Ten Years After - Cricklewood Green (1970)

Společně s živákem Undead, který víceméně zklamal má očekávání, jsem si pořídil od TYA i tohle album, hodnocené jako jeden z nejlepších počinů. Mám z něj přece jen znatelně lepší pocity než z živáku, který mi uposlouchat dalo v některých fázích už celkem fušku, a to se mi tedy rozhodně často nestává.

A je tady monumentální rozjezd Sugar the Road - Leeho masívní riff krásně podkreslený varhany, podmanivý hlas, byť se prostě u TYA nemůžu zbavit pocitu, že zpěv není právě zásadní záležitostí, která by mě poslala do kolen. Je to ale poctivá hardrocková práce v klasickém valivém tempu. Working on the Road je dá se řící obdobně stavěná - střední, valící se mašina, kde hraje prim Lee a do jeho strun pevně vetkané tóny varhan, dobře se napojují i Leeovy sólové ornamenty. Druhá skladba je živější a celá sestava se přece jen k závěru společně odvazuje, včetně bubeníka Rica Lee. 50.000 Miles Beneath My Brain začíná krásně uklidňující kytarovou ukolébavkou, do které se zapojuje civilní, klidný zpěv a varhanní melodie. Model, který se přece jen u kapely moc nevyskytuje, celé to ale nenápadně roste do hardrockového kolosu, ve druhé půli napětí sílí a Lee rozetne vše v okolí razantním, precizním sólem. Tohle hoši vymysleli a zahráli výborně - určitě jedna z nejlepších věcí na albu. Year 3.000 Blues je krásně akusticky pojednaná, stylově načichlá skladba - velmi příjemný model, který se u této kapely přece jen moc nevyskytuje. Zvonivé strunné aranže je opravdu radost poslouchat, krásná pohoda. Velmi dobře se vydařil i jazz/bluesový konglomerát Me and My Baby, v jehož úvodním houpavém riffu se vždycky pořádně rozhýbu a rozpumpuju. Krása, kde je jakoby se TYA střetli s legendárním Colosseem. Ďábelský kousek! Pak už ale přijde jeden ze zásadních historických riffů Love Like a Man, který si v ničem nezadá se Smoke on the Water, ale jak by mu zase slušela větší razance - jsem to ale notorický stěžovatel! Jinak hymna je to zásadní - pomalu se zapojující varhany a vypjatý refrén. Přes několik meziher to celé pak instrumentálně sílí až do pomalého odeznění... Circles je další křehká akustická kráska s až folkovým otiskem, kde kapela jasně ukazuje, že má i jinou než burácivou podobu - jako bych se ocitl na zeppelinovské trojce, a to se mi více než zamlouvá... As the Sun Still Burns Away je ovšem na závěr poctivým hardrockovým nákladem se vším všudy. Riff Alvina Lee proráží vše jako skalpel, podoba s Love Like a Man není náhodná, tempo je ale těžší a nálada temnější a ponuřejší, Lee vypouští démony a běsy divokými sóly... důstojný závěr alba. Na bonusové verzi máme ještě Warm Sun, temně laděnou drsnou riffovku a umírněnější, rytmicky bohatější To No One.

K této desce, která je v rockové hudbě už považována za klasiku, se na rozdíl od živáku určitě rád vrátím. Na závěr je tu ale zase jedno velké ale - produkce. TYA jsou spojováni s pojmem syrového rocku, já mám ale opačný dojem - prostě téhle parádě by rozhodne neuškodila mnohem syrovější produkce. Ale když sleduju sestavu, zase se mi potvrzuje, že tenhle občasný pocit měkkosti mám u všech těch varhanních kapel, Uriáši počínaje, přes hlavně Párply MKII až třeba po TYA. Nic moc mi neříká třeba ani zde opěvovaný debut Vanilla Fudge, a to z úplně stejných důvodů, a co je platné, že byli první. Hendrix, LedZep a dobové desky Mayalla nebo i Johnny Winter mě melou, tohle je přece jen takové decentní vybuzení smyslů. To vše ale jen můj problém. Tady musím dát čtyři, oproti živáku zcela jiná radost z poslechu...
reagovat

