Gattolino - @ 18.03.2015 | #

Salisbury je podle mne historický monument, stejně jako třeba Aqualung, Dark Side of the Moon nebo Led Zeppelin II., učebnice rocku 70. let a hlavně, takřka neoposlouchatelná paráda. Právě na této desce bych chtěl demonstrovat svou úvahu, která nemusí být třeba odborně správná, ale připadá mi docela logická.
Na stroze rockovém Very ´eavy autorsky dominuje zjevně "tvrdá sekce" Box/Byron, kdežto na Salisbury ( i dále) vstupuje jako skladatel masivně do hry geniální Indián Ken Hensley, jehož "achillova pata" je však tatáž jako u McCartneyho - určitá inklinace k hezkým melodiím, někdy až na hranice popu. A právě kombinace těchto protikladných ingrediencí zrodila skvosty na tomto a dalších albech. Drsoň Mick a divoký David drželi melodika Kena na uzdě, jako u Beatles Lennon, a ten naopak dodával jejich skladbám tu magickou uriášovskou parádu, která je vynesla vysoko nad běžný kvalitní rockový standard. Později, kdy Byron bohužel utrácel sílu v alkoholu a Box byl tím možná jako "starý dodnes nejvěrnější uriáš" znechucen, Ken se více chápal kormidla a popovost začíná občas prosakovat,byť na Wonderworldu a Returnu stále ještě příjemně, bylo však zjevné, že kdysi silná tvrdá sekce až na malé výjimky (Beautiful Dream, Suicidal Man), ztrácí sílu a vliv. Výsledkem jsou sice překrásné, ale již čistě podle Kenova nekontrolovaného pera psané skladby na High and Mighty (Weep in Silence, Midnight - jako to nejlepší, ale i Can´t Keep a Good Band Down nebo Can´t Stop Singing, což už je odtroubení konce UH jako elitní rockové kapely. Byť jako popík je to kvalita, Ken nebyl žádný žabař, o čemž koneckonců svědčí celé Firefly. Ale o The Park, Time to Live nebo Salisbury už si můžeme nechat jen zdát.

alienshore @ 18.03.2015 17:50:24 | #
Jardo, Byronov spev mi v podstate nikdy nevadil, aj keď bol zvláštny svojim smutným prejavom. V titulnej kompozícii spieva samozrejme dobre a kvalitne, ale to nie je to podstatné čo vnímam, keď okolo sa dejú veci čo ma naozaj neberú. Pre mňa najvýznamnejší album Uriah Heep bude vždy Demons And Wizards (a pre hard-rock aj najprínosnejší), pretože je pocitovo aj inštrumentálne veľmi vyrovnaný a funguje ako celok od začiatku až do konca.