Oldfield, Mike - Ommadawn (1975)

Album bylo vydáno v roce 1975 u nahrávací společnosti Virgin a je součástí skvělé trilogie, jež začala Tubular Bells. Musím říct, že se právě stalo i moje nejoblíbenější, jehož místo až dosud zaujímalo Hergest Ridge. Ommadawn bylo nahráno v Oldfieldově domě/studiu The Beacon, které se nalézá na kopci Bradnor poblíž dlouhé vyvýšeniny zvané Hergest Ridge, která odděluje a zároveň tvoří přirozenou hranici mezi Anglií a Walesem. Zde, ve vlastním prostředí nebyl pod tlakem tak, jako v pronajatém nahrávacím studiu, měl na vše dostatek času, což je znát i ze samotného alba. Zdejší podnebí však pro nahrávání nebylo tak příznivé. S nahráváním měl ze začátku problém. V tomto podnebí vlhkost způsobovala oxidaci pásky a tak docházelo ke ztrátě informací. Master pásky začaly oxidovat ještě v průběhu nahrávání, a proto se dokonce muselo začít i od začátku.

V Ommadawn se odráží temné části Oldfieldovy mysli. Později se vyjádřil, jak mu skládání této hudby pomohlo zbavit se pocitů frustrace a zklamání. Některé části jsou opravdu mistrovsky temné jako například sólová kytara na konci první části, o které Oldfield řekl, že ho tato část opravdu děsila, až kvůli tomu nemohl v noci spát.

Celé album vyvolává silné emoce. Asi to bude tou autentičností samotného prostředí, kde se vše nahrávalo a tvořilo. Použity byly zejména folkové nástroje. Ze startu můžeme slyšet keltskou harfu a výjimkou nejsou ani nástroje jako spinet, který tvoří velkou část kláves nahrávky, panovu flétnu, bodhrán, malý keltský bubínek nebo marimbu zhruba v části 13.15 – Part One. Desku Ommadawn znám už mnoho let. Nicméně až teď jsem měl možnost poslechnout si krom mého CD i rip desky z roku 1975, na kterém si pořizovatel nechal opravdu záležet. Před nahráváním byl vyprán v Moth RCM Pro MkII, použitým gramofonem byl Marantz 6170 s přenoskou SHURE M97xE a zesilovačem Sansui 9090DB. Výstup byl nakonec směřován do interní zvukové karty E-MU 0404 ve kvalitě 24 bit / 96 KHz. Prostě nádhera. Nicméně jsem si dal i práci se srovnáním tohoto zdigitalizováného vinylu s klasickým CD Ommadawn z roku 1996 – Disky.


Part One
Album začíná harfou, později hlavní melodii vybrnkává kytara a zhruba v 2:40 se přidává syntezátor. 3:18 pomalu nastupuje menší kytarové sólo. Nevím, jak bych to přesně nazval, ale zvuk a téma nahrávky ve mně vyvolává obraz prostředí - okolí Herdest Ridge, který asi nejde nazvat jinak než – venkov. I přesto tam ta elektrická kytaru naprosto sedí. Rozdíl mezi CD a LP jsem zaznamenal cca v části 7:50 – 8:10, kdy u digLP v pravém uchu můžeme slyšet pravděpodobně pikolu. Ta mi zní oproti CD nenuceně, přirozeně. Tuto část jsem si pustil několikrát za sebou a v konečné fázi mi pikola z CD zněla jako otravný komár, který lítá večer u ucha. Část pokračující od 9:10 ve mně vyvolává motiv - hudba jak z nějaké klasické pohádky ze sedmdesátých let. To, co slyším by se dalo popsat asi jako souzvuk, řekněme tří, mechanických budíků, které postavíte mezi sebe a ty nesynchronně tikají nezávisle na sobě. O deset sekund později nastupuje již zmiňovaný spinet. Chvíli po jedenácté minutě opět přichází hlavní motiv Ommadawn s bubny v pozadí, které u CD verze až místy přehlušují elektrickou kytaru. Začíná zpěv Clodagh Simmonds s šamanskými africkými bubny v pozadí, k nimž se o chvíli později připojuje marimba. Začátek finálního motivu 14:30 má pro mě velice magický charakter. Motiv se s menšími změnami opakuje až do konce Part One. Je to jako nějaké zaříkávadlo – „Abyul Annie Id Yadored, En Yab Na Logga Toch No Awed, Tor May On Ommadawn Egg Kyowl, Ommadawn Egg Kyowl Aaahhheeaahh Kyowl“. Tato mantra se opakuje celkově šestkrát. Text je přepsán foneticky z Gaelštiny, což je jazyk, který se původně vyvinul z Keltštiny a větví se do dalších nářečí – irské a skotské. Obsah sdělení je docela jednoduchý – „Kočka je v kuchyni, pije mléko, já jsem trouba a směju se.“ Jak prosté, ale v původním jazyce to zní opravdu magicky. V 15:50 skladba mírně graduje, opět nastupuje kytara a na dynamice přidá nástup zvonů glockenspiel (česky zvonkohra) 16:54. Ta elektrická kytara, o níž mluvil Oldfield je skutečně děsivá. Celou skladbu ukončují africké bubny ustupující pomalu - do ztracena.

