Ten Years After - Ssssh (1969)

Ve druhé polovině šedesátých let vznikala spousta zajímavých kapel, každá hrála trochu jinak a většinou byla okamžitě rozpoznatelná, ať podle hlasu zpěváka, tak podle rukopisu výrazného instrumentalisty. Ten Years After byli jednou z těch kapel rozpoznatelných po prvním tónu a rifu kytary Alvina Lee. Skupina hrála bluesově orientovaný rock a svým způsobem připomínala legendární Cream Erica Claptona. Alvin Lee tehdy držel primát nejrychlejšího kytaristy.

Na jedné taneční zábavě hrála kapela skladbu s výrazným stále se hypnoticky opakujícím rifem s názvem Love Like Man. Touhle skladbou mě kapela dostala, nahrál jsem si desku Cricklewood Green, ze které skladba pochází a ještě desky, které tomuto albu předcházely. Ten Years After byli výraznou postavou na poli rockové hudby a jejich desky se poslouchaly vedle desek skupin jako Led Zeppelin, Jimi Hendrix Expirience a zmiňovaných Cream. Z jejich desek mi nejvíce učarovala tahle s nic neříkajícícm názvem Ssssh. Na albu mimo bluesových standardů jako Good Morning Little Schoolgirl a I Woke Up This Morning jsou i skladby, které složili členové kapely. Tvrdý rock s bluesovým podtónem, špičkovou kytarou Alvina Lee, k tomu se nedá více napsat, to se musí poslouchat. Vzácně vyrovnaná kolekce, kde všechny skladby jsou svým způsobem pro mě hity.

Skupina i tohle album patří k mým oblíbeným z té doby a hodnocení je pět hvězd.

reagovat

Mohyla @ 14.11.2017 15:42:26
Moje naj od TYA!

jiří schwarz @ 15.11.2017 22:47:23
Je to přesně tak, jak píšeš. Ta vyrovnanost je famózní, není slabé místo. První album ze série 4 největších v letech 1969-71.

Moje druhé setkání s Ten Years After proběhlo prostřednictvím tolik chváleného a oblíbeného alba Ssssh. Tady rád souhlasím, že recenze, kritiky a názory jejich obdivovatelů na toto dílo absolutně nelžou. Stejně jako v případě Stonedhenge se jedná o silně návykovou záležitost, jakési "best of" blues rocku.

Alvin Lee hraje opět vysokou ligu a zpívá s větším klidem a přehledem. Zvuk je šťavnatý jako krvavý biftek a Lyonsovy basové tóny se naddimenzovaně šponují vzhůru. Deska nepostrádá razanci a optimální nadhled, je skvěle poskládaná a energie z ní stříká na kilometry. Kdybych měl vypíchnout pouze jednu jedinou a největší pecku, pak najisto mířím k tracku číslo sedm s názvem The Stomp. Potřeba dát volume pěkně doprava a letíte napříč bluesovými galaxiemi jako střela z nábojnice ráže...

Skvělá deska, podpis a ještě jedno poslechové repete navrch.
reagovat

bullb @ 13.10.2017 10:40:29
Ten Years After som počúval súbežne s Deep Purple, Uriah Heep, Led Zeppelin. Nakoniec: sú to všetko kapely z rovnakého obdobia. Ssssh a tvorba TYA v porovnaní s vyššie spomínanými skupinami bola pre mňa v akomsi tieni. Ale: Príjemná spomienka na "mladé časy".

Jarda P @ 13.10.2017 10:47:46
Pro mě TYA začínají právě tímto albem. Éře před ním jsem na chuť nepřišel, Stonehenge se mi nikdy nelíbil a nelíbí dodnes.

oř @ 13.10.2017 11:27:58
Začátky TYA jsou šmrncnutý psychedelií a nelíbí se mě. Od trojky po A Space in Time je to už jiný kafčo. Patero světových nahrávek kde bych těžko vybral vítěze.

Balů @ 13.10.2017 15:08:35
Ano také ji většinou dávám dvakrát .
Pěkný rockandroll !

Martin H @ 13.10.2017 16:09:17
Vrátím se z nemocnice, juknu na progboard a co nevidím. Recenzi na skvělé Ten Years After od neméně skvělého horyny. Dík, po zážitku ve špitále takové čtení potěší.

