Yes - Anderson Bruford Wakeman Howe (1989)

Že to jde i bez Chise Squirea, jsme se přesvědčili v revolučním roce 1989. Čtyři pětiny původní sestavy, odpovědné za to "nejlepší", co z kapely v dobách dinosauřích vzešlo, daly znovu hlavy dohromady (i když ne tak úplně, ve spojitosti s albem se mluví o oddělených nahrávacích sekvencích) a bez nejmenších bolestí povily dítko s krvavě vytetovaným nápisem na zádech ART.

Už jen pohled na Deanovský přebal dokázal vrátit čas někam na pomezí desky Drama a hudební náplň směřovala ještě hlouběji, zhruba do období před desku Going for the One. Členitost a maximální aranžérská provázanost s podstatným podílem původní Yes atmosféry, to byly jedny z hlavních atributů, se kterými seděli pánové nad notovými zápisy při tvorbě opusu, který měl za úkol navrátit kompoziční schémata před Rabinovské časy.

Dvě kaňky se přesto dají vystopovat. Jednak je to příliš syntetický výsledný sound, především v perkusivní oblasti, a viditelně odpudivá, kubánsky plážová záležitost Teakbois. Valná většina nahrávky jsou ti "praví" Yes s výhonky geniality, klíčícími především v průběhu songů Brother of Mine, Birthright a Quartet.

Přesto plný souhlas nahrávce neudělím. Zvláštní křečovitost a pokřivená neupřímnost mě při poslechu několikrát zaplavuje a i když se to ve spojitosti se jménem Steva Howea nehodí, s rabinovským konceptem té doby vycházím zásadně snáz.
reagovat

john l @ 21.02.2017 07:19:06
Toto není žádné veledílo, spíš kalkul a truc na jistotu. Zvuk je větší umělotina než s Rabinem a
přesto že Howe exceluje nijak zvlášť mě nebaví.

Album Yes a predsa nie Yes. V každom prípade, je to od čias albumu Drama konečne poriadna porcia klasických Yes. ABWH je vynikajúci album, ktorý nemá moc spoločného s 90125 a Big generator. Jediné, čo mi na tomto skvoste trochu vadí, je nadmiera syntetizátorov, ale inak paráda. Yes sa vzmohli (áno, viem, nie je to oficiálne Yes) opäť na svoju dávnu úroveň. Najviac ma tu zaujali vynikajúca Brother of mine (začiatok krásne melancholický, koniec veľmi veselý, jednoducho úžasný kontrast), The meeting (nádherná clivota), Order of the universe (krásna melódia). Ale nevadí mi vôbec ani latinsko-americká Teakbois, práve naopak. Takže album ABWH v mojich ušiach absolútne vynikajúci počin, v podstate veľmi blízky klasickým dielam Yes. Paráda.
reagovat

PaloM @ 05.07.2010 15:40:08
Pred pár dňami som ABWH pod dlhšej dobe počúval, je to naprosto výnimočný zážitok. Skvelé je aj koncertné DVD AN EVENING OF YES MUSIC, ktoré je nehorázne drahé a tak iné nezostáva, len ho "nakúpiť" ináč.

Mohyla @ 12.11.2010 17:36:13
nowhere_man,PaloM: Z albumu mám podobné pocity ako ste to napísali vo svojich príspevkoch. Ale ie niektorý yesológ zodpovedne povedať, či album patrí do oficiálnej diskografie Yes?

pito63 @ 12.11.2010 19:48:28
Nie som expert, ale toto plus koncertný dvojalbum "An Evening Of Yes Music Plus" (1993) sú nahrávky skupiny Anderson, Bruford, Wakeman & Howe.
Presne, ako píše nowhere_man - album Yes a predsa nie Yes. V hranatej zátvorke by mohol byť názov skupiny, aby sa to rozlišovalo.

PaloM @ 13.11.2010 08:34:26
Mohyla: kniha Chris Welch - Na samém kraji útesu. Příběh skupiny Yes (2009), kapitola 10 "Big Generator - ABWH - Union", strana 296, druhý odstavec (pokúsim sa o preklad do slovenčiny): 80. roky začali otrasom, ktorý vyvolal odchod Ricka Wakemana a Jona Andersona a ich náhrada zo strany The Buggles. Na konci desaťročia Jon svoj odchod zopakoval druhý raz, aby sa znovu spojil s R.Wakemanom, S.Howeom a - akokoľvek to znie neuveriteľne - s pôvodným bubeníkom Yes Billom Brufordom, aby sa konkureční "Yes" nazvali ABWH. Chris Squire, Alan White a Trevor Rabin zostali ako jediní zostávajúci členovia zoskupenia, ktoré bolo možné nazývať "oficiálnymi" Yes. Zavládol chaos a rozpaky. A napriek tomu sa v r.1981 spojili k akémusi pokániu, ktoré vyústilo v 8-člennú zostavu skupiny, ktorá usporiadala turné a vydala kontroverznú platňu Union...
Moja poznámka: vzadu v knihe je najskôr diskografia Yes, a za ňou je diskografia ABWH. Osobne som to vždy vnímal ako jednu diskografiu Yes.