Part Two
Vskutku temný nástup až ve mně vyvolává hrůzu a zalíbení zároveň. 3:28 přicházejí opět glockenspiel tak známé z Tubular Bells a po nich akustické sólo na kytaru Martin D-35 pro niž byly speciálně vyrobeny kovové struny tak, aby výsledek zněl jak můžete slyšet. O něco později začíná dudácká suita v podání Paddyho Moloneyho známého z irské folkové skupiny The Chieftains, kterou založil v roce 1963. Tato druhá skladba Ommadawn se úžasně rozvine řekněme v 10:09, kdy na scénu opět přichází flétna podkreslená kytarou; později se přidává další a skladba nabývá na celkové dynamice; 11.15 mám již husí kůži. Vrchol Part Two spatřuji okolo 12:10 – Zní to jako skotský tanec, při němž dva tančí uprostřed a zbylí tlučou dřevěným nádobím o dřevěné stoly; a celé jakoby se to odehrávalo v nějaké knajpě se slaměnou střechou do níž v 12:27 vtrhne Oldfield s elektrickou kytarou a kombem na zádech; 13:27 zřejmě panova flétna Mikeova bratra Terryho zakončuje druhou část. Panova flétna a ostatně i další flétny byly použity záměrně v jasnějších pasážích, aby zvýraznily právě tuto vlastnost – jasnost. Další zajímavostí je, že krom panovy flétny na ostatní zbylé hraje Leslie Penning, obyvatel Kingtonu, města poblíž Hergest Ridge, který je však známější jako flétnista z Oldfieldovy písně In Dulci Jubilo. Byl to ostatně Penning, jež Oldfielda přivedl ke koním.

On Horseback (na koni)
Zde můžeme slyšet autentický hlas Mika Oldfielda, jak zpívá, že má rád pivo, má rád sýr, západní větřík, ale více než tohle je sedět na koňském hřbetě. Tato píseň údajně odráží Oldfieldovy životní postoje poloviny 70. let a vypráví o jeho pocitech, které zažíval při cvalu na Hergest Ridge. V 2:41 nastupuje menší sbor tzv. The Penrhos Kids, což byly děti majitelů hotelu Penrhos Court poblíž města Kington.

Nakonec ještě v tomto odkazu >> odkaz připojuji fotku všech hudebníků podílejících se na tomto úžasném albu. Mikea Oldfielda snad všichni poznáme. Napravo od něj z našeho pohledu sedí jeho sestra Sally, o které se mi nepodařilo vypátrat, co konkrétně zpívala, zřejmě doprovod k vokálům. Napravo od ní je pak Clodagh Simmonds a vepředu bratr Terry vedle nějž nalevo sedí flétnista Leslie Penning.