Album Ssssh britských Ten Years After jsem poprvé objevil v roce 1969 jako aktuální novinku v časopise Pop Music Express, kde bylo představeno jako „britské želízko v ohni“ a já zatoužil zvědět, kdože vlastně ti Ten Years After jsou. Se zpětnou platností (nemýlím-li se) bylo právě album Ssssh tím prvním, co jsem od téhle kapely slyšel. Samozřejmě nejprve z magnetofonového pásku a pak ještě trvalo nějaký rok, než jsem získal album jako vinyl do své sbírky.
Fascinoval mě už samotný obal, který po výtvarné stránce považuji za možná jeden z nejvýraznějších, co jsem kdy viděl, čili už tato okolnost přitahovala moji tehdejší zákonitou pozornost.
Hudební kritika hovořila o kytaristovi jako o hudebním démonovi, který hraje „nejrychleji na světě“, což byl další aspekt slyšet hrát takového mistra na vlastní uši.

BAD SCENE – podivné pípání v úvodu předjímá hutný začátek klasického rockového modelu, kdy úderný klavír, bzučivý booster elektrické kytary, mrštná melodická basová linka a dusající bicí nástroje jedou jako o závod vpřed se strašidelným hlasem zpěváka. Tohle je opravdu závodní stroj, kde pracují všechny části motoru na plné obrátky. Bluesové zpoždění v opakujícím se schématu píseň na chvíli zastaví, než se zase rozběhne dál se stejnou vytrvalostí. Výtečný začátek zahřívacího kola závodu….

TWO TIME MAMA – pomalejší moment přináší čitelný bluesová forma v bělošském uchopení. Kytarista Alvin Lee se zde uchyluje k používání výtečně ohýbaných tónů, aniž by musel používat steel-kytaru. Když vezmeme v úvahu, že přitom v kapele působil jako zpěvak – klobouk dolů. Tahle skladba má tak trochu blízkou ke country-blues a vůbec nezní nezajímavě. Leeho hlas má podmanivost a jak se zjistí dále, dokáže tuto přednost vedle famózní kytarové hry obrátit ve svůj prospěch…

STONED WOMAN – rychlejší model elektrického pojetí blues. Baskytarista Leo Lyons společně Rikem Lee na bicí jsou hráči zcela na svém místě a se smyslem pro proporce. Kde je třeba přidat na dynamice a v aranžmá vložit nějaký obtížnější break – nezaváhají – ale jinak se drží standardních modelů doprovodu. Píseň je přehledná, srozumitelná a snadno může tvořit významný inspirační zdroj pro jiné kapely. Dnes vnímáno: klasický rockový model pojetí s bluesovým podílem v jedinečné kráse daného žánru.

GOOD MORNING LITTLE SCHOOLGIRL – další skladbu si Ten Years After vypůjčili od významného černošského bluesmana Sony Boy Williamsona. Po rockové lini skladbu přetvořili (což bylo v dané době zcela běžné) obrazu svému. Výrazný riff zvýraznili a určili mu zásadní úlohu v celé písni. Na tu se nalepuje vokální podíl a kytarové ornamenty. Leo Lyons promění baskytaru v sólující nástroj a vzápětí společně s Alvinem Leem svádí rychlý souboj v sólistickém zápolení. Tohle je ovšem mezihra jako zvon a i po tolika letech mě dokáže zvednout ze židle. Suverénní ovládání nástrojů budí značný respekt. Hraje se zde opravdu hodně rychle a s velkým entuziasmem, což je cítit s každého tónů. Bubebík Lee je zkušený rockový bijec, ale v jeho hře občas cítím, že je schopen vkládat do rytmických postupů i něco ze swingu, což nezní nijak špatně. Varhaník Chick Churchill je ale dosud na albu stále poněkud neviditelný – v backgroundu ho vnímám, ale jeho instrumentální podíl zatím nedostal větší příležitost. Perfektní coververze se vším všudy!

