itchycoo - @ 09.05.2018 | #

Páté album Dead Can Dance s názvem Aion (slovo vyjadřující věk, ale také celé trvání světa nebo vesmíru) je završením jedné vývojové fáze, v níž se duo Gerrard-Perry nechalo nejvýrazněji ovlivnit ranou renesanční liturgickou hudbou a především různými formami světských písňových forem.

Pěkným příkladem takového přístupu je přepracovaná verze italské "Saltarello", původně ze 14. století nebo o dvě století mladší, neodbytně vtíravá, katalánská melodie v "The Song of The Sibyl".

DCD album natáčeli na dobové nástroje, mezi nimiž jsou nejvíce slyšet rozmanité druhy dud a houslí. U Lisy se také začíná výrazně prosazovat její inspirace především bulharským folklorem a gregoriánským chorálem, což se naplno projeví na následujících průlomových albech Into The Labyrinth a Spiritchaser vydaných na začátku deváté dekády minulého století.

northman @ 09.05.2018 11:57:53 | #
Ve druhé polovině osmdesátých let jsem stejně jako ti, kteří hledali v moderní populární hudbě něco jiného sledoval alba, která vydávala společnost 4AD. To co bylo na deskách Wolfgang Press, X-Mal Deuchland, Cocteau Twins a taky dead Can Dance bylo dost podobné. Podle mě se tomu vymykali americké skupiny Pixies a Throwing Muses, tyhle dvě skupiny se mi líbily nejvíce. Po nich následovala Dead Can Dance, protože Liza Gerrad je skutečně výborná zpěvačka, jejich album Spleen An Ideal jsem tehdy považoval za jejich nejlepší. Po poslechu Serpent Egg jsem je přestal sledovat, protože se začali opakovat, pro mě nežádoucí jev. Tuhle desku jsem neslyšel a jestli je to jak píšeš musí být dost zajímavá. Díky za popis.