marsu, Londýn, Hammersmith Odeon (3. júl 1973):

>> odkaz

tá dynamika medzi Bowiem a Ronsonom je veľmi badateľná. aj keď v tejto dvojici bol Bowie skladateľom a väčšinou aj autorom aranžmánov, nebál by som sa ich dvoch postaviť vedľa iných hudobníckych dvojíc tej doby, napr. Jagger/Richards, či Kossoff/Rodgers.

Nejsem schopný se pořádně vyjadřovat, ale...

Lahůdka od začátku do konce. Vážně nehorázně silná kolekce a pro mě asi nejsilnější Davčova deska a jedna z nejsilnějších desek vůbec. Produkce je nasáklá rokenrolovou dobou kamennou, ale asi i ten zvuk dělá hrozně moc stran celkové atmosféry.

Ze skladeb u mě z celku asi trochu pokulhává dvojka a pětka, ale v klídku vyvažováno naprostými vrcholy rockové hudby snad vůbec (Five Years, Moonage Daydream, Ziggy Stardust...). Možná by desce taky víc slušela větší volnost pro Ronsonovy sólové výpady.
reagovat

Vynikajícíí rokenrůlek, jedno z mých nejoblíbenějšíích alb vůůbec. "Srdceryvný" přííběh ale hlavně silnéé náápady, Ronsonova kytara, zpěv, všechno. Kolekce nehoráázně silných skladeb. Úplnéé maximáální vrcholy na už tak dost vysokéém pohoříí bych viděl ve Five Years, Moonage Daydream, Ziggy Stardust a Rock 'N' Roll Suicide.
reagovat

PaloM @ 05.04.2011 18:52:22
Normálne ťa ľutujem, buď máš rečovú vadu alebo sa ti zasekávajú klávesy s dlhými hláskami. Odporúčam začať to riešiť servisom alebo kúpou novej klávesnice - sú lacné a vydržia. Možno sa ti potom podarí úspešne napísať viac než 4 vety.

Bowie je všestranně nadaný člověk. Toto album dokazuje že je mimojiné i vynikající hudebník. Kdo by čekal progresivní kompozice popř. brilantní instrumentální plochy by se na tomto albu nedočkal, ale Bowie dokáže psát s takovou elegancí, že mě do hudby vždy vtáhne.

Kdybych měl ale hodnotit jednotlivé skladby dal bych za první cca polovinu 4,5* za druhou 3,5* - celkem ale takových lepších 4,5* protože to pro mě přecejenom plní spíš definici čtyř než pěti hvězdiček.
reagovat

Lothian @ 18.01.2010 17:16:02
Jedno z best Bowieho alb,možná vůbec nejlepší!

Jarda P @ 18.01.2010 20:09:09
Od Man Who Sold The World po Station To Station nemají Bowieho alba chybu. Pak už to šlo mimo můj vkus.

Ziggy Stardust je výborná deska, ale pro mě nejlepší z první půle 70.let je přeci jen Alladin Sane, Ziggy je o kousek pozadu bohužel. Deska je rockově našlapaná a obsahuje pro mě jen skutečně jeden slabý moment a tím je It Ain´t Easy. Toto album doporučuji všem příznivcům rockové hudby, kromě hitů Ziggy Stardust a Suffragette City a poněkud sladkého Starmana ( zpíval ho u nás i Václav Neckář pod názvem Posel ) tu najdeme další výborné skladby. Za zmínku jistě stojí úvodní Five Years a závěr v podobě Rokenrol Suicide.
reagovat

Viděli jste někdy klip Davida Bowieho, kde má červený vlasy, podivný hadry (i když u Bowieho, co není podivný) a má na sobě víc make-upu než Cher? Ano, je možné, že jste spatřili bytost jménem Ziggy Stardust, bisexuální mimozemskou bytost. Tak se prezentoval Bowie na tomto albu a stal se jednou z největších hvězd glam-rocku (o první místo soupeří jedině s Bolanem).

O tomto albu jsem slyšel a četl tolik nadšených ohlasů, že jsem se těšil jako malé pachole, když se tato deska dostala k mým pařátům. Na první poslech jsem byl trochu zaskočen. Čekal jsem prostě hrozně moc hitovou desku, ale takhle jsem si ji nepředstavoval. A nutno říct, že jsem si ji musel pustit několikrát, než jsem doopravdy dokázal vstřebat všechno, co nám zde pan Chameleón zanechal.

Většina songů je postavena na kombinaci: typický Bowieho frázování, častý akustický kytary, klavír a (a to mám na Bowiem hrozně rád) velice podivných, občas možná až úchylných vokálech, které jsou ale pro Bowieho dost typické (viz. např. deska Diamond Dogs). Velkou výjimkou je elektrická Moonage Daydream, ve které je vypuštěn ze řetězu kytarista Mick Ronson, aby pořádně vytrestal jednak svoji kytaru a jednak ucho posluchačovo. Trestá výborně.

Kdybych si měl vybrat jenom jednu skladbu ze Ziggyho, tak opravdu nevím. Prostě mi přijde, že tato deska opravdu nemá slabé místo. Ať to jsou vypalovačky typu Suffragette City a Hang On To Yourself nebo středně rychlý skladby, jako například výborná Starman, která je jedním z nejsilnějších momentů desky spolu s na riffu založenou Ziggy Stardust. Desku uzavírá emoční trhák Rock ‚N‘ Roll Suicide, kterým se Bowie rozloučil jak s deskou, tak nakonec i s postavou Ziggyho Stardusta, která se naposledy setkala s diváky na koncertě v Londýně v Hammersmith Odeon. Bowie Ziggyho opustil, aby se mohl změnit, což udělal ještě několikrát… Přezdívka Rockový Chameleón je sice hrozně omílaná, ale prostě lepší není…

Závěrem: Ziggy Stardust je skvělé album, jedno z mých nejoblíbenějších, které ovlivnilo vývoj hudby a i dnes, po těch x letech, stále určitě osloví všechny posluchače, kteří mají rádi kvalitní muziku a já osobně ho spolu s Hunky Dory považuji za to nejlepší, co kdy mr. Bowie natočil.. a že toho nenatočil málo.

