Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 12.05.2012

Album Ssssh britských Ten Years After jsem poprvé objevil v roce 1969 jako aktuální novinku v časopise Pop Music Express, kde bylo představeno jako „britské želízko v ohni“ a já zatoužil zvědět, kdože vlastně ti Ten Years After jsou. Se zpětnou platností (nemýlím-li se) bylo právě album Ssssh tím prvním, co jsem od téhle kapely slyšel. Samozřejmě nejprve z magnetofonového pásku a pak ještě trvalo nějaký rok, než jsem získal album jako vinyl do své sbírky.
Fascinoval mě už samotný obal, který po výtvarné stránce považuji za možná jeden z nejvýraznějších, co jsem kdy viděl, čili už tato okolnost přitahovala moji tehdejší zákonitou pozornost.
Hudební kritika hovořila o kytaristovi jako o hudebním démonovi, který hraje „nejrychleji na světě“, což byl další aspekt slyšet hrát takového mistra na vlastní uši.

BAD SCENE – podivné pípání v úvodu předjímá hutný začátek klasického rockového modelu, kdy úderný klavír, bzučivý booster elektrické kytary, mrštná melodická basová linka a dusající bicí nástroje jedou jako o závod vpřed se strašidelným hlasem zpěváka. Tohle je opravdu závodní stroj, kde pracují všechny části motoru na plné obrátky. Bluesové zpoždění v opakujícím se schématu píseň na chvíli zastaví, než se zase rozběhne dál se stejnou vytrvalostí. Výtečný začátek zahřívacího kola závodu….

TWO TIME MAMA – pomalejší moment přináší čitelný bluesová forma v bělošském uchopení. Kytarista Alvin Lee se zde uchyluje k používání výtečně ohýbaných tónů, aniž by musel používat steel-kytaru. Když vezmeme v úvahu, že přitom v kapele působil jako zpěvak – klobouk dolů. Tahle skladba má tak trochu blízkou ke country-blues a vůbec nezní nezajímavě. Leeho hlas má podmanivost a jak se zjistí dále, dokáže tuto přednost vedle famózní kytarové hry obrátit ve svůj prospěch…

STONED WOMAN – rychlejší model elektrického pojetí blues. Baskytarista Leo Lyons společně Rikem Lee na bicí jsou hráči zcela na svém místě a se smyslem pro proporce. Kde je třeba přidat na dynamice a v aranžmá vložit nějaký obtížnější break – nezaváhají – ale jinak se drží standardních modelů doprovodu. Píseň je přehledná, srozumitelná a snadno může tvořit významný inspirační zdroj pro jiné kapely. Dnes vnímáno: klasický rockový model pojetí s bluesovým podílem v jedinečné kráse daného žánru.

GOOD MORNING LITTLE SCHOOLGIRL – další skladbu si Ten Years After vypůjčili od významného černošského bluesmana Sony Boy Williamsona. Po rockové lini skladbu přetvořili (což bylo v dané době zcela běžné) obrazu svému. Výrazný riff zvýraznili a určili mu zásadní úlohu v celé písni. Na tu se nalepuje vokální podíl a kytarové ornamenty. Leo Lyons promění baskytaru v sólující nástroj a vzápětí společně s Alvinem Leem svádí rychlý souboj v sólistickém zápolení. Tohle je ovšem mezihra jako zvon a i po tolika letech mě dokáže zvednout ze židle. Suverénní ovládání nástrojů budí značný respekt. Hraje se zde opravdu hodně rychle a s velkým entuziasmem, což je cítit s každého tónů. Bubebík Lee je zkušený rockový bijec, ale v jeho hře občas cítím, že je schopen vkládat do rytmických postupů i něco ze swingu, což nezní nijak špatně. Varhaník Chick Churchill je ale dosud na albu stále poněkud neviditelný – v backgroundu ho vnímám, ale jeho instrumentální podíl zatím nedostal větší příležitost. Perfektní coververze se vším všudy!

IF YOU SHOULD LOVE ME – skladba začíná výrazně klidněji. Slyšíme zde akustickou kytaru a občasné prošlápnutí pedálu wah wah a melodickou linku probzučuje booster. Leeho hlas je přitlumený, přesto stále srozumitelný. Churchill je čitelnější na svoje hammondky, které dotvářejí harmonické schéma opakujícího se tématu ve výměně čitelných akordických proměn. Podobně jako u beatlesovského Hey Jude je závěr skladby nekonečný ve svém fadeoutu, kde se celkový sound více zhutňuje až do nekonečného vyvrcholení. Emocionální záležitost, která bezpochyby zabírala na koncertech od prvního okamžiku s výtečně frázujícím vokálním podílem…

I DON´ T KNOW THAT YOU DON´T KNOW MY NAME – akustická kytara v úvodu následovaná klavírem, pulsující baskytarou a santanovskými bicími. Zajímavé akordické akcentace a celkové aranžmá. Ani tato skladba není skladatelsky komplikovaná, ale přesto má výrazný zdroj síly sdělnosti a přesvědčivosti. Dlouhý basový tón skladbu ukončí….

THE STOMP – další skladba má podle mě výrazný podíl díky svému jamovacímu charakteru. Opakující se schéma svadí k dalším improvizacím a k rozvíjení tématu, což je pro skutečně vynikající hudebníky živná půda pro projevení jejich schopností. Alvin Lee podle černošského modelu výtečně frázuje a Lyonsova baskytara pumpuje důrazný rytmus spolu s bicími a Churchill s hammondkami vyjíždí nad obzor jako ranní slunce. Žádná velká melodie se zde nenachází, ale práce s emocemi podle černošského modelu je více než čitelná. Přizpůsobuje tomu i interpretaci a spokojí se s odsekávanými kytarovými přiznávkami. Skladba se dynamicky proměňuje a do popředí jsou povysunuty hammondky a bubenické breaky, které navíc podporuje tleskání, ale jsme zpět v zesíleném gardu a Alvin Lee mění doprovodnou strukturu kytarové hry zrychlenými attacky. Jak už jsem řekl, muzikantská lahůdka pro improvizace…

I WOKE UP THIS MORNING – závěr je pravděpodobně nejsilnějším okamžikem na albu. Tohle je bluesrock podle všech nejlepších pravidel. Klasické bluesové téma v bělošském pojetí, kdy se varhany a elektrické kytara dostávají do vzájemného souladu a rytmika jim tvoří důrazný základ. Alvin Lee v mezihře hraje vynikající sólo a ukazuje nám jaký je opravdový mistr. Nepotřebuje k tomu výraznější zkreslení a přesto jeho tón výrazně vystupuje s hudebního schématu. Je doprovázen Churchillovým klavírem, střídajícím hammondky a důrazné údery do činelů a prokreslované bubenické breaky korunují celé schéma v tom nejsprávnějším pojetí, jaké si lze představit. Kytarové výšivky jsou skutečně famózní a tak člověk jenom zalituje, že už je přede mnou konec alba. Závěr ovšem náleží strašidelné studiové elektronice, která se tříští strašidelným zvukem do tajemné ozvěny…

Tohle je standardně pojednané album Ten Years After a kdybych měl někomu doporučit tuhle kapelu jako vzorek k poslechu, asi bych sáhl právě po něm. Skupina stojí těsně před vrcholem svým uměleckých schopností a výtečně postihuje nejen hráčský potenciál, ale celkové pojetí hudby, která nám od nich z šedesátých let zůstala. Pět hvězdiček!