Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 06.07.2011

Ten Years After jsem poprvé objevil v časopise Pop Music Express který vycházel koncem šedesátých let u nás. Byly to vlastně veliké noviny s nápadnou obálkou, které referovaly o bigbítovém dění v zahraničí a u nás. Dodnes mám schováno pouze pár čísel a opatruji je jako oko v hlavě, třebaže na některých už se podepsal zub času….
Tam jsem se o téhle kapele poprvé dočetl. Nejenže excelovali na památném Woodstocku, ale že jejich kytarista byl „nejrychlejší hráč své doby“. Ten přídomek mě zaujal a velice jsem zatoužil Pana Kytaristu slyšet. Chvíli to ale trvalo, než jsem na nějakou jejich desku dosáhl. Vlastně jsem nejprve viděl jejich plakáty a fotografie.
Shodou okolností to co jsem od nich slyšel jako úplně poprvé byl singl Love Like A Man. To mě ohromilo a poznamenalo. Některé sehranější a hudebně vyspělejší kapely tehdy v mé okolí Ten Years After dráždily a předělávaly jejich skladby, ale originál byl prostě originál. Časem jsem si od nich pořídil některá alba a považuji je za svoje cenné relikty v mé sbírce.
Možná to někteří páni progboardisté nevědí, ale organizátoři III. československého beatového festivalu Milan Langer a dr. Jiří Chlíbec v rámci hostů ze zahraničí vyjednávali s londýnským managementem Ten Years After o jejich účasti na jaře 1971 v Praze v Lucerně, jako rezerva byli „připraveni“ Chicken Shack. Na plakátech tehdy sice uvedeni nebyli – tam stálo „významná zahraniční skupina“, ale tyto informace byly zveřejněny později. Podle mého názoru to nebyla otázka potřebných valut (i když i toto nebylo nepodstatné), ale hlavně dobré vůle a v témže roce už ideologické šrouby utahovaly kulturní poměry na všech frontách…
Album Cricklewood Green považuji v jejich diskografii za jedno z nejlepších, které kapela vydala a myslím, že nejsem sám.

SUGAR THE ROAD – elektronické zvuky se v úvodu zaryjí do vašich uší, ale hned nato se rozběhne úderný rock, který od prvopočátku vnímáte jako reprezentativní příspěvek na albu. Hutná rytmika bicích nástrojů a dobře vystavěné baskytarové party jsou zcela bezchybné, varhanní party hammondek sice hrají kratké sekané tóny, ale vy cítíte, že jejich čas dříve nebo později přijde a pak je to elektrické kytara. Její přiostřený tón dává do harmonického krevního oběhu tu správnou transfúzi energicky suverénní hry jak v razantních doprovodech, tak v melodické lince preparovaného sóla. Skvělý začátek bez jakýchkoliv připomínek nebo pochybností….

WORKING ON THE ROAD – nastartovaná kapela nijak nevypadává s nažhaveného zahřívacího kola a tak hned ve druhé skladbě už vnímáme výrazně rychlejší tempo cválajíí rytmiky, bubenických breaků a basovou linku. Alvin Lee skutečně vyšívá na kytaru bleskurychle vyměňované tónové sekvence se suverénní rychlostí a bezchybnou sebejistotou. Harmonická struktura skladba není nijak obtížná, nebo skladatelsky rafinovaná a tak zanedlouho rozkrýváme, že píseň vychází ze základního akordů, ale aranžmá z ní vytváří homogenní hudební útvar, prokreslovaný kvílením elektrické kytary a playbackovanými doprovody…

50 000 MILES BENEATH MY BRAIN – přichází zklidnění. Úvodní kytarové téma v opakovaném schématu má spíše meditativně smířlivý charakter. Rozkládané akordy se pohybují v mollových akordech a zaujmou v akcentovaných výměnách. Chick Churchill zahraje krátké téíma na cembalo, nástroj, který u klasických rockových kapel nebyl běžnou součástí výbavy. Leeovy bicí nástroje doplňují i použité percussion, které v playbacku přitočil. Napadá mě, že kdyby TYA pro tento účel použili Afričana Reeboba Kwaku Baaha, který působil ve Free a v Traffic, zněly by tyto percussion exotičtěji a plastičtěji… Varhany ovšem už zezadu drží harmonii, Lyonsovy baskytarové party jsou velmi plastické a vystavěny s téměř modelářskou pečlivostí a kytarová ornamentální hra Alvina Leeho kreslí skutečně barevné obrazy nad dusavými rytmy a vy máte pocit, že tahle skladba nikdy neskončí a je hnaná jako větrem o závod jako koňské spřežení. Podle dobových zvyklostí se téma odmlčí a pak se zase na pár taktů vrátí, aby definitivně skončilo….

