Reakce na recenzi:

oř - @ 20.02.2017

Že to jde i bez Chise Squirea, jsme se přesvědčili v revolučním roce 1989. Čtyři pětiny původní sestavy, odpovědné za to "nejlepší", co z kapely v dobách dinosauřích vzešlo, daly znovu hlavy dohromady (i když ne tak úplně, ve spojitosti s albem se mluví o oddělených nahrávacích sekvencích) a bez nejmenších bolestí povily dítko s krvavě vytetovaným nápisem na zádech ART.

Už jen pohled na Deanovský přebal dokázal vrátit čas někam na pomezí desky Drama a hudební náplň směřovala ještě hlouběji, zhruba do období před desku Going for the One. Členitost a maximální aranžérská provázanost s podstatným podílem původní Yes atmosféry, to byly jedny z hlavních atributů, se kterými seděli pánové nad notovými zápisy při tvorbě opusu, který měl za úkol navrátit kompoziční schémata před Rabinovské časy.

Dvě kaňky se přesto dají vystopovat. Jednak je to příliš syntetický výsledný sound, především v perkusivní oblasti, a viditelně odpudivá, kubánsky plážová záležitost Teakbois. Valná většina nahrávky jsou ti "praví" Yes s výhonky geniality, klíčícími především v průběhu songů Brother of Mine, Birthright a Quartet.

Přesto plný souhlas nahrávce neudělím. Zvláštní křečovitost a pokřivená neupřímnost mě při poslechu několikrát zaplavuje a i když se to ve spojitosti se jménem Steva Howea nehodí, s rabinovským konceptem té doby vycházím zásadně snáz.