Jarda P @ 05.05.2016 11:05:06
Já mám tuhle desku jako součást 3CD Chrysalis Years, která obsahuje remasterovaná alba od SSSSH po Rock´n´Roll Music To The World se skvělým zvukem. Před ani po těchto deskách (jen celkem obsojné Positive Vibration) mě už od TYA neoslovilo. Vzácně vyrovnané desky které patří ke klenotům rockové historie. Syrovost tam vůbec nepostrádám, já naopak kapely s klávesami vyhledávám.

dolycentrum @ 24.11.2016 10:35:07
Tak toto CD vlastnim nejakych 15 rokov..v podstate od vydania.Ten Years After som nikdy nepocuval.Zvucne meno poznam od dectva kedy ma hudba zacala zaujimat a skor vizualne som sa venoval dianiu na scene.Z ucty som si zadovazil aj toto CD,ale ''skoncilo'' v archive.Pravdepodobne aj u mna prechadza cas dozrievania a dnes som po nom siahol.Ostal som uplne zaskoceny tym co sa na mna z reproduktorov vyvalilo.Okamzite som zalistoval na Progboarde a mozem s recenzentmi len suhlasit.Skvela hudba,silny zazitok,uzasny pocit objavenia...u mna za 5 trblietavych

Ten Years After jsem poprvé objevil v časopise Pop Music Express který vycházel koncem šedesátých let u nás. Byly to vlastně veliké noviny s nápadnou obálkou, které referovaly o bigbítovém dění v zahraničí a u nás. Dodnes mám schováno pouze pár čísel a opatruji je jako oko v hlavě, třebaže na některých už se podepsal zub času….
Tam jsem se o téhle kapele poprvé dočetl. Nejenže excelovali na památném Woodstocku, ale že jejich kytarista byl „nejrychlejší hráč své doby“. Ten přídomek mě zaujal a velice jsem zatoužil Pana Kytaristu slyšet. Chvíli to ale trvalo, než jsem na nějakou jejich desku dosáhl. Vlastně jsem nejprve viděl jejich plakáty a fotografie.
Shodou okolností to co jsem od nich slyšel jako úplně poprvé byl singl Love Like A Man. To mě ohromilo a poznamenalo. Některé sehranější a hudebně vyspělejší kapely tehdy v mé okolí Ten Years After dráždily a předělávaly jejich skladby, ale originál byl prostě originál. Časem jsem si od nich pořídil některá alba a považuji je za svoje cenné relikty v mé sbírce.
Možná to někteří páni progboardisté nevědí, ale organizátoři III. československého beatového festivalu Milan Langer a dr. Jiří Chlíbec v rámci hostů ze zahraničí vyjednávali s londýnským managementem Ten Years After o jejich účasti na jaře 1971 v Praze v Lucerně, jako rezerva byli „připraveni“ Chicken Shack. Na plakátech tehdy sice uvedeni nebyli – tam stálo „významná zahraniční skupina“, ale tyto informace byly zveřejněny později. Podle mého názoru to nebyla otázka potřebných valut (i když i toto nebylo nepodstatné), ale hlavně dobré vůle a v témže roce už ideologické šrouby utahovaly kulturní poměry na všech frontách…
Album Cricklewood Green považuji v jejich diskografii za jedno z nejlepších, které kapela vydala a myslím, že nejsem sám.

SUGAR THE ROAD – elektronické zvuky se v úvodu zaryjí do vašich uší, ale hned nato se rozběhne úderný rock, který od prvopočátku vnímáte jako reprezentativní příspěvek na albu. Hutná rytmika bicích nástrojů a dobře vystavěné baskytarové party jsou zcela bezchybné, varhanní party hammondek sice hrají kratké sekané tóny, ale vy cítíte, že jejich čas dříve nebo později přijde a pak je to elektrické kytara. Její přiostřený tón dává do harmonického krevního oběhu tu správnou transfúzi energicky suverénní hry jak v razantních doprovodech, tak v melodické lince preparovaného sóla. Skvělý začátek bez jakýchkoliv připomínek nebo pochybností….

