Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 30.03.2020

I přes téměř absolutní hodnocení tohoto díla britských veteránů, u mě to není tak jasné a prosté. Jako celek mě nikdy nesebralo jako orgie Subterranea, Dark Matter, Frequency či rané klenoty na špici s The Wake. Těžko vyznat, proč tomu tak je. Hudba se klikatí a paličatým uším ne a ne poručit...

Nejtěžší kalibr tasí už The Darkest Hour zásadní a letitý flák. Precizních 11 min. = made in Jowitt, Orford, a další. Keyboardo-mellotronovou clonu promění Nichollsův, životodárný, soustředěný zpěv. Oproti 80-ové éře můžeme v max. rockovém zábalu chválit Cookovu baterii i Jowittův basový tanec. Dvoudílná Fading Senses využívá vedle mellotronu a samplů také Orfordovu flétnu. Pekelně temná jízda s démonickým Peterem Cookem mi vždy připadala překombinovaná. Jako bych se v tom moři vjemů ztrácel. Out of Nowhere - osmdesátkově okovaná. Ve strohém marši ale postrádám výraznější opěrný bod, i když se zjevují hravé, až bizarní zvukomalby. Pochyby odešle za horizont atmosféricky kreslící flétna a nastupující rockové supění. Pilotní Further Away - IQ, jak je zbožňuju, ani smítko námitek! Za patnáct minut projdeme mnohým, a vše vrcholí klávesami ruku v ruce s Holmesovými žhavými uhlíky. Ani další zářezy mi vrásky na čele neudělaly. Po melodicky jímavé, hackettovsky prosvětlené Leap of Faith uzavře k zářné spokojenosti celý příběh Came Down. Nostalgicky smířlivý tón s banksovskou ozvěnou. Tyhle slzavé pointy dovedli třeba i Květinoví králové...

Lyricky i hudebně závažná a jistě i depresívně působící kolekce. I proto subjektivní úskalí se na onu frekvenci naladit. Jde ale o menší albový úsek, a kdo ví co další poslechy. Ever pro mě rezonuje lehce na vlně Fates Warning, Evergrey, třeba i VdGG. Náladou, aniž bych chtěl jednotlivé bandy hudebně srovnávat. Jasných a silných 4/5.