hejkal @ 13.11.2010 13:08:31
PaloM, myslím, že trošku mätieš prípadných neznalcov. Značku Yes má patentovanú Squire. Zoskupenie Anderson, Bruford, Wakeman a Howe sa takto nazýva a nie je to Yes. Toľko fakty. Pocity, čo je pravejšie z pohľadu hudby sú z encyklopedického hľadiska irelevantné.

PaloM @ 13.11.2010 13:25:58
hejkal: OK, beriem. No - a kde je rozpor medzi mojim prekladom z Welcha a tvojim výkladom ? Fanúšik vníma ako jednu diskografiu Yes a ABWH, ja to tak robím. Ako analogický príklad dávam King Crimson - The ProjeKcts (aj keď vznikli z iných dôvodov - zámerne sa rozdelili do rôznych zoskupení, kde spoločný zostal len Fripp) >> odkaz
A nech sa ozve, kto je znalý, a má zvlášť v zbierke uložené disky Blue Effect, M Efekt, Modrý Efekt,... alebo Progress Organization, Barnodaj, Progress 2.
Chcem len povedať, že čo logicky patrí k sebe, to vlastnícke práva značky nerozdelia :-)

hejkal @ 13.11.2010 13:35:51
"Moja poznámka: vzadu v knihe je najskôr diskografia Yes, a za ňou je diskografia ABWH. Osobne som to vždy vnímal ako jednu diskografiu Yes."
Vždy uvedieš aj svoj názor o jednotnosti a dosť to môže miasť. Inak pohoda. :)

PaloM @ 13.11.2010 13:57:30
Uznávam hejkal - jasné :-)

Za boľševika mi hudobné novinky zo slobodného sveta sprostredkoval najmä rakúsky rozhlas Ö3. Neskôr, koncom osemdesiatych rokov, keď v Maďarsku nastalo uvoľnenie som tiež počúval aj hudobné vysielanie rádia Petöffi. Nejako tak koncom septembra 1989 som v jeden večer ako obvykle mal naladených rakúšanov a reláciu Trefpunkt Ö3 s Udom Hubberom, ktorý do éteru pustil horúcu novinku formácie ABWH Brother of mine. Táto skladba mi okamžite učarovala. Zaryla sa mi hlboko do najtajomnejších zákutí podvedomia. Nahral som si ju na kazetu a opakovane počúval. Celé dni mi hrala v hlave, najmä ten nádherne povznášajúci refrén. Brother of mine v skrátenej singlovej verzii dokonca bodovala aj v rakúskej hitparáde medzi vtedajšími popovými a teenegerskými hviezdami. Ach, to boli časy... Neskôr som si kúpil cd s typickým obalom od Rogera Deana. Od úvodnej Themes mi bolo hneď jasné, kto bude hrať prvé "husle", v tomto prípade klávesy :-). Predsa Rick Wakeman. Takmer všade dominuje jeho keyboard. Celá platňa je v podstate fajn, rozhodne sa jedná o nadpriemer a dovolím si povedať, že je to najlepší počin z tvorivej dielne skupiny Yes v osemdesiatych rokoch. Najmä už spomenutá Brother of mine a predposledná skladba Order of the universe sú skutočne vynikajúce. Avšak je tu jedna vec, ktorá celkový dojem z tohto albumu dosť zráža. A to je skladba Teakbois. Pôsobí totiž ako päsť na oko. Neviem pochopiť odrazu tú silenú bujarú veselosť v štýle samby. Stačí, aby si človek privrel oči a hneď sa vidí niekde na gýčovom karnevale v Riu. Pre takéto úlety teda nemám pochopenie! Yesákom sa bohužial podarila ešte jedna takáto "hrúza" o desať rokov neskôr na albume The ladder (Lighting strikes). Keby nebolo Teakbois-u, tak by som album ohodnotil plným počtom hviezd, takto sa musia páni uspokojiť len so štyrmi.:-)
reagovat

