Reakce na recenzi:

Gattolino - @ 31.03.2013

Po delší době jsem si znovu poslechl oba historické živáky, tedy tento, David Live z Diamond Dogs Tour 1974, a k tomu Stage z roku 1978. Napadá mne pár postřehů, i když se asi budu opakovat.
Už od prvních tónů se valí záplava emocí, exprese a naprostého ponoření se do hudby. Oproti pozdějšímu Stage je David Live spontánní, nezkrotný, eruptivní a troufám si říci i mnohem více jazzový, improvizovaný a nástrojově pestřejší. Nabízí také větší kolekci hitů, s dosahem až k Space Odditty. Věcem ze Ziggyho se David možná maličko snaží uhýbat, ale protože by jejich absencci posluchač asi nevydýchal, je zde masivní podání Moonage Daydream, které vřelostí lehce překoná ziggyovský blok na Stage a rozprávivý saxofon hezky dokreslí záměrně hysterickou extatičnost zpěvu. Za zmínku určitě stojí klavír v Aladinovi, příjemně ujetý. Album je oproti svému čtyři roky staršímu následníku rozháranější, odvázanější, hudebně je možná méně precizní, ale zato je procítěněji zazpívané. Rozhodně bych se nesnažil říkat charakteristiky "horší - lepší".
Jen mne napadá kacířská otázka, čím se All the Young Dudes stala hitem. Docela by mi na albu nechyběla.
Jinak, jsou to dva dobové dokumenty, každý přesně vystihuje náladu doby a rozpoložení geniálního umělce, bohužel v této době v moci kokainu. Ale Davidova umělecká i lidská síla z tohoto kolotoče nakonec vyšla očištěna. Je-li Stage vybroušený hutný pódiový monument, David Live mi připadá spíše jako intimní zážitek z půlnočního baru u skleničky whisky. Excelentní hudební zážitek, čtyřalbová "živá" krabice by byla taky zajímavé řešení.