Antony - @ 01.04.2024 | #

Deska A Passion Play pokračuje v nasazeném stylu dlouhých kompozic, co strana LP, to jedna část díla. Zdánlivě zopakovaný model z This As A Brick je ve skutečnosti velmi odlišný v přístupu a pojetí. Hudba více slouží textu, příběhu, vývoji motivické linie. Promyšlené nástrojové linky se pohybují v uvolněnějším prostoru, mají plastičtější charakter a odlehčenější aranže. Razance některých pasáží zůstává zachována, tyto ovšem z celku více vynikají, neboť jsou obklopeny pasážemi výrazněji lyričtějšími. Místy se přidává velmi působivý klavír. Scénická až taneční stylizace se podepisuje ve všem. Zpěv má více poloh, nejenom sžíravě kousavou, ale i vážnější výpravnou, až někdy i sebeparodickou. Vůbec vyjadřovací škála ještě narostla a překypuje barevností, tisíci odstíny nálad. Zpěvák se převtěluje do různých postav a brilantně dokáže vyjádřit jejich charaktery.

Střípky motivů, zdánlivě poházené na ploše třičtvrtěhodiny vytvářejí mozaiku různých dějů, od baladicky zamyšleného, přes plesově nazdobený, až po temná podobenství. Dílo jde tak více do hloubky a pro svou jinotajnost zůstane v mnoha svých významech navždy neodhaleno. Hlavně bez znalosti jazyka na úrovni rodilého mluvčího a obeznámenosti se tehdejšími reáliemi. Tím spíše se ale dává každému možnost, jak si Passion po svém užít. Zajícovo pošahané hledání brejlí je jeden z nejulítlejších momentů britské rockové hudby, srovnatelné s FRUUPP, nebo GRYPHON, a způsob, jakým vybočuje, nelze nemilovat. Nebo lze?

Právě proto, že A Passion Play není taková nálož jako jeho předchůdce, dokáže posluchače víc obejmout. You kangaroo, you can! To je jako z Monty Pythonů. Naivní snovost, zamotanost a neuchopitelnost britského pojetí příběhů je zde chutně a vkusně podaná. Více, než kde jinde, zde platí, že každý poslech přináší nové zážitky. Užívám si, a chci ještě!

JETHRO TULL se podařilo předvést vrcholný umělecký výkon, už potřetí v řadě. Mimořádně vyspělé dílo. Je nádhera, že taková hudba existuje.

Judith @ 03.04.2024 14:22:01 | #
Na album mě naváděl i hejkal, pokud si vzpomínám. Líbí se mi, jak recenze vystihuje osobitost desky, v čem je Tullovská a v čem jedinečná. Včera jsem si ji pustila. Po pár minutách mi vytanulo na mysli lapidární sdělení, jímž kdysi kamarádka shrnula letité soužití: "Sere mě, jak dejchá." Bytostná averze k veškerým projevům dotyčného. Album jsem vypnula, no aspoň teď můžu říct, že jsem k Jethro Tull zaujala jasný postoj. Vypěstovala jsem si alergii. Šla jsem do poslechu vědomě a dobrovolně, samozřejmě. Je na čtenáři, jak naloží nejen s předkládanou chválou nebo kritikou, ale i s tvrzeními, že každý musí mít nějaký názor. U mě sled událostí zafungoval takhle. Nemám z toho radost. Což je ovšemže taky čistě můj problém.