Když zavzpomínám, ABWH je snad první progresivní album, který jsem slyšel (to mi mohlo být tak 12 let). Doteď si pamatuju tu kazetu, kde byl dole přilepen štítek od prodejce s nápisem Yes. Nebo kdysi ještě na Premiéře bežel koncert An Evening Of Yes Music Plus rozdělený na tři díly, rovněž prezentovaný jako YES. První Themes představí motivy celého alba. Brother of mine je prostě úchvatná. Moje nejoblíbenější z tohoto alba. Náherné klávesy Wakemana v pomalé The Meeting mě vždycky dostanou a do toho skvělý zpěv Andersona. Dále pokračují klasiky jako Teakbois nebo nádherná Order Of The Universe, opět na několik vět členěná píseň. Album se mě hodně líbí, nevadí mi, ani někdy kritizované Brufordovi elektrické bicí. Pro mě je to jasně za plný počet.
reagovat

Jóó! Je to tady! Bum - prááásk!!! Naprosto neočekávaná exploze nejvýsostnější hudby od rebelujících odpadlíků, čtyř truc Yesáků (ale kdo to tehdy vlastně trucoval?) na volné noze. Když se rodinná větev vlastnící práva na název Yes nebyla schopna odhodlat k vlastnímu výtvoru, přišla náhrada od čtyř Mistrů. Náhrada? Ó nikoli, kdeže. Od Relayer nejlepší album Yes, nesmrtelné a do nejmenšího detailu dokonalé dílo. Slyšeno mnohosetkrát, nikdy neoposloucháno, nikdy ne zcela doceněno.

I don't believe in Devils
I don't believe in Demons
I only believe in you

Rozvírací LP obálka s dalším graficky zpracovaným snem Rogera Deana předjímá to, co se bude dít i po hudební stránce. Mistr má stále vytříbenější styl, jeho obrazy uvnitř i vně lákají do nových tajemných světů, v nichž se cítíme bezpečni jako v neskutečné zahradě z fantasy legendy. A pak to celé začíná... Anderson se do nás pustí energií napumpovaným hlasem, nikdy se do toho tak neopřel, jako při natáčení pěveckých linek pro tohle album. A už se na nás valí erupce hudebních nápadů, neuvěřitelná síla je v jejich realizaci, přímo ohromující vitalita v nepopsatelné dravosti jednotlivých tónů. Opět máme možnost vnímat skladby stavěné jako několikavěté celky, opět se nám vrcholky vytvořených artefaktů ztrácejí za hranicemi dohledu. Yes (Klid! Jsou to Yes!) dokáží zahrát snad na každou vnitřní strunu v posluchači, daří se jim dotknout každé ukryté myšlenky, dávno zapomenutého zážitku. A ta škála nálad, kterou umí rozehrát - nevýslovné. Schopnost bravurně přebíhat z jednoho rozpoložení do druhého, přímo čarovat s emocemi, to je opravdu dokonalá syntéza všeho nejlepšího, co v je každém hudebníkovi. Je jedno zda skladbu napsal ten či onen, jestli byl ten který nástroj či hlas nosný a vedoucí, vlastní čitelnost a působivost skladby je vždy stoprocentní.

There is special reason
A special reason...

Nikdy nekončící hrátky s rytmy - excelentní přelety, kontrasty změn v dynamice, vzájemně naroubované protiklady a přitom vše v tak čirém a čistém provedení, tak neskutečné a dokonalé. Existuje málo superlativů pro popsání dojmů z eponymického díla čtyř pánů z Yes. Je paradoxem, že nejYesovější album za posledních 30 let se pod jejich hlavičkou dnes nachází jen z pozdní milosti vydavatelů.

This place - this place
This place is theirs

Dup-dup, dup-dup pomalu odpočítavají v Birthright Brufordovy bubny, dinosaur přichází, motiv se láme, vzlétá do výšin, Wakeman vyšívá svojí kmitající jehlou, Anderson do toho vystřeluje stříbrné oslnivě klenuté oblouky co letí až do slunce. Howe pak tuto skladbu ukončí drnknutím do doznívajících exotických tónů domorodého australského nástroje. Ne, opravdu nechci každou skladbu takto popisovat, to by byla zbytečně vynaložená námaha o zprostředkování nesdělitelného zážitku, šlo mi jen o takový malý příklad. Kolektivní skladatelský rukopis je znatelný nejen ve čtyřech dlouhých eposech, které tu vévodí jako vysílače energie na vrcholcích hor, ale je markantní i v těch kratších a intimnějších písních. Žádné místo na albu neleží jen tak bez užitku, každou vteřinku lze vychutnávat nějakou parádičku, kterou nám kvartet předkládá. Tentokrát za pomoci docela vysokého počtu hostujících hudebníků, ale zde platí dvojnásob - kdo tu na něco sáhnul, vše se pod jeho rukama změnilo ve zlato. Jak to jen dělají?

