Reakce na recenzi:

redrocker - @ 04.03.2009

Od DT poslouchám jen Images & words. Ostatní alba mne nikdy nenadchla a i v době vydání Awake, kdy všichni po DT bláznili (nový Rush a podobně), jsem je opravdu nemusel. Připadá mi to tak, že je to parta talentovaných muzikantů, kteří jsou velmi technicky vyspělí, ale nápady se nedostavují a tak nezbývá, než hledat inspiraci v minulosti. Dokážu si představit zkoušku této kapely, kdy se za každou cenu snaží svůj výtvor komplikovat – tu přidat jeden takt, tamhle zase jeden ubrat. Myslím, že tyto ozdoby ve skladbě musejí z muzikantů vycházet ze srdce, nedají se uměle plánovat (příklad DP Love child, LZ The Ocean atd.). Co se týká tolik přeceňovaného bubeníka jako Mike Portnoy, musím ho např. srovnat s takovým Larry Mullenem od U2 – určitě ne takový technik onanista, ale má nápady a vždy jeho hru poznáte (prostě má svůj styl jako Powel, Colins, Bonham atd.).
Samotná první deska DT pro mne byla lákavá z důvodu absence současného zpěváka, kterého, hlavně live, nemusím. Po několikanásobném poslechu musím konstatovat, že Charlie Dominici je také, jako Labrie normální zpěvák bez výrazně zapamatovatelné barvy hlasu. K samotné hudbě mohu jen dodat, že se, jako skoro na všech dalších albech DT, jedná o onanii a vatu. Za snahu a strávený čas ve studiu dvě hvězdy.