IF YOU SHOULD LOVE ME – skladba začíná výrazně klidněji. Slyšíme zde akustickou kytaru a občasné prošlápnutí pedálu wah wah a melodickou linku probzučuje booster. Leeho hlas je přitlumený, přesto stále srozumitelný. Churchill je čitelnější na svoje hammondky, které dotvářejí harmonické schéma opakujícího se tématu ve výměně čitelných akordických proměn. Podobně jako u beatlesovského Hey Jude je závěr skladby nekonečný ve svém fadeoutu, kde se celkový sound více zhutňuje až do nekonečného vyvrcholení. Emocionální záležitost, která bezpochyby zabírala na koncertech od prvního okamžiku s výtečně frázujícím vokálním podílem…

I DON´ T KNOW THAT YOU DON´T KNOW MY NAME – akustická kytara v úvodu následovaná klavírem, pulsující baskytarou a santanovskými bicími. Zajímavé akordické akcentace a celkové aranžmá. Ani tato skladba není skladatelsky komplikovaná, ale přesto má výrazný zdroj síly sdělnosti a přesvědčivosti. Dlouhý basový tón skladbu ukončí….

THE STOMP – další skladba má podle mě výrazný podíl díky svému jamovacímu charakteru. Opakující se schéma svadí k dalším improvizacím a k rozvíjení tématu, což je pro skutečně vynikající hudebníky živná půda pro projevení jejich schopností. Alvin Lee podle černošského modelu výtečně frázuje a Lyonsova baskytara pumpuje důrazný rytmus spolu s bicími a Churchill s hammondkami vyjíždí nad obzor jako ranní slunce. Žádná velká melodie se zde nenachází, ale práce s emocemi podle černošského modelu je více než čitelná. Přizpůsobuje tomu i interpretaci a spokojí se s odsekávanými kytarovými přiznávkami. Skladba se dynamicky proměňuje a do popředí jsou povysunuty hammondky a bubenické breaky, které navíc podporuje tleskání, ale jsme zpět v zesíleném gardu a Alvin Lee mění doprovodnou strukturu kytarové hry zrychlenými attacky. Jak už jsem řekl, muzikantská lahůdka pro improvizace…

I WOKE UP THIS MORNING – závěr je pravděpodobně nejsilnějším okamžikem na albu. Tohle je bluesrock podle všech nejlepších pravidel. Klasické bluesové téma v bělošském pojetí, kdy se varhany a elektrické kytara dostávají do vzájemného souladu a rytmika jim tvoří důrazný základ. Alvin Lee v mezihře hraje vynikající sólo a ukazuje nám jaký je opravdový mistr. Nepotřebuje k tomu výraznější zkreslení a přesto jeho tón výrazně vystupuje s hudebního schématu. Je doprovázen Churchillovým klavírem, střídajícím hammondky a důrazné údery do činelů a prokreslované bubenické breaky korunují celé schéma v tom nejsprávnějším pojetí, jaké si lze představit. Kytarové výšivky jsou skutečně famózní a tak člověk jenom zalituje, že už je přede mnou konec alba. Závěr ovšem náleží strašidelné studiové elektronice, která se tříští strašidelným zvukem do tajemné ozvěny…

Tohle je standardně pojednané album Ten Years After a kdybych měl někomu doporučit tuhle kapelu jako vzorek k poslechu, asi bych sáhl právě po něm. Skupina stojí těsně před vrcholem svým uměleckých schopností a výtečně postihuje nejen hráčský potenciál, ale celkové pojetí hudby, která nám od nich z šedesátých let zůstala. Pět hvězdiček!





reagovat

hejkal @ 12.05.2012 09:14:54
Jasné, je to bomba a absolútna klasika. Ja by som iba jednu vec volil inak, a síce by som nováčikovi ponúkol najlepší album Ten Years After vôbec - Cricklewood green. Je škoda, že dnes už takáto hudba prakticky neexistuje.

Petr Gratias @ 12.05.2012 11:01:46
Zdravím, Hejkale...
je pravda, že spojování blues s rockem se děje neustále. Hudebníci a zpěváci se chtějí vyjadřovat emocemi v té prazákladní podobě jako černoši, ale máš pravdu v rom, že takový typ - jaký představovali Ten Years After skutečně prakticky neexistuje.
Jsem o tom rovněž přesvědčen.
Zdravím!

Mohyla @ 12.05.2012 16:36:53
Výborný album! Cricklewood Green tak isto. Ale keby som si mal vybrať najlepší od Ten Years After, "o galusku" by vyhral tento šepotavý.