I wanna learn more about you
I wanna learn more about me

Tento oceán nemá břehů. A hned je tu další poťouchlost na nic netušícího posluchače. Nacpat legrační a latinskými rytmy nasáklou Teakbois mezi dva rozmáchle velebné a rozkošatělé velikány, chce kus odvahy a důvěry ve vlastní schopnosti. A funguje to skvěle! La-la-la, we write our song. Další věc, která mně těší - Anderson je na tomto albu opravdu rockový zpěvák s širokým výrazovým rejstříkem. To, jak se rozparádil v Rock Gives Courage nemá obdoby a je to v jeho podání opravdu ultra nářez. Mašina hrčí z kopce dolů, cestou s sebou strhává úplně všechno, nic ji nezastaví. To nejsou kotrmelce, to jsou salta mortale.

You crossed over the river
tu-dum tu-dum ratatata . . 8-))

Zrychlený dech a tep musí být něčím utišeny. Závěrečná Let's Pretend je nezbytná, bez ní by muselo být album označeno varováním před zvýšeným stupněm biologického ohrožení. Adrenalin v krvi pomalu klesá, tenhle bungee-jumping můžu, brzy si jej zase zopakuji.

Co napsat na závěr. Tohle není pouhé pětihvězdičkové album. Anderson Bruford Wakeman Howe je vrcholné dílo Yes a jedno z nejlepších alb vůbec, včetně jazzu a vážné hudby co znám. Dokonale vyzrálé, precizní a geniální. Devátá Yes Symfonie. Vše ostatní je nepodstatné, když hraje - vše ve mně ztichne a naslouchá. Linie Close To The Edge - Relayer - ABWH tvoří dokonalý trojúhelník, s nímž bych si vystačil asi napořád.

Do again...

Hodnocení: 5/5
reagovat

lenzi @ 01.07.2007 00:00:00
Pre zaujímavosť, akí sú ľudia rôzni a aké je to všetko subjektívne (upozorňujem, že sa nejedná o môj názor):

Jimmy Guterman - The Worst Rock&Roll Records (Rock & Pop 15/III. ročník)

15. miesto: ABWH - ABWH, Arista 1989
Během patnácti let po jedné z nejpříšernějších rockových desek Tales From Topographic Ocean se Yes mnohokrát proměnili, rozpadali a spojovali, tak jak se rýsovaly nové slmouvy s gramofirmami. Úplně nejpříšernější varianta byla právě tato.
Na papíře to vypadalo dobře - čtyři pětiny nejsilnějšího obsazení ze sedmdesátých let, co může být slibnějšího ? Jenže oni to točili tak, že mezi sebou vůbec nepřišli do kontaktu ! Nikdo s nikým nekomunikoval, prostě dostal jen partituru a dělej, co umíš. Taky to někdy vypadá, jako když každý muzikant hraje úplně jinou skladbu. Možná také proto se kapela nijak nejmenuje... Když k tomu přidáme fakt, že ani Andersonovy 'kosmické vize' svou imaginací zdaleka nedosahovaly texty ze sedmdesátých let, není divu, že v Americe, kde se deska umístila na velmi slušném 30. místě, nebylo jediného člověka, který by si album pustil víc než jednou. Prachy však muzikantům přinesla a navíc zahájila soutěž o nejhorší album znovuoživené kapely.

kubys @ 01.07.2007 00:00:00
Nikomu nebudu brát jeho nnázor, ovšem mně tu přeci jen chybí snová basa Chrise Squirea...

DongFangXu @ 13.02.2010 17:10:00
Já tady tedy Squireho nijak nepostrádám, Tony Levin je podle mě mnohem lepší jak zvukově, tak stylově. Zvláště pak na turné je slyšet, že všechny Squirovy party zahrál (podle mě) mnohem lépe, jen škoda, že dvd z tohoto turné, které oficiálně vyšlo, zachycuje období, kde Tonyho zaskakoval Jeff Berlin, který zdaleka nezní tak dravě a jeho basa místy ani není slyšet. Kdyby vyšlo dvd s Levinem, bylo by to dvd snů. Já naprosto sdílím pocity recenzenta - jsem nadšen a album ABWH je pro mě jedno z nejcennějších hudebních děl vůbec. A sestava Anderson, Bruford, Wakeman, Howe a Levin je pro mě neideálnější spojení muzikantů vůbec. Squire sice odvedl kus práce a má své geniální kousky, ale tady ho není třeba.

Jarouš @ 01.01.2016 19:21:03
Mně se album líbí. Nejvíce asi Birthright.