Údaje o nosiči:
>> odkaz
>> odkaz

zdroj:
>> odkaz
>> odkaz
>> odkaz

reagovat

Beriq @ 09.01.2015 19:14:43
Velice dobrá a zajímavá recenze na jedno z mých oblíbených alb a já za ni děkuji. Trojici prvních alb považuji rovněž za nejlepší. Oldfield je opravdu hudební psycholog a umí nádherně navodit jak krasné snové tak mrazivé a skličující nálady…

Progjar @ 09.01.2015 21:24:48
Veľmi dobrá recenzia. Vďaka. Mike Oldfield je pre mňa Mozart 20/21. storočia!

Progjar @ 09.01.2015 21:26:17
Je tam jedna drobná chybka - Herdest.Má byť Hergest. Ak autor dovolí, opravím to.

Psychedelic Rider @ 09.01.2015 21:52:17
Díky za reakce. A díky Progjare za opravu, ještě prosím kdybys mohl opravit ve třetím odstavci hned druhá věta "Asi to budou tou autentičností samotného prostředí" - na "Asi to bude tou..."

Progjar @ 09.01.2015 22:50:55
Opravu som urobil. Do budúcnosti používaj vlákno Prosím o opravu. Ináč si to moderátori nemusia všimnúť. A pokračuj v takýchto recenziách, toto potrebuje progboard a nie jalové reči.

Voytus @ 10.01.2015 09:46:52
Recenze mě donutila si tohle album po dlouhé době pustit, nutno uznat, že patří k tomu nejlepšímu, co Oldfield vytvořil. I když mým favoritem bývávalo Hergest Ridge. Ale je to už dlouhá doba (14 - 15 let?), co jsem tyhle věci poslouchal, pak se mé posluchačské choutky přesunuly jinam, spíš k tvrdší hudbě, Oldfield začal působit poněkud rozvláčně.
Nicméně společně s rozšiřováním obzorů jsem později narazil na britský folk, v němž má kořeny i Oldfield a obloukem jsem se k němu vrátil prostřednictvím alba Children of the Sun od Sallyangie, ve kterém coby teenager začínal. Možná nastal čas se jeho diskografií proposlouchat znovu, s tak trochu jinýma ušima.
Doporučuji též poslechnout prvních několik alb od Kevina Ayerse, Oldfield u něj hrál na baskytaru, sólovku a zřejmě na cokoli dalšího, co bylo zrovna zapotřebí.

Než se pustím do recenze, tak bych rád podotkl, že jsem velký Oldfieldův fanoušek a že ho považuju za nejnadanějšího muzikanta druhé poloviny dvacátého století (první ne proto, že ji nemám prozkoumanou a ještě dřívějších dob ne proto, že se to dost těžko porovnává). Takže podle toho to i bude vypadat.

Slyšel jsem už plno různých "progrockových" alb, dlouhých kompozic apod. A musím říct, že nic z toho se v mých očích nevyrovná prvním třem albům Mika Oldfielda. Ať už se bavíme o Genesis či o Yes, vážně mě nikdy nic nedostalo tak jako Oldfield. To, jak pracuje s motivy, jak dokáže každou notou v člověku vzbudit emoce.. Podle mě v tomto nemá konkurenci. A právě i toto album je toho jasným důkazem. Taky je na něm vidět, jak výjimečný je Oldfield coby aranžér a kolik různých nástrojů dokáže využít (o tom, kolik jich sám ovládá, netřeba se rozepisovat).
Jako člověk Oldfieldovi přeju, že se někdy po nahrání tohoto alba vyléčil ze svojí psychické poruchy a začal být spokojený, jako posluchače mě to ale nesmírně mrzí, protože v tu chvíli ztratil cit pro hudbu, co do té doby měl, a jen málokdy jej znovu objevil.

Toto je pro mě spolu s Tubular Bells a Hergest Ridge esence geniálního muzikantství.
reagovat

Kristýna @ 13.02.2014 21:10:50
Přestože Ommadawn nemám zatím naposlouchané, v pohledu na Mika Oldfielda se nejspíš shodneme. Vynikající skladatel a aranžér.

Díky za pěknou, věcnou recenzi!