WORKING ON THE ROAD – nastartovaná kapela nijak nevypadává s nažhaveného zahřívacího kola a tak hned ve druhé skladbě už vnímáme výrazně rychlejší tempo cválajíí rytmiky, bubenických breaků a basovou linku. Alvin Lee skutečně vyšívá na kytaru bleskurychle vyměňované tónové sekvence se suverénní rychlostí a bezchybnou sebejistotou. Harmonická struktura skladba není nijak obtížná, nebo skladatelsky rafinovaná a tak zanedlouho rozkrýváme, že píseň vychází ze základního akordů, ale aranžmá z ní vytváří homogenní hudební útvar, prokreslovaný kvílením elektrické kytary a playbackovanými doprovody…

50 000 MILES BENEATH MY BRAIN – přichází zklidnění. Úvodní kytarové téma v opakovaném schématu má spíše meditativně smířlivý charakter. Rozkládané akordy se pohybují v mollových akordech a zaujmou v akcentovaných výměnách. Chick Churchill zahraje krátké téíma na cembalo, nástroj, který u klasických rockových kapel nebyl běžnou součástí výbavy. Leeovy bicí nástroje doplňují i použité percussion, které v playbacku přitočil. Napadá mě, že kdyby TYA pro tento účel použili Afričana Reeboba Kwaku Baaha, který působil ve Free a v Traffic, zněly by tyto percussion exotičtěji a plastičtěji… Varhany ovšem už zezadu drží harmonii, Lyonsovy baskytarové party jsou velmi plastické a vystavěny s téměř modelářskou pečlivostí a kytarová ornamentální hra Alvina Leeho kreslí skutečně barevné obrazy nad dusavými rytmy a vy máte pocit, že tahle skladba nikdy neskončí a je hnaná jako větrem o závod jako koňské spřežení. Podle dobových zvyklostí se téma odmlčí a pak se zase na pár taktů vrátí, aby definitivně skončilo….

YEAR 3 000 BLUES – máme tady blues. Je ale pojednáno v jižanském stylu. Leeovy bicí nástroje a Lyonsova baskytara swingují v přesném počítaném rytmu, ale Alvin Lee se svým správně frazujícím hlasem nabídne strojově bleskurychlou hru s nezkresleným tónem, což připomíná hukot rozdrážděných včel před úlem

ME AND MY BABY – tohle je ovšem klasický příklad britského rhythm and blues, které miluje Filozof (ale taky já). Výtečný příklad, jak se Alvin Lee dokáže vypořádat s kytarovými party a výtečnými akcentovanými doprovody. Rytmika má spíše jazzový charakter a kdybyste neposlouchali předešlé skladby, měli byste pocit, že vám hraje nějaká jazzová skupina výtečných instrumentalistů. Chick Churchill nahrál vynikající playbackované klavíry s technicky výtečnými akordickými výměnami, které podkreslují hammondky. Alvin Lee v další mezihře vypálí vynikající kytarové sólo s mrštnými ohýbanými tóny bez zkreslení s neuvěřitelnou erudicí a jistotu nasazováním tónů. Vynikající skladba a jeden z nejsilnější příspěvků na albu…..

LOVE LIKE A MAN – ten nejsilnější ovšem přichází právě teď. Z pozadí slyším vrčení hammondek a pak už se přihlásí jeden z nejslavnějších riffů rockové historie. Lyonsova baskytara a Leeova kytara hrají úderné unisono, které nabývá svým opakování stále větší účinnosti a podmanivě vás vtahuje do nitra. A zase je třeba konstatovat, že i tady je harmonická struktura v podstatě velmi jednoduchá, skoro by se dalo říct prajednoduchá. Vystavění melodické linky s proaranžováním jednotlivých nástrojů však dodávají to správné koření, které dodávají jedinečné ingredience. Na své si zde přijdou všichni – Churchill zapojením cembala a hammondek. Lyons modulovanými tóny baskytarové linky, Ric Lee precizními bubenickými breaky a frontman Alvin Lee vystaví do skladby famózní kytarové sólo, které harmonicky překrývá základy skladby. Strhující a emocionálně vypjaté! Po zklidnění dochází opět k návratu k základnímu tématu, které uzavírají tři zásadní akordické obraty. Tím skladba vrcholí a je zvolna přiváděna v opakovaném schématu ke konečnému závěru, nad nímž se vznášejí řeřavé protahované kytarové tóny. Skutečný majstrštyk, který učinil Ten Years After nesmrtelnými.

