horyna - @ 27.07.2016 | #

Album Burn- další to plnohodnotný společník na pravidelných rodinných dovolenkových cestách. Deska která mne nikdy nezklamala a společně s několika Gillanovskými alby ji řadím na absolutní vrchol tohoto souboru.
S jejím poslechem mi vždy vytane na mysl názor v recenzi P. Gratiase, že pěvecké duo C. / H. zde nahrazuje jednoho předešlého vokalistu, který přeci vše vyzpíval sám. S tímto postojem nemohu v žádném případě souhlasit, zde přece vůbec nešlo o to, že by mistr Coverdale nepodal přesvědčivě všechny sepsané vokální party, ale nevyužít takového potenciálu v podobě dvou vysoce kvalitních vokalistů, navíc krásně barevně odstíněných a technicky velice zdatných, by byl vskutku promarněný krok. Proto díky vám pánové za váš vklad.

Nesmrtelná a nanejvýš extatická jízda Burn- s pekelnými attacky Iana Paice, famózně energickým Coverdalem a kytarovou excelentní parádou ozdobenou řvoucím Buuuuurn, přechází do velice oblíbené hypnotické pasáže s pějícím Glennem, prostě skvostné!!
Might Just Take Your Life- oplývá sebejistným bluesovým darem a cítěním příznačným pro první etapu bílého hada, náležitě se zde zpomalí a posluchač má více času si vychutnávat malebná zákoutí této písně.
Lay Down, Stay Down- cítím jako propojení starších D. P. s novým (funkovějším) směřováním souboru, členitá a tempově neurvalá stálice, v které se pánové zpěváci blízknou opravdu povedenými party.
Sail Away- patří mezi mé nej oblíbence na albu, Blackmore si staví pomník nesmrtelnosti svými riffy a melodiemi, vokální nástin obou pěvců je velice svérázný a inspirativní, postupná obměna skladby vyznívá progresivně a hodně novátorsky s neoddiskutovatelným podílem technicky zdatné rytmické sekce.
Jamovací charakter písně You Fool No One- vyvěrá ze samé podstaty rockových tradic a svým zápalem tak pevně dokladuje, jak kreativní atmosféra musela ve studiu mezi muzikanty panovat.
What's Going On Here- Lord svým pianem a Ritchieho sóla určují charakter této velice příjemné až beststarostně znějící písně v silně pohodovém oparu.
Mistreated- jsem kdysi objevil na Malmsteenově albu Inspiration, už tehdy mne pevně zaujala, originál je ovšem v tomto případě jedinečný, pomalé, zatěžkané tempo a velice naléhavý Davidův bluesový projev dokáží pevně ovlivňovat vaši mysl a kormidlovat píseň s pomocí bytelně vystavěné basové figury a četnosti kytarových sól do svého finále.
Závěr obstarává futuristická instrumentálka "A" 200.

Obrovská variabilita a barevnost tohoto materiálu jasně deklamuje nesporné kvality, kreativní posun a umělecké ambice těchto muzikantů.
A Paice zde stejně hraje jako bůh :-)

b.wolf @ 27.07.2016 13:59:43 | #
K tomuto albu vlastněvyjma superlativů není co dodat. Mně nejvíc fascinuje závěrečná instrumentálka "A200". Angažování D. Coverdalea považuju za skvělý krok, nejzřetelnější je to na fošně Come taste the band, mimochodem hodně nedoceňované. Spojení Coverdale-Bolin nemá chybu. Burn je ovšem deska s nálepkou extra klasa, takové desky už se bohužel v dnešní době nedočkáme. 5/5