PaloM @ 14.02.2014 04:18:12
Obyčajne to tak býva, že prvé albumy najviac zaujmú. Ommadawn je zvláštny, vždy mi strašne rýchlo uplynie čas pri ňom. A LP bola hitom za mojich študentských čias.
Som tiež fanúšikom Oldfielda, mám aj niekoľko koncertov na DVD, ktoré sú vynikajúce.
Ak ti môžem odporúčať, skús si vypočuť nejaké skladby amerického skladateľa Philipa Glassa. Je to minimalista a Oldfield pri opakovaní hudobných motívov od Glassa pochytil inšpirácie.
Vďaka za tvoj pohľad.

kali @ 14.02.2014 08:23:00
Vlasatý Mike na obalu a uvnitř výborná, povznášející muzika. Jeho diskografii mám celou a těžko určit, jestli mám radši první, druhou nebo šestou desku.
Mike je "PAN" muzikant. Díky za recenzi. Dávám 5 hvězd.

POdle mne jedno z nejlepších alb které Oldfield natoči. V jeho kariéře je několik období- léta kdy dělal složitější kompozice většinou o dvou částech, potom období kdy se snažil posluchači přiblížit a skladby se zjednodušovaly ale stále ještě dominovaly různé nástroje před vokály.V druhé polovině znatelný příklon k popu a někdy bohužel až moc komerčnímu a kýčovitému. No a devadesátá léta jsou obdobím experimentů a zkoušením nových stylů.
Právě Ommadawn je takovým vyvrcholením té první éry. Opět Part 1 a Part 2, opět spousta nástrojů a motivů, přitažlivý zvuk který si získá i nenáročnějšího posluchače, spousta vlivů (především africká etno hudba a irským folkem inspirované motivy).
Pro mnohé je Ommadawn dosti temné album, ale pro mě je to taková všehochuť- místy skutečně člověka zamrazí ale místy je mu spíš do tance viz ta část někde uprostřed první části s píšťalkou a kytarou.není tu prostě žádná část kdy by se člověk nudil a která by v něm nedokázala probudit nějakou náladu. Oldfieldovy kytary, africké bubny vedle panové flétny jeho bratra Terryho, dudy Paddy Moloneyho a nakonec i zpívaná vsuvka On Horseback která je docela hezkou tečkou za opravdu hezkým albem.
Spoustu podobných motivů použil Oldfield i o pár let pozděj v experimentu Amarok.
reagovat

PaloM @ 22.01.2008 18:51:50
Aj ja to považujem za jeden z mála top CD Oldfielda.
Pre mňa je rovnocenné s prvým Tub. Bells, je v nich niečo čarovné, čo stále objavujem. Rovnako mám rád i pesničkové cédečka, najradšej Discovery.

Ivan @ 20.04.2009 09:53:43
S hodnocením v zásadě souhlasím! Jen mě mrzí, že všechny dostupné zdroje opomíjejí Mikovo 4-album Boxed, které obsahuje jeho první 3 desky ( Tubular Bells, Hergest Ridge a Ommadawn) a navíc album Collaborations. Pro sběratele a znalce Oldfieldovy hudby je Boxed nepostradatelné, protože v něm jsou použitá jiná aranžmá jednotlivých alb a tudíž je zajímavé je porovnávat s jejich originálními verzemi. A Collaborations je originální 4. část která se v jiné verzi (pokud vím) nevyskytuje!

@ 20.11.2012 10:52:10
Musím jen souhlasit. Dle mého názoru, je Ommadawn trojedno z nejlepších alb Oldfielda. Nejvíce vyzdvihováno je již zmiňované Tubular Bells (které je na můj vkus v některých pasážích příliš "znít" komercí).
Každopádně na Ommadawn mám krásné vzpomínky, v dětství jsem ho slýchávala často a pro má dětská ouška to byl hotový balzám. Na tomto albu je zcela evidentní, že se Oldfield nechal inspirovat keltskými vlivy a použil též tradiční nástroje. Nejvíce se mi ale líbí vsuvka In Dulci Jubilo, které ve mně evokuje dobu rytířských slavností.