Petr Gratias - @ 06.07.2011 | #

Ten Years After jsem poprvé objevil v časopise Pop Music Express který vycházel koncem šedesátých let u nás. Byly to vlastně veliké noviny s nápadnou obálkou, které referovaly o bigbítovém dění v zahraničí a u nás. Dodnes mám schováno pouze pár čísel a opatruji je jako oko v hlavě, třebaže na některých už se podepsal zub času….
Tam jsem se o téhle kapele poprvé dočetl. Nejenže excelovali na památném Woodstocku, ale že jejich kytarista byl „nejrychlejší hráč své doby“. Ten přídomek mě zaujal a velice jsem zatoužil Pana Kytaristu slyšet. Chvíli to ale trvalo, než jsem na nějakou jejich desku dosáhl. Vlastně jsem nejprve viděl jejich plakáty a fotografie.
Shodou okolností to co jsem od nich slyšel jako úplně poprvé byl singl Love Like A Man. To mě ohromilo a poznamenalo. Některé sehranější a hudebně vyspělejší kapely tehdy v mé okolí Ten Years After dráždily a předělávaly jejich skladby, ale originál byl prostě originál. Časem jsem si od nich pořídil některá alba a považuji je za svoje cenné relikty v mé sbírce.
Možná to někteří páni progboardisté nevědí, ale organizátoři III. československého beatového festivalu Milan Langer a dr. Jiří Chlíbec v rámci hostů ze zahraničí vyjednávali s londýnským managementem Ten Years After o jejich účasti na jaře 1971 v Praze v Lucerně, jako rezerva byli „připraveni“ Chicken Shack. Na plakátech tehdy sice uvedeni nebyli – tam stálo „významná zahraniční skupina“, ale tyto informace byly zveřejněny později. Podle mého názoru to nebyla otázka potřebných valut (i když i toto nebylo nepodstatné), ale hlavně dobré vůle a v témže roce už ideologické šrouby utahovaly kulturní poměry na všech frontách…
Album Cricklewood Green považuji v jejich diskografii za jedno z nejlepších, které kapela vydala a myslím, že nejsem sám.

SUGAR THE ROAD – elektronické zvuky se v úvodu zaryjí do vašich uší, ale hned nato se rozběhne úderný rock, který od prvopočátku vnímáte jako reprezentativní příspěvek na albu. Hutná rytmika bicích nástrojů a dobře vystavěné baskytarové party jsou zcela bezchybné, varhanní party hammondek sice hrají kratké sekané tóny, ale vy cítíte, že jejich čas dříve nebo později přijde a pak je to elektrické kytara. Její přiostřený tón dává do harmonického krevního oběhu tu správnou transfúzi energicky suverénní hry jak v razantních doprovodech, tak v melodické lince preparovaného sóla. Skvělý začátek bez jakýchkoliv připomínek nebo pochybností….

WORKING ON THE ROAD – nastartovaná kapela nijak nevypadává s nažhaveného zahřívacího kola a tak hned ve druhé skladbě už vnímáme výrazně rychlejší tempo cválajíí rytmiky, bubenických breaků a basovou linku. Alvin Lee skutečně vyšívá na kytaru bleskurychle vyměňované tónové sekvence se suverénní rychlostí a bezchybnou sebejistotou. Harmonická struktura skladba není nijak obtížná, nebo skladatelsky rafinovaná a tak zanedlouho rozkrýváme, že píseň vychází ze základního akordů, ale aranžmá z ní vytváří homogenní hudební útvar, prokreslovaný kvílením elektrické kytary a playbackovanými doprovody…

50 000 MILES BENEATH MY BRAIN – přichází zklidnění. Úvodní kytarové téma v opakovaném schématu má spíše meditativně smířlivý charakter. Rozkládané akordy se pohybují v mollových akordech a zaujmou v akcentovaných výměnách. Chick Churchill zahraje krátké téíma na cembalo, nástroj, který u klasických rockových kapel nebyl běžnou součástí výbavy. Leeovy bicí nástroje doplňují i použité percussion, které v playbacku přitočil. Napadá mě, že kdyby TYA pro tento účel použili Afričana Reeboba Kwaku Baaha, který působil ve Free a v Traffic, zněly by tyto percussion exotičtěji a plastičtěji… Varhany ovšem už zezadu drží harmonii, Lyonsovy baskytarové party jsou velmi plastické a vystavěny s téměř modelářskou pečlivostí a kytarová ornamentální hra Alvina Leeho kreslí skutečně barevné obrazy nad dusavými rytmy a vy máte pocit, že tahle skladba nikdy neskončí a je hnaná jako větrem o závod jako koňské spřežení. Podle dobových zvyklostí se téma odmlčí a pak se zase na pár taktů vrátí, aby definitivně skončilo….

YEAR 3 000 BLUES – máme tady blues. Je ale pojednáno v jižanském stylu. Leeovy bicí nástroje a Lyonsova baskytara swingují v přesném počítaném rytmu, ale Alvin Lee se svým správně frazujícím hlasem nabídne strojově bleskurychlou hru s nezkresleným tónem, což připomíná hukot rozdrážděných včel před úlem

ME AND MY BABY – tohle je ovšem klasický příklad britského rhythm and blues, které miluje Filozof (ale taky já). Výtečný příklad, jak se Alvin Lee dokáže vypořádat s kytarovými party a výtečnými akcentovanými doprovody. Rytmika má spíše jazzový charakter a kdybyste neposlouchali předešlé skladby, měli byste pocit, že vám hraje nějaká jazzová skupina výtečných instrumentalistů. Chick Churchill nahrál vynikající playbackované klavíry s technicky výtečnými akordickými výměnami, které podkreslují hammondky. Alvin Lee v další mezihře vypálí vynikající kytarové sólo s mrštnými ohýbanými tóny bez zkreslení s neuvěřitelnou erudicí a jistotu nasazováním