aselzesarp - @ 13.02.2014 | #

Než se pustím do recenze, tak bych rád podotkl, že jsem velký Oldfieldův fanoušek a že ho považuju za nejnadanějšího muzikanta druhé poloviny dvacátého století (první ne proto, že ji nemám prozkoumanou a ještě dřívějších dob ne proto, že se to dost těžko porovnává). Takže podle toho to i bude vypadat.

Slyšel jsem už plno různých "progrockových" alb, dlouhých kompozic apod. A musím říct, že nic z toho se v mých očích nevyrovná prvním třem albům Mika Oldfielda. Ať už se bavíme o Genesis či o Yes, vážně mě nikdy nic nedostalo tak jako Oldfield. To, jak pracuje s motivy, jak dokáže každou notou v člověku vzbudit emoce.. Podle mě v tomto nemá konkurenci. A právě i toto album je toho jasným důkazem. Taky je na něm vidět, jak výjimečný je Oldfield coby aranžér a kolik různých nástrojů dokáže využít (o tom, kolik jich sám ovládá, netřeba se rozepisovat).
Jako člověk Oldfieldovi přeju, že se někdy po nahrání tohoto alba vyléčil ze svojí psychické poruchy a začal být spokojený, jako posluchače mě to ale nesmírně mrzí, protože v tu chvíli ztratil cit pro hudbu, co do té doby měl, a jen málokdy jej znovu objevil.

Toto je pro mě spolu s Tubular Bells a Hergest Ridge esence geniálního muzikantství.

PaloM @ 14.02.2014 04:18:12 | #
Obyčajne to tak býva, že prvé albumy najviac zaujmú. Ommadawn je zvláštny, vždy mi strašne rýchlo uplynie čas pri ňom. A LP bola hitom za mojich študentských čias.
Som tiež fanúšikom Oldfielda, mám aj niekoľko koncertov na DVD, ktoré sú vynikajúce.
Ak ti môžem odporúčať, skús si vypočuť nejaké skladby amerického skladateľa Philipa Glassa. Je to minimalista a Oldfield pri opakovaní hudobných motívov od Glassa pochytil inšpirácie.
Vďaka za tvoj pohľad.