Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 13.09.2018

Do toho, co si na debutové desce The Nice jen lehce oťukli, svým druhým albem Ars Longa Vita Brevis šlápli s pořádným rozběhem. Odchod kytaristy a redukce na trio popustily otěže Emersonovým klapkovým vizím a kapela na roveň své písničkové tvorbě ovanuté pozdní psychedelií postavila "vysoké umění" classical-rockového střihu.

Trojici kratších útvarů na první straně desky mám hodně rád. Praštěnost Daddy, Where Did I Come From?, jazzové názvuky v lehce vanoucí Little Arabela a klenutý melodický oblouk Happy Freuds, všechno nápadité skladby plné veselé atmosféry a instrumentace podřízené skromnějšímu písničkovému cíli. Zbývající dvě třetiny desky se už ale netají daleko vyššími ambicemi. Devítiminutová adaptace Jeana Sibelia Intermezzo from the Karelia Suite na mě ale působí spíše rozbředlým dojmem a ani šestivětou titulní suitu Ars Longa Vita Brevis nevnímám jako úplnou trefu do černého. Vadí mi hlavně sólo na bicí v první části, které úplně zabrzdí slibný začátek. Až když zhruba v polovině zazní bachovská výpůjčka, začne mě ta hudba doopravdy pohlcovat. Z bonusů pak více než další adaptaci (tentokrát jde o skladbu America Leonarda Bernsteina) baštím autorskou psychedelickou šlehu Diamond-Hard Blue Apples of the Moon.

Přijde mi, že na poli classical-rockových aspirací si The Nice roku 1968 ukousli větší krajíc, než byli schopní pozřít. "Písničková tvorba" je tu výborná, "vysoké umění" ale výrazně pokulhává a rozhoduje o tom, že s Ars Longa Vita Brevis The Nice svou prvotinu alespoň u mě nepřekonali. Tři a půl zaokrouhlím tentokrát dolů.