Ten Years After / Cricklewood Green (1970)

Společně s živákem Undead, který víceméně zklamal má očekávání, jsem si pořídil od TYA i tohle album, hodnocené jako jeden z nejlepších počinů. Mám z něj přece jen znatelně lepší pocity než z živáku, který mi uposlouchat dalo v některých fázích už celkem fušku, a to se mi tedy rozhodně často nestává.

A je tady monumentální rozjezd Sugar the Road - Leeho masívní riff krásně podkreslený varhany, podmanivý hlas, byť se prostě u TYA nemůžu zbavit pocitu, že zpěv není právě zásadní záležitostí, která by mě poslala do kolen. Je to ale poctivá hardrocková práce v klasickém valivém tempu. Working on the Road je dá se řící obdobně stavěná - střední, valící se mašina, kde hraje prim Lee a do jeho strun pevně vetkané tóny varhan, dobře se napojují i Leeovy sólové ornamenty. Druhá skladba je živější a celá sestava se přece jen k závěru společně odvazuje, včetně bubeníka Rica Lee. 50.000 Miles Beneath My Brain začíná krásně uklidňující kytarovou ukolébavkou, do které se zapojuje civilní, klidný zpěv a varhanní melodie. Model, který se přece jen u kapely moc nevyskytuje, celé to ale nenápadně roste do hardrockového kolosu, ve druhé půli napětí sílí a Lee rozetne vše v okolí razantním, precizním sólem. Tohle hoši vymysleli a zahráli výborně - určitě jedna z nejlepších věcí na albu. Year 3.000 Blues je krásně akusticky pojednaná, stylově načichlá skladba - velmi příjemný model, který se u této kapely přece jen moc nevyskytuje. Zvonivé strunné aranže je opravdu radost poslouchat, krásná pohoda. Velmi dobře se vydařil i jazz/bluesový konglomerát Me and My Baby, v jehož úvodním houpavém riffu se vždycky pořádně rozhýbu a rozpumpuju. Krása, kde je jakoby se TYA střetli s legendárním Colosseem. Ďábelský kousek! Pak už ale přijde jeden ze zásadních historických riffů Love Like a Man, který si v ničem nezadá se Smoke on the Water, ale jak by mu zase slušela větší razance - jsem to ale notorický stěžovatel! Jinak hymna je to zásadní - pomalu se zapojující varhany a vypjatý refrén. Přes několik meziher to celé pak instrumentálně sílí až do pomalého odeznění... Circles je další křehká akustická kráska s až folkovým otiskem, kde kapela jasně ukazuje, že má i jinou než burácivou podobu - jako bych se ocitl na zeppelinovské trojce, a to se mi více než zamlouvá... As the Sun Still Burns Away je ovšem na závěr poctivým hardrockovým nákladem se vším všudy. Riff Alvina Lee proráží vše jako skalpel, podoba s Love Like a Man není náhodná, tempo je ale těžší a nálada temnější a ponuřejší, Lee vypouští démony a běsy divokými sóly... důstojný závěr alba. Na bonusové verzi máme ještě Warm Sun, temně laděnou drsnou riffovku a umírněnější, rytmicky bohatější To No One.

K této desce, která je v rockové hudbě už považována za klasiku, se na rozdíl od živáku určitě rád vrátím. Na závěr je tu ale zase jedno velké ale - produkce. TYA jsou spojováni s pojmem syrového rocku, já mám ale opačný dojem - prostě téhle parádě by rozhodne neuškodila mnohem syrovější produkce. Ale když sleduju sestavu, zase se mi potvrzuje, že tenhle občasný pocit měkkosti mám u všech těch varhanních kapel, Uriáši počínaje, přes hlavně Párply MKII až třeba po TYA. Nic moc mi neříká třeba ani zde opěvovaný debut Vanilla Fudge, a to z úplně stejných důvodů, a co je platné, že byli první. Hendrix, LedZep a dobové desky Mayalla nebo i Johnny Winter mě melou, tohle je přece jen takové decentní vybuzení smyslů. To vše ale jen můj problém. Tady musím dát čtyři, oproti živáku zcela jiná radost z poslechu...

» ostatní recenze alba Ten Years After - Cricklewood Green
» popis a diskografie skupiny Ten Years After