Mirek Kostlivý @ 12.05.2012 17:04:57
Jak vidím, co člověk, to jiný názor na nejlepší albu, T.Y.A. Já bych hlasoval pro Watt jenom proto, že bylo:
1/ moje úplně první, co jsem od nich slyšel
2/ mám ho jako "paper CD" od Japonců v luxusním provedení, ale za nekřesťanskou cenu, když jiné tenkrát na trhu nebylo

gunslinger @ 12.05.2012 19:48:37
hmmm u mňa najviac počúvané a teda aj najobľúbenejšie album od Ten Years After

Mohyla @ 13.05.2012 12:51:31
Mirek Kostlivý, proti bodu 2, nemožno mať žiadne argumenty, je úplne presvedčivý :-)))

Tento album sa mi dostal do rúk niekedy koncom 60-tych rokov. Fungovalo to tak, že v časopise( myslím, že Music Expres, alebo podobne)bola adresa, na ktorú sa poslala čistá páska a dotyčný za poplatok nahral požadovný album. S "investíciou" som bol spokojný, album mi učaroval na prvé počutie a ani sa nechce veriť, že už má 40 rokov, stále je skvelý. Mal by byť zaradený do rockerského šlabikára.Páska je samozrejme niekde v nenávratne, ale CD to istí. V pomyslenej korunke je 8 rovnocenných drahokamov, od úvodnej Bad Scene, po záverečnú I Woke Up This Morning. Skúšal som si piesne púšťať na preskáčku, od zadu, stále je to výborné. Asi nebude veľa albumov, kde by som dal všetkým piesňam 5, tuná áno. Aby som ich popis neopakoval, odporúčam do pozornosti skvelú recenziu od Hejkala.
reagovat

PaloM @ 06.01.2011 09:40:30
Kapelu som až do nedávnej minulosti poznal len útržkovo zo štvavých KV vysielačiek. Potom mi debut a toto CD požičal kamarát z obchodu s CD, ktorý vlastnil. Keďže bol viac kamarát ako obchodník (nielen so mnou), skrachoval. S recenziami súhlasím, bola to výnimočná kapela.

Filozof @ 06.01.2011 12:23:56
Každej milovník TYA mne potěší. Vlastně to byla první kapela z toho okruhu, kterou jsem poznal (přes SP Supraphonu a 3LP téhož z Woodstocku) a i když mají pro mne lepší desky, než Ssssh, tak i tahle je pro mne klenotem. :-)

AndyB @ 06.01.2011 17:07:07
Alvin Lee! Dobré. I když Ten Years After vycházeli z blues a britské bluesrockové vlny, hledali vlastní cestu. Někdy byli více osobití, někdy tak nějak kroužili kolem bluesových standardů jako třeba v I Woke Up This Morning, pořád ale dobří a opravdoví. Vrcholem alba jsou pro mě až příliš kratičká I Don't Know That You Don't Know My Name a totálně předělaná Good Morning, School Girl, kterou kdysi hrával bluesman Sonny Boy Williamson. Věděl jsem, že Williamsonův originál doma někde mám, donutili jste mě ho složitě najít a po dlouhé době poslechnout. Kdybych měl naopak vybrat jednu skladbu, která mě minula, pak hned úvodní Bad Scene s podle mého názoru nevhodným klavírem. Není to album na první poslech a určitě si zaslouží nadprůměrné hodnocení. Pro mě 4 hvězdy: ****

pito63 @ 06.01.2011 22:29:04
Táto nahrávka je v mojom súkromnom poradovníku a čoskoro "prestúpi" do nákupného košíka. U tejto skupiny mám čo doháňať, ale to málo, čo som doteraz počul, mi sadlo.
Mohyla, vďaka za recenziu! To poďakovanie patrí aj ostatným recenzentom albumov Ten Years After...

Filozof @ 07.01.2011 08:31:03
AndyB
Pro mne to naopak je album už na 1. poslech a Bad Scene mne oslovila jako jedna z nejvíc. :-)

Filozof @ 07.01.2011 08:31:50
Pito63
Budeš-li je pořizovat, začni Undead a Stonedhenge. To jsou fakt klenoty. (Remasterované verze.)

pito63 @ 07.01.2011 15:48:18
Filozof
"Stonedhenge" je doma. Priznám sa, o "Undead" som zatiaľ neuvažoval, ale beriem na vedomie.
Vďaka!

AndyB @ 10.01.2011 22:56:45
Filozof: Každý máme jiné uši, jiné průduchy v mozku pro tok zvuku... Mě album při prvním poslechu moc neoslovilo, až po čase se to začalo vylupovat a dávat smysl. Dost možná za to mohla úvodní Bad Scene, kde mi vadila nerozhodnost, jestli boogie nebo bigbít. A ten dusající klavír. Zbytek je pro mě něco jako kolekce pestrých vzorů podle bluesrockové předlohy. Na rozdíl od jiných kapel, u kterých je blues rock jen různě rychlá "dvanáctka", jsou Ten Years After velmi kreativní.

gunslinger @ 02.08.2011 18:25:19
je to kruté album !

Osem skladieb, osem perál, osem dôvodov, prečo sú Ten Years After legendou.

Tento album obsahuje nehynúcu klasiku, Good morning little schoolgirl s nesmrteľným gitarovým sólom v sprievode vražednej basy, neskoršia gradácia a full forte celej skupiny, ach jo, orgazmus. A už len zato je povinnou čítankou každého, kto to myslí s hudbou vážne.

Ostatné veci sú absolútne klasiky, toto je Ten Years After vo svojej éterickej podobe, keby nebolo Criklewood green, tak by som neváhal a označil ho za najlepší album celej histórie skupiny a jeden z najlepších rockovej hudby vôbec (čo však platí aj tak). Zmena nálad (Bad scene), jemnosť (Two time mama, If you should love me – toto je krása a vrchol albumu, I don’t know that you don’t know my name), vytvrdnutosť (Stoned woman, Good morning little schoolgirl, The stomp, I woke up this morning). Každá skladba jasne rozpoznateľná a zaraditeľná, slovom, majstrovské.

Po trojici výborných albumov mohli nasledovať už iba tri cesty, stagnácia, pád alebo genialita. Keďže sa bavíme o Ten Years After na vrchole síl, tretia možnosť sa priam núkala a Alvin a spol. nezaváhali. Atmosféra tejto hudby vo mne prebúdza pocity a stavy, ktoré žiadna iná udalosť v mojom živote vyvolať nedokáže. Krásno na päť písmen – SSSSH.

reagovat

Filozof @ 21.12.2009 13:44:41
Týýýýý bejku! Ty je máš snad vopraudu rád!!

pito63 @ 23.10.2012 08:57:36
Tak, ako ma sklamalo "Stonedhenge", tak ma prekvapil a potešil tento album - výborná kúpa!
Hejkal, vďaka za "Ssssh."!

hejkal @ 23.10.2012 09:08:47
A ďalší je ešte o chlp lepší.

Tahle deska se počatkem 70.let hrála spolu s Led
Zeppelin II. snad na každé moravské diskotéce.Ano,
na tuhle muziku se kdysi tancovalo.No a na takové diskotéce v kulurním domě jsem poprvé slyšel Ten Years After z jejich alba Ssssh .Zvuk linoucí se z reprobeden byl sice strašné kvality o to více však intenzivní.
Prožitku z poněkud monotóní Bed Scene to však nám
šestnáctiletým počínajícím rockerům vůbec nevadilo.
Netrvalo dlouho a muzika TYA se již linula v bůhví kolikáté kopii z mého kotoučáku B42. Po 35 letech
jsem tohle album náhodou objevil v jednom marketu a zjistil jsem,že mne pořád bere jako kdysi v 16letech.
Tentokrát ocenuji spíše ty bluesové kusy Two Time Mama,Good Morninng Little Schoolgirl a hlavně závěrečnou I Woke This Morning.
Nedávno jsem k Ssssh připsal stará ale dobrá muzika.
Dnes bych ještě přidal - moc dobrá- a asi i poctivá
muzika,když mne i po tolika letech dokáže dodat
dobrou náladu.
4 hvězdy ****
reagovat

pito63 @ 18.05.2014 13:55:12
Tento album už má 45 rokov - neuveriteľné!
Zdeněk, vďaka za spomienky, určite bol z Teba lev tanečných parketov. :-)

Zdeněk @ 18.05.2014 16:39:30
No lev parketu vypadá jinak ale rád na to vzpomínám.