Yes / Anderson Bruford Wakeman Howe (1989)

Jóó! Je to tady! Bum - prááásk!!! Naprosto neočekávaná exploze nejvýsostnější hudby od rebelujících odpadlíků, čtyř truc Yesáků (ale kdo to tehdy vlastně trucoval?) na volné noze. Když se rodinná větev vlastnící práva na název Yes nebyla schopna odhodlat k vlastnímu výtvoru, přišla náhrada od čtyř Mistrů. Náhrada? Ó nikoli, kdeže. Od Relayer nejlepší album Yes, nesmrtelné a do nejmenšího detailu dokonalé dílo. Slyšeno mnohosetkrát, nikdy neoposloucháno, nikdy ne zcela doceněno.

I don't believe in Devils
I don't believe in Demons
I only believe in you

Rozvírací LP obálka s dalším graficky zpracovaným snem Rogera Deana předjímá to, co se bude dít i po hudební stránce. Mistr má stále vytříbenější styl, jeho obrazy uvnitř i vně lákají do nových tajemných světů, v nichž se cítíme bezpečni jako v neskutečné zahradě z fantasy legendy. A pak to celé začíná... Anderson se do nás pustí energií napumpovaným hlasem, nikdy se do toho tak neopřel, jako při natáčení pěveckých linek pro tohle album. A už se na nás valí erupce hudebních nápadů, neuvěřitelná síla je v jejich realizaci, přímo ohromující vitalita v nepopsatelné dravosti jednotlivých tónů. Opět máme možnost vnímat skladby stavěné jako několikavěté celky, opět se nám vrcholky vytvořených artefaktů ztrácejí za hranicemi dohledu. Yes (Klid! Jsou to Yes!) dokáží zahrát snad na každou vnitřní strunu v posluchači, daří se jim dotknout každé ukryté myšlenky, dávno zapomenutého zážitku. A ta škála nálad, kterou umí rozehrát - nevýslovné. Schopnost bravurně přebíhat z jednoho rozpoložení do druhého, přímo čarovat s emocemi, to je opravdu dokonalá syntéza všeho nejlepšího, co v je každém hudebníkovi. Je jedno zda skladbu napsal ten či onen, jestli byl ten který nástroj či hlas nosný a vedoucí, vlastní čitelnost a působivost skladby je vždy stoprocentní.

There is special reason
A special reason...

Nikdy nekončící hrátky s rytmy - excelentní přelety, kontrasty změn v dynamice, vzájemně naroubované protiklady a přitom vše v tak čirém a čistém provedení, tak neskutečné a dokonalé. Existuje málo superlativů pro popsání dojmů z eponymického díla čtyř pánů z Yes. Je paradoxem, že nejYesovější album za posledních 30 let se pod jejich hlavičkou dnes nachází jen z pozdní milosti vydavatelů.

This place - this place
This place is theirs

Dup-dup, dup-dup pomalu odpočítavají v Birthright Brufordovy bubny, dinosaur přichází, motiv se láme, vzlétá do výšin, Wakeman vyšívá svojí kmitající jehlou, Anderson do toho vystřeluje stříbrné oslnivě klenuté oblouky co letí až do slunce. Howe pak tuto skladbu ukončí drnknutím do doznívajících exotických tónů domorodého australského nástroje. Ne, opravdu nechci každou skladbu takto popisovat, to by byla zbytečně vynaložená námaha o zprostředkování nesdělitelného zážitku, šlo mi jen o takový malý příklad. Kolektivní skladatelský rukopis je znatelný nejen ve čtyřech dlouhých eposech, které tu vévodí jako vysílače energie na vrcholcích hor, ale je markantní i v těch kratších a intimnějších písních. Žádné místo na albu neleží jen tak bez užitku, každou vteřinku lze vychutnávat nějakou parádičku, kterou nám kvartet předkládá. Tentokrát za pomoci docela vysokého počtu hostujících hudebníků, ale zde platí dvojnásob - kdo tu na něco sáhnul, vše se pod jeho rukama změnilo ve zlato. Jak to jen dělají?

I wanna learn more about you
I wanna learn more about me

Tento oceán nemá břehů. A hned je tu další poťouchlost na nic netušícího posluchače. Nacpat legrační a latinskými rytmy nasáklou Teakbois mezi dva rozmáchle velebné a rozkošatělé velikány, chce kus odvahy a důvěry ve vlastní schopnosti. A funguje to skvěle! La-la-la, we write our song. Další věc, která mně těší - Anderson je na tomto albu opravdu rockový zpěvák s širokým výrazovým rejstříkem. To, jak se rozparádil v Rock Gives Courage nemá obdoby a je to v jeho podání opravdu ultra nářez. Mašina hrčí z kopce dolů, cestou s sebou strhává úplně všechno, nic ji nezastaví. To nejsou kotrmelce, to jsou salta mortale.

You crossed over the river
tu-dum tu-dum ratatata . . 8-))

Zrychlený dech a tep musí být něčím utišeny. Závěrečná Let's Pretend je nezbytná, bez ní by muselo být album označeno varováním před zvýšeným stupněm biologického ohrožení. Adrenalin v krvi pomalu klesá, tenhle bungee-jumping můžu, brzy si jej zase zopakuji.

Co napsat na závěr. Tohle není pouhé pětihvězdičkové album. Anderson Bruford Wakeman Howe je vrcholné dílo Yes a jedno z nejlepších alb vůbec, včetně jazzu a vážné hudby co znám. Dokonale vyzrálé, precizní a geniální. Devátá Yes Symfonie. Vše ostatní je nepodstatné, když hraje - vše ve mně ztichne a naslouchá. Linie Close To The Edge - Relayer - ABWH tvoří dokonalý trojúhelník, s nímž bych si vystačil asi napořád.

Do again...

Hodnocení: 5/5

» ostatní recenze alba Yes - Anderson Bruford Wakeman Howe
» popis a diskografie skupiny Yes