CIRCLES – akustické kytary a posmutnělý vokální projev přinášejí melancholickou náladu, do které pronikají i tlumené hammondky, cembalo. Lee nahrál několik akustických kytar dohromady a prokreslil je i vybrnkávanou melodií s jemnými ornamenty. Ten Years After měli tu schopnost nabídnout nejen ostré a rychlé rockové skladby, ale i tklivé a rozjímavé balady, kterými odlehčovali napětí v konceptu a byly tak příjemným pohlazením letního slunného odpoledne, kdy člověk leží v nekonečných lukách a hraje si s dlouhými vlasy krásné dívky, která se mu dívá do očí… nechci být přehnaně sentimentální, ale i takové vize patří do hudby….

AS THE SUN STILL BURNS AWAY – dostáváme se k závěru. Opakované schéma dotvářejí unisono varhan, baskytary a kytary, nad nimiž se vznáší mírně přiškrcený Leeův hlas. Jeho kytarové sólo má dlouhý tón a přiostřené hrany a čelí tak destruktivním zvukům, které simuluji vichřici, navozují i psychedelické tajemno a záhadno a hudbu pojednou vstupuje do agresivnější podoby a všechny nástroje včetně zneklidňující směsice zvuků a pazvuků z pozadí ve vás mohou vzbuzovat pocity strachu a neklidu. Ostatně už ten samotný název leccos napovídá…

Opravdu mistrovsky pojednané album. Kdybych měl jmenovat skupiny s klasickým rockovým soundem, asi bych nejmenoval Led Zeppelin a Deep Purple, ale Ten Years After a Wishbone Ash. Při poslechu albu Cricklewood Green si to znovu uvědomují se vší odpovědností a neřešil bych nějaké termíny jako je hard rock nebo blues rock a jiné…
Je dobře, že Ten Years After vstoupili do hudební historie a že nám zde zanechali takový hudební odkaz. Bez nich by hudební scéna byla ochuzena o jejich klasický rockový sounda my o řadu zajímavých a přitažlivých skladeb.
Dávám plný počet – tedy pět hvězdiček!


reagovat

gunslinger @ 07.07.2011 11:17:27
takže petre dneska som si pustil túto desku a môžem ti povedať že díky bez tejto recenzie by som možno nikdy nenarazil alebo narazil neskoro na túto skupinu..dobré riffy sola to čo čakať od roku 1970 a ešte trochu viac.a objavil som ďalšieho gitarového mága.

Mohyla @ 07.07.2011 11:56:49
Gunslinger: Určite tých dosiek vyskúšaj viac, ako gitarista si ich vychutnáš.

Petr Gratias @ 07.07.2011 12:20:45
Ahoj Gunslingere...
jsem rád, že jsem Ti mohl "představit" Ten Years After. Je to příjemný pocit otevřít někomu po jedenačtyřiceti letech (od datá vydání) dveře do neznámého pokoje, ale vypínač si onen dotyčný (v tomto případě Ty) nahmatá sám! To je zvláště cenné, jedná-li se o hudebníka!
A Mohylu určitě poslechni - má stoprocentní pravdu!
Zdraví Petr.

Jarda P @ 14.08.2014 10:55:58
TYA patří taky k mým oblíbencům, minulý rok jsem koupil 3 CD Chrysalis Years, kde jsou desky od Ssssh po Rock´n Roll Music To The World se skvěle remasterovaným zvukem. Alba před se mi nelíbí. Zkraje 90. let jsem je viděl naživo v Ostravě ještě s Alvinem a byl to jeden z nejhorších koncertů, které jsem absolvoval.

Filozof @ 17.08.2014 17:06:42
JardaP
Já slyšel, že za to koncerty s jeho nástupcem jsou prý absolutně super. Ale potvrdit nemohu.

Jarda P @ 17.08.2014 17:16:19
Filzof: mám DVD s Alvinovým nstupcem Joem Goochem, které je výborné, ale jeho zpěv je podstatně slabší než Alvinův.Kytarista je to ovšem skvělý. Teď jsem četl, že už u TYA není a mají nového kytaristu. Nemohu soudit, ale na jejich koncert bych po letech zašel.

Jardo @ 07.04.2015 12:36:26
Nedávno (pod recenziou na album od Vdgg) sa tu objavil názor, že k starým a známym skupinám nie je potrebné písať, lebo ich už všetci poznajú. Prvý príspevok pod recenziou Petra Gratiasa je dôkazom toho, že to tak nemusí byť.

