vmagistr - @ 22.10.2023 | #

Na vrchol vede dlouhá cesta - zvlášť když na něj chcete dojít s jako břitva nabroušeným nářezem, který se rockovými prostředky více než k čemukoli jinému obrací k černému rhythm and blues a rock´n´rollu. Z debutu osvědčenou trojnožku bratří Youngů a Bona Scotta pro nahrávání druhého studiového alba T.N.T. posílila stabilní rytmika Mark Evans / Phil Rudd a u protinožců stále úspěšnější kapela navíc zjistila, jak chutná úspěch v podobě žebříčkového hitu.

S úvodní skladbou It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock'n'Roll) se AC/DC dopustili jednoho z nejpřekvapivějších tahů v rámci celé své téměř půlstoleté kariéry. Jasně, zapracovat do struktury písní třeba zvuk kostelního zvonu nebo střelbu z kanónů taky nepatří k úplně obvyklým hudebním postupům, dudy v rukou zpěváka Bona Scotta ale pětiminutový kus, který přes veškeré vnitřní napětí nezapře jistou monotónnost, v tu správnou chvíli postrčí vpřed. Pak je tu píseň High Voltage, která svým názvem i riffovou prací obou kytar nezaměnitelně odkazuje k debutové desce. Na ní by těžko hledala konkurenci a i na T.N.T. jde o brutálně silný a nekompromisní kus. No a do třetice všeho hitového je tu titulní skladba, v níž na tehdejší AC/DC až netypicky hardrockový riff tvoří základ archetypální stadionové halekačky.

I mimo výše zmíněný hitový trojlístek se na T.N.T. najdou kousky, které ani po bezmála padesáti letech neztratily eleganci a švih - jde třeba o přisprostlý bluesový valčík The Jack, hypnoticky omamnou rockeřinu Live Wire nebo podařený riffový nářez Rock 'n' Roll Singer. Když už mluvíme o těch riffech - jeden takový si bratři Youngové v té době zřejmě skutečně oblíbili, protože stojí v základech hned tří skladeb: kromě již zmíněné pecky High Voltage jde také o postarší věcičku Can I Sit Next to You Girl, kterou Youngové (v lehce komerčnější podobě) hrávali (a na singlu vydali) ještě s předcházejícím zpěvákem Davem Evansem, a o chuckberryovský cover School Days. Oba kusy vnímám oproti zbytku materiálu na albu jako slabší, docela dobře bych se na desce obešel taky bez divokého rock´n´rollu Rocker.

Pokud bychom při maximálním zjednodušení nacpali texty z debutu do škatulky "ona", na T.N.T. by v největší permanenci byli vedlejší přihrádky "já", popřípadě "my". Jedna část skladeb totiž (v určité návaznosti na závěrečnou skladbu Show Business z desky High Voltage) popisuje, že život členů kapely není žádná selanka a že ani ve chvíli, kdy kapela takzvaně prorazí, nemá ani zdaleka vyhráno - tuhle tematiku akcentuje zejména úvodní dvojička It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock'n'Roll) a Rock 'n' Roll Singer. Trojice Live Wire, T.N.T. a Rocker naproti tomu podporuje (samozřejmě s patřičnou nadsázkou) sebeprezentaci zpěváka Bona Scotta jako pořádného "řízka" a chlápka, kterému žádná neodolá. Obě tematiky v sobě alespoň náznakem spojuje divočina High Voltage, až přeslušněle oproti nim naopak působí Evansova historka o tom, jak povedenou hláškou sbalil holku a následně podobným způsobem odpálkoval jakéhosi otrapu, co se mu ji snažil přebrat, v Can I Sit Next to You Girl. Jasným vrcholem desky je po textové stránce pecka The Jack, ve které Bon Scott v tísíci a jednom různých jinotajů s karetní tematikou líčí příběh o tom, jak jeho hrdina od jedné prostitutky ke kapavce přišel.

T.N.T. vnímám oproti High Voltage jako o něco rozpolcenější album. Ty nejlepší skladby jsou tu silnější než na debutu, na druhou stranu je tu více těch, které ke štěstí víceméně nepotřebuji. AC/DC ukázali slušný potenciál, který ale ještě bude třeba naplnit. Zatím tu tedy pořád máme jen několik zásadních skladeb - na zásadní album se teprve čeká.

Antony @ 23.10.2023 10:01:50 | #
jiří schwarz
Není tomu tak. AC/DC čistý hard rock prosazovali v době, kdy tebou jmenované vzory vyčerpaně stagnovaly. Dá se říci, že v mezidobí 1976-1984 se čistému hardrocku moc nedařilo. DEEP PURPLE do skvělého comebacku (který na mne dodnes působí jako zjevení, oáza uprostřed pouště) neudělali nic. BLACK SABBATH hráli a nahrávali, ale hledali se. Jejich alba z té doby se mi líbí, ale není to z velké části hard rock, zachraňoval to Dio. The WHO byli v tomto období již jen stínem sebe sama a dojížděli ze setrvačnosti. URIAH HEEP sypali jedno album za druhým, ale z hard rocku se stal poprock. Atd..
AC/DC dávali publiku v této hluché době tvrdou muziku bez příkras popu, glamu, bez čehokoli, co by bylo cítit new wave, bez kláves (v tomto jsou absolutní výjimkou), bez pohrávání s jazzrockem. Aniž by vstoupili na půdu tehdy začínajícího, posléze nosného heavy metalu. V tomhle smyslu jsou pro vývoj a existenci hard rocku nenahraditelní.
No, a poznámka, že prosadili leda sebe sama - ta se dá aplikovat na libovolnou kapelu. Každé šlo právě o tohle, nepodléhám v tomto směru žádným iluzím. Jde ovšem o použité prostředky. AC/DC narozdíl od naprosté většiny ostatních, nikdy nesklouzli do trendy komerce.