Snake - @ 31.08.2014 | #

V roce 1989 vybuchla prog metalová bomba. Na rockové obloze se rozzářila kometa, která s nezměněnou intenzitou svítí prakticky dodnes. I když tady u nás, Na Vystrkově, bouchla přece jenom o pár let později. Bohužel i začátkem devadesátých let se k nám ta muzika pořád ještě dostávala s jistým zpožděním...Byli jsme tu parta mladých metalových fanoušků, nahrávky a další materiály jsme čile vyměňovali mezi sebou a tak se mi do ruky dostal i značně ohmataný Metal Hammer z Německa, kde byl debutu Dream Theater věnován veliký prostor. Chtěli jsme ho slyšet, ale než kamarád nahrávku sehnal, nějakou dobu to trvalo. Když se pak na poslechové seanci objevil s plackou v ruce, skákal jsem dva metry vysoko a při prvním stisku tlačítka play tajil se mi dech. Nebudu to dál natahovat, deska se mi okamžitě zalíbila a i když od té doby uplynulo moře času, líbí se mi dodnes.

Je úplně jiná, než to, čím se Dream Theater prezentovali v dalších letech. Hudebně ještě pevně ukotvená v osmdesátkách, ale s vytříbenými melodiemi, podepřenými atmosférickou hrou kláves. Charlie Dominici má zpěv položený poměrně vysoko ( nabízí se srovnání s Geddy Leem ), ale k té hudbě mi to neobyčejně pasuje a je to jeden z elementů, kterým se debut tolik liší od zbytku diskografie.

A co vypíchnout ? Tak v prvé řadě rozhodně skvělou a temnou instrumentálku Ytse Jam. Ta melodie je neskutečně sugestivní, Kevin Moore jí přidává až orientální příchuť a virtuozní basovou linku drtí tu John Myung. Neméně výborná je hned následující propracovaná a velice vzrušující suita The Killing Hand, a v Light Fuse and Get Away velice se mi zamlouvá ten "odsekávaný" refrén. A přeslechnout se nedají klávesy. Kevin Moore až na vyjímky prakticky nesóluje, je však všudypřítomný a zvuk jeho nástroje dělá hudbu Dream Theater pompéznější a barevnější. Hodně lidí tuhle desku přirovnávalo k Rush a napadá mě, že hlavně kvůli zpěvu. Obzvlášť markantní je to v jinak výborné skladbě Afterlife. A posledním kusem, o kterém bych se chtěl zmínit, je předposlední prog metalová paráda The Ones Who Help to Set the Sun. To temné klávesové intro nemá chybu...

Co zamrzí, je špatná produkce. Zvuk se občas "slije" a basová složka by také mohla být výraznější. Napadá mě paralela s debutem Shadow Gallery, ten se po zvukové stránce taky moc nepovedl. A právě kvůli zvuku a pak taky kvůli dvěma méně výrazným skladbám nedám plný počet. Za čtyři.

Petr87 @ 26.10.2015 19:12:45 | #
Na DREAM THEATER jsem před lety, ještě na střední, docela ujížděl. Jenže jak čas plynul a já poznával další a další hudbu, tak jsem postupem času o ně ztrácel zájem...
Hudba je to nepochybně řemeslně dokonalá ale... kdybych měl tuto bandu zhodnotit se svého dnešního, ryze subjektivního pohledu, tak mne napadá jediné: Hodně not, málo nápadů...
Ono je sice opravdu působivé když John Petrucci sjede hmatník odshora dolů stokrát za minutu, ale když je to bez nějakého výraznějšího nápadu, tak to po čase začne nudit.
No a dnes, když už si chci od nich něco pustit, tak hmátnu bud' po úplně prvním albu "When Dream And Day Unite" a nebo po "Awake", či Images And Words...
V dnešní době dávám přednost spíš jejím britským kolegům THRESHOLD, kteří mne baví opravdu o mnoho víc.
Samozřejmě opakuji, že se jedná pouze o můj názor, nechci naštvat fanoušky, kterých je zde, jak vidím, opravdu dost. :)