Ten Years After som nedobrovoľne počúval prakticky od narodenia. Môj otec ich má v top ten parádne dlho, takže neprekvapí, že som ešte nechodil do základnej školy a už som vedel zanôtiť Good Morning Little Schoolgirl aj s kompletným sólom. Hneď ako som lepšie videl, som bol skonfrontovaný s Woodstockom (a dnes nosím okuliare, takže súvsťažnosť sa priam núka) a už to jelo.

Jazda z kategórie nezameniteľných začína zmenovou a trošku rozbitou skladbou Sugar the road, ale potom prichádza vrcholný moment Alvina a kumpánie - Working on the road je nádherne vygradovaná pecka, aké sa už dnes nepočujú. Album sa počúva sám, pre best offistov sa pripomenie Walk like a man, klasika, ktorá sa neopočúva. Najlepší je aj tak záver, As the sun still burns away patrí k tomu naj, čo kedy vzniklo na poli zlovestných pomalých tvrďární.

Ten Years After toho za svoju existenciu dokázali fakt dosť. Ničmenej, album Criklewood Green je výnimočný aj v rámci celej tvorby skupiny. Ako mladému naivnému šracovi sa mi tento album páčil veľmi a ako staršiemu naivnému dospelákovi sa mi páči ešte viac.

Jedna z najlepších nahrávok všetkých čias.
reagovat

Zdeněk @ 31.05.2009 07:50:42
Opravdu jedno z nejlepších alb počátku 70.let.Jen škoda,že jsme jej díky "normalizaci" nemohli vychutnat
v reálném čase.

PaloM @ 31.05.2009 08:28:57
Túto kapelu som veľmi dlho poznal len z vysielania Slobodnej Európy (tuším pre Rumunov), ako sa vraví krátke vlny a "kvalita na hovado", a teraz patrí v danom žánri medzi moje najobľúbenejšie.

Zdeněk @ 31.05.2009 09:43:44
To rumunské hudební vysílání RFE bylo opravdu super-
v době největšího temna u nás jsem díky němu byl v obraze- každý den přehrávali celá LP - novinky-
poprvé jsem tak slyšel The Wall,kapely typu Nektar,
Triumvirat ale třeba i Vlastu Třešňáka a jeho skvělý Koh-I-Noor

pito63 @ 23.10.2012 10:19:08
Súhlasím, skvelá nahrávka!
Pre mňa bude asi navždy č. 1 skladba "Love Like a Man", pretože bola prvá, ktorú som od skupiny spoznal na jednom pofidérnom výbere, zakúpenom v jednom "supermodernom markete" na zelenej lúke v Krosne, Poľsko.
Hejkal, díky za "Cricklewood Green"!

hejkal @ 23.10.2012 10:49:46
Ten Years After na vrchole nemôže podľa mňa sklamať nikoho.

zdenek2512 @ 14.08.2014 06:28:04
K probíhajícím zmínkám o této kapele a jejích sólistech jsem si pustil několik CD, které vlastním. Skladba Love Like A Man (miluj jako muž) patřila do repertoáru skupiny, která hrála na intru, kde jsem bydlel po dobu studií střední školy od roku 1970. Uměl jsem ji dokonce vybrnkat na kytaře (úspěch). Na jaké verzi alba je skladba Walk like a man, nikde jsem ji nenašel. Připomínání této kapely je velice záslužné a její desky Ssssh, Cricklewood Green, Watt, Space In Time patří k tomu nejlepšímu co přinesla šedesátá léta.

vdeck @ 14.08.2014 07:02:40
Na TYA mám jednu nehudební vzpomínku. Někdy před cca třemi/čtyřmi lety mi říkal kamarád, který provozuje autobusovou dopravu, že poveze nějaké Anglány, snad rockovou kapelu, z letiště a že potom s nimi pojede na koncert. Pozval mě , ať jedu s nimi

Ta kapela byli TYA a fungovali na přísné hiearchii - Chick Churchill byl boss, který byl těžce nekomunikativní a seděl na předním sedadle, zbytek kapely seděl vzádu "a rád se přátelil" - společnou cestu jsme si užili.

hejkal @ 14.08.2014 07:32:07
Super zážitok. Na ubytovni v Poľsku kedysi dávno som stretol akurát Lea Lyonsa a ten bol v pohode.