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars umístila na 35. místě.
reagovat

Jak hodnotit desku, která se stala monumentem ve vývoji rockové hudby, potažmo moderní hudby vůbec? Lze hodnotit desku, která si našla své místo na obloze mezi stálicemi jako je The Lamb lies down on Broadway, Led Zeppelin II., Aqualung, Close to the Edge, Tubular bells, Red nebo Ummagumma? V hudebním vývoji je logickým pokračováním vznosných a nápaditých melodií Hunky Dory a předchůdcem Aladdina, jehož classic-funky-blues-jazzovou a riffověji vyhraněnou náladu už nese, ale ne tak frapantně, pouze jako hučící neviditelný spodní proud. Dominantou alba jsou nakonec hlavně řízné písně, monumentální naléhavé melodie, tak samozřejmé a vcelku i nijak rafinované či komplikované, o to však více ve své jednoznačnosti strhující. Kouzlo alba je grandiózní; i ten, kdo by Bowieho androgynní líčení a stylizaci, známé z nově vydaných videí z té doby, jinak pokládal za trapnou přibuzlou extravagantní šou, je v případě Davida pohlcen jeho osobním kouzlem a pěveckým uměním, neboť Bowie jako antický tragéd s maskou nebo dvorní královský šašek odráží tragikomický obraz našeho světa a i dost náročné polohy zpívá s takovou lehkostí a sugestivitou, manýristickými ozdobami, které jako by čerpaly od starých černých bluesmanů až po pěvecké toreadory šansonu 50.let. A přitom je to stále navýsost moderní rocková výpověď. Všechno na albu je výborné, vypíchl bych vyjímečnost Moonage Daydream, kde Bowie šlape na paty nejlepším soulovým zpěvákům. Kované hitovky Starman a Lady Stardust, titulní skladba nebo dunivý rock´n roll Suffragette City jakoby vyrůstaly z jednoho mohutného kmene, album je vnitřně ohromně jednolité a sevřené, nikoliv však jednotvárné!!!!, a to ani nemluvím o jednotící textové linii. Stylová košatost minulého alba Hunky Dory je dalším typickým rozdílem mezi těmito vynikajícími počiny, je to krok vpřed, akt vyzrání, protože právě i toto je na hudbě těžké (analogií může být hravá rozmanitost Houses of the Holy oproti monolitické kompaktnosti Physical Graffiti u Led Zeppelin). Jedna z největších šlupek alba, Rock´n Roll Suicide, to je korunovace díla. Pod parou držený natlakovaný zpěv vyvře v kodu, která má takové dudy, že citlivější posluchač mimoděk sahá po šnuptychlu. A možná je zde nastolen faustovský problém: David "prodal duši" imaginárnímu Ziggymu za neuvěřitelné hudební nápady, a ten si jeho duši za to málem odnesl. Naštěstí se David Goliášovi ubránil a odvržením svého alter ega si znovuvydobyl svobodu. Ale ta úžasná hudba, ta zde díky Bohu zůstala.
reagovat

honanek @ 29.05.2015 17:25:43
Dobrá recenze.
Není to na jeden poslech,za nehty to zaleze až po několikáté.O to víc má posluchač chuť to poslechnout znova.
K LP jsem se dostal na burze až v r.1976,kdy glamrock byl za zenitem,ale já tenhle kousek stejně k tomu nepřiřazoval.
Spíš to mám jako neměnný artefakt opravdu okouzlující hudby.

Co k této desce všech desek v Bowieho tvorbě říci?

Je to snad nejlepší ukázka Bowieho progresivního uvažování, sice někteří asi (asi určitě:)) namítnou, že Bowie směřoval svou hudbou pouze tam, kde byl zaručený komerční úspěch...není to pravda, sice taková Rock´n roll Suicide se stala obrovským hitem, ale album je přeplněno výbornými nápady a pěveckým excelováním až to snad není možné, nedá se těměř vybrat žádná písň, která by výrazně převyšovala ostatní písně, ale za sebe říkám, že snad nejlepší je Moonage Daydream, hlavně kvůli vynikajícímu Ronsonovi.

Závěrem bych chtěl říci, že jsem se k Bowieho celé diskografii dostal poměrně nedávno, ale Ziggy mě okamžitě dostal - *****
reagovat

Iggi @ 18.08.2009 15:55:55
No - nevim, celistvou desku znám pres 25 let a nejak me nikdy zásadne neoslovila, hlavne zacatek mi pripada fádní, deska graduje az ke konci jednou glamovou vypalovac-
kou za druhou. Mozná se na mne negativne nekteré hity podepsaly z Matejských poutí v Praze v 70. letech, kde tyto vypalovacky byly jiz na magnetofonech B 100 a 90
komedianty pousteny jak na kolovrátku / vedle Uriah Heep, Nazareth, Gary Glitter Bandu nebo Sweet ci T rex/.
Muj nazor berte jako mensinový - muj kolega se v r.1974 narodil /coz v te dobe na Matejské Bowie frcel/, je kytarista, ma hudbu v maliku a pritom
na Ziggiho nedá dopustit .