YEAR 3 000 BLUES – máme tady blues. Je ale pojednáno v jižanském stylu. Leeovy bicí nástroje a Lyonsova baskytara swingují v přesném počítaném rytmu, ale Alvin Lee se svým správně frazujícím hlasem nabídne strojově bleskurychlou hru s nezkresleným tónem, což připomíná hukot rozdrážděných včel před úlem

ME AND MY BABY – tohle je ovšem klasický příklad britského rhythm and blues, které miluje Filozof (ale taky já). Výtečný příklad, jak se Alvin Lee dokáže vypořádat s kytarovými party a výtečnými akcentovanými doprovody. Rytmika má spíše jazzový charakter a kdybyste neposlouchali předešlé skladby, měli byste pocit, že vám hraje nějaká jazzová skupina výtečných instrumentalistů. Chick Churchill nahrál vynikající playbackované klavíry s technicky výtečnými akordickými výměnami, které podkreslují hammondky. Alvin Lee v další mezihře vypálí vynikající kytarové sólo s mrštnými ohýbanými tóny bez zkreslení s neuvěřitelnou erudicí a jistotu nasazováním tónů. Vynikající skladba a jeden z nejsilnější příspěvků na albu…..

LOVE LIKE A MAN – ten nejsilnější ovšem přichází právě teď. Z pozadí slyším vrčení hammondek a pak už se přihlásí jeden z nejslavnějších riffů rockové historie. Lyonsova baskytara a Leeova kytara hrají úderné unisono, které nabývá svým opakování stále větší účinnosti a podmanivě vás vtahuje do nitra. A zase je třeba konstatovat, že i tady je harmonická struktura v podstatě velmi jednoduchá, skoro by se dalo říct prajednoduchá. Vystavění melodické linky s proaranžováním jednotlivých nástrojů však dodávají to správné koření, které dodávají jedinečné ingredience. Na své si zde přijdou všichni – Churchill zapojením cembala a hammondek. Lyons modulovanými tóny baskytarové linky, Ric Lee precizními bubenickými breaky a frontman Alvin Lee vystaví do skladby famózní kytarové sólo, které harmonicky překrývá základy skladby. Strhující a emocionálně vypjaté! Po zklidnění dochází opět k návratu k základnímu tématu, které uzavírají tři zásadní akordické obraty. Tím skladba vrcholí a je zvolna přiváděna v opakovaném schématu ke konečnému závěru, nad nímž se vznášejí řeřavé protahované kytarové tóny. Skutečný majstrštyk, který učinil Ten Years After nesmrtelnými.

CIRCLES – akustické kytary a posmutnělý vokální projev přinášejí melancholickou náladu, do které pronikají i tlumené hammondky, cembalo. Lee nahrál několik akustických kytar dohromady a prokreslil je i vybrnkávanou melodií s jemnými ornamenty. Ten Years After měli tu schopnost nabídnout nejen ostré a rychlé rockové skladby, ale i tklivé a rozjímavé balady, kterými odlehčovali napětí v konceptu a byly tak příjemným pohlazením letního slunného odpoledne, kdy člověk leží v nekonečných lukách a hraje si s dlouhými vlasy krásné dívky, která se mu dívá do očí… nechci být přehnaně sentimentální, ale i takové vize patří do hudby….

AS THE SUN STILL BURNS AWAY – dostáváme se k závěru. Opakované schéma dotvářejí unisono varhan, baskytary a kytary, nad nimiž se vznáší mírně přiškrcený Leeův hlas. Jeho kytarové sólo má dlouhý tón a přiostřené hrany a čelí tak destruktivním zvukům, které simuluji vichřici, navozují i psychedelické tajemno a záhadno a hudbu pojednou vstupuje do agresivnější podoby a všechny nástroje včetně zneklidňující směsice zvuků a pazvuků z pozadí ve vás mohou vzbuzovat pocity strachu a neklidu. Ostatně už ten samotný název leccos napovídá…

Opravdu mistrovsky pojednané album. Kdybych měl jmenovat skupiny s klasickým rockovým soundem, asi bych nejmenoval Led Zeppelin a Deep Purple, ale Ten Years After a Wishbone Ash. Při poslechu albu Cricklewood Green si to znovu uvědomují se vší odpovědností a neřešil bych nějaké termíny jako je hard rock nebo blues rock a jiné…
Je dobře, že Ten Years After vstoupili do hudební historie a že nám zde zanechali takový hudební odkaz. Bez nich by hudební scéna byla ochuzena o jejich klasický rockový sounda my o řadu zajímavých a přitažlivých skladeb.
Dávám plný počet – tedy pět hvězdiček!