Petr Gratias - @ 20.08.2011 | #

Štěpení legendárních Deep Purple v r. 1973 jsem „přivítal“ s velkou nechutí a nelibostí a dlouho jsem si nemohl zvyknout, že tahle superskupina třese se svými hudebními základy. Když ale přišla v r. 1975 zpráva, že Ritchie Blackmore opouští z hudebních důvodů Deep Purple, bylo to další zemětřesení a přemýšlel jsem, co to přinese oběma stranám. Dalo se předpokládat že Blackmore bude hrát jinde a podle svého modelu – přemýšlivý a instrumentálně mimořádně vybavený kytarista nemohl prodávat trubičky a větrníky, ale musel hrát a to se stejným nápřahem, jako dosud. Spojení se skupinou Elf znamenalo variovat s hardrockem a s jinými lidmi. Zdá se mi ale poněkud pofiderní tvrzení, že se mu hrálo s muzikanty s Elfu líp a tak kapelu přejmenoval a vznikli Ritchie Blackmore´s Rainbow. Kdyby se mu s ni mi hrálo tak dobře, jak se tvrdí, určitě by kapelu až na zpívajícího frontami Ronnie Jamese Dia nepřestavěl a neobklopoval by se po albovém debutu jinými hudebníky…. Pozvolna začaly vyplouvat na povrch další a další zprávy, které sice potvrzovaly Blackmoreovu muzikantskou mimořádnost a kytarovou superprofesionalitu, ale zároveň lidskou nesnášenlivost, hašteřivost, panovačnost a autokracii, která se léty stupňoval až k podivným excesům… Když jsem se potom dočetl v moudrých knihách, jaký vlastně z různých vnímaných pohledů Blackmore je, ujistil jsem se v názoru, že bych s ním za žádnou cenu (opravdu za žádnou cenu) nechtěl mít dvojdomek….
Album Rising – třebaže bylo druhé v diskografii Rainbow – už sice potlačilo v názvu protagonistovo jméno – bylo ovšem mimořádným uměleckým počinem a řekl bych, že jeho význam nebyl dalšími alby překonán….

TAROT WOMAN – úvodní téma jakoby přinášelo nějakou elektronickou hudbu, anebo space rock… Bublání synthesizeru napovídalo něco o rozlehlejším hudebním útvaru v pompézním pojetí. Dlouhý nástup (jako u Klause Schultzeho), ale už s železnou neodbytností přichází opakující se kytarový riff a úderné bicí nástroje a za mikrofonem máme dalšího sférického vokalistu – Ronnnie Jamese Dia. Bylo zřejmé, že třebaže se nemohl Blackmore s Gillanem vystát a také vznikalo napětí mezi ním a Coverdalem – přesto tenhle výtečný kytarista podvědomě hledal někoho, kdo bude znít ne-li stejně, tedy alespoň hodně podobně – samozřejmě se kterým se ale také nejen umělecky, ale i lidsky shodne…. Vnitřní část skladby přináší vyprecizovaný instrumentální podíl dobře sehrané skupiny, kde se snoubí kytarové eskapády s baterií bicích nástrojů a klávesových dlouhých ploch se zemitou baskytarou. Z úvodní skladby mám ale osobně spíš pocit artrockového ponetí, než z nějakých hardrockových principů. Klasické hudební schéma pro velké stadiony a haly, kde také Rainbow nejčastěji bodovali…

RUN WITH THE WOLF – Powellovy bicí nástroje nepostrádají patřičnou údernost a razanci v doprovodech, tak i divokých breacích a tak se Blackmore jako kytarista může pustit do šlapavého hardrockového modelu. Výrazná melodická linie není nijak potlačovaná a tak Dio opřen do hlasového potenciálu zpívá s velkým nasazením a pohybujeme se víceméně v purpleovských pozicích a vnímáme okolnost, do jak zásadní míry právě Blackmore v Deep Purple ovlivňoval celkový sound kapely. Při poslechu této skladby mě napadají podobné asociaci – domnívám se – zcela legitimně.

STARSTRUCK – v další skladbě opět cítím onen purpleovský odér. Podobný typ skladby by u Deep Purple mohl být součásti repertoáru. Jinými slovy – výrazný umělecký posun jiným směrem nebo k jiným principům se nekoná. V r. 1976 startoval na britských ostrovech punk, který měl změnit myšlení rockového publika (zejména nejmladší generace), ale Blackmore se svou umanutostí nehodlal prásknout dveřmi za hardrockovou formulí a tak neochvějně razí strukturu dobře vymyšleného riffu, od kterého se odvíjejí další hudební témata. Do hudby nevstupovaly žádné progresivní ambice, ale spíše Blackmore rozvíjel hardrockové pojetí do dalších odnoží, v nichž hodlal sázet především na instrumentální potenciál kapely, vzájemnou souhru s výrazným zpěvákem v popředí. A to se mu v daném období dařilo na výbornou…

DO YOU CLOSE YOUR EYES – výrazný hardrocková formule přidává plyn a my vnímáme prokreslování tématu kytarovými nástupy, ale i aplikací varhan a synthesizerů, za kterými seděl do té doby méně známý Tony Carey, přesto však výtečný instrumentalista. Basy Jimmyho Baina měly solidní hutný spodek, i když nějak zásadněji do aranžmá skladby nepromlouvaly. Tak lze pochválit pěvecký výkon suverénního Ronnie Jamese Dia a kytaristy Blackmora, na kterých skladba stojí a padá….

STARGAZER – výtečný nástup s precizními bicími Cozyho Powella. Výrazný riff skladbu ovládá, stejně jako precizní Diův vokál, který se nese v nekonečnu. Klávesové plochy vytvářejí zajímavé pozadí, které se nese jako mocný chorál nad Diovou prezentací. Jedna z nejsilnějších skladeb na albu. Řekl bych, že tím, čím je pro Led Zeppelin skladba Kashmir, tím je skladba Stargazer pro Rainbow. Určité orientální harmonické postupy zde vnímám docela čitelně a také Blackmore zde excelentní způsobem vystavěl vynikající kytarové sólo, které ovládá celý prostor a chce se mi hovořit o jedinečné derivátu rockové symfonie. Po skladatelské a aranžérské stránce výrazný umělecký vklad albu, rozvíjející téma do stále širšího pojetí. Mnichovský filharmonický orchestr je zde ostatně přítomen a jeho podíl vnímám jako výrazné posílení strukturální základny. Jedinečné!

A LIGHT IN THE BLACK – poslední skladba má rychlý nápřah a také zběsilou rytmickou linku. (podobný typ skladby by mohli klidně hrát Led Zeppelin). Hodně emocionálního vzepětí a rockové akcenty v rytmických a melodických částech skladbu posilují novou transfúzi energie a Blackmore díky své úpornosti ostatní hudebníky i samotného Dia žene vpřed jako ve vichřičné smršti. Nejdelší skladba na albu poskytuje prostor pro instrumentální exhibice a tak Tony Carey za synthesizery rozvíjí svoje hudební postupy následován ďábelskou rytmickou sekcí. Blackmore s neuvěřitelnou energií se řítí v melodické lince vpřed a sází tóny jako snopy tříštících se jisker a jeho kytarová smršť válcuje celý nekonečný prostor, jakoby tohle nemělo nikdy přestat. Powell na svoje dva velké bubny předvádí úporné rytmické kousky a Carey už zase ohýbá synthesizerový sound a Dio se vrací k mikrofonu. Výtečná skladba velkého potenciálu……

Album Rising mám od Rainbow vlastně nejraději. V globálním slova smyslu zde ze sebe nejnen Blackmore, ale i Dio vydávají spoustu svého já za výtečného doprovodu celé kapely. Škoda, že tahle sestava nevydržela Blackmoreovi až do osmdesátých let. Soudě podle poslechu, ale i podle obrazových záznamů to bylo opravdu famózní období…
Plný počet hvězdiček bez diskusí!

hejkal @ 20.08.2011 17:26:39 | #
To s tým striedaním hudobníkov ako umeleckým nezmyslom mi príde trošku mimo misu, skupina, ak má dlhodobo fungovať, musí mať aj ľudsky blízko, preto napríklad Anderson v Jethro Tull zobral radšej Hammonda, ktorý na basu veľmi hrať nevedel, než zavedené meno. A nedá sa povedať, žeby to Aqualungu ublížilo. :) Preto chápem, že sa vystrieda aj desať ľudí na jednom poste, ak to nie je po všetkých stránkach ou kej (aj keby to boli umeleckí géniovia). Samozrejme, mám na mysli naozajstnú skupinu, nie najatie štúdiových hráčov na realizovanie nejakých ultra-umeleckých ambícií. A k Raising, skvelý album, Rainbow to dokázali udržať ešte na dvoch ďalších, následne to už pre mňa nemá to čaro.