Reakce na recenzi:

oř - @ 11.02.2017

The Seventh House právem patří do vrcholného období Southamptonských IQ. Tři roky po koncepčním projektu Subterranea, na kterém kapela potí krev, se v uvolněnější atmosféře, s tvrdším zvukem a v dynamičtějších přechodech skvěle stylizuje do nové role, které patří vůdčí tvář britského neoprogu.

V tuto chvíli už nemusí nikomu nic dokazovat, do svého repertoáru zařazuje rytmičtější prvky, širší tónovou škálu, ale častěji kupříkladu i sólově vystupující saxofon. Spektakulární nástroj dostává rozhodující roli a pod jeho vedením se tu zaskví dvě vůbec nejpovedenější skladby z repertoáru kapely. Ti, co desku znají, určitě budou souhlasit, že kompozice Zero Hour a Shooting Angels patří do výkladní skříně progresivní hudby.

A pro ty, kdo se s deskou nebo kapelou zatím jen míjeli - tohle je přesně ten druh ovoce, na který by měl vystřelit jejich imaginární šíp z dob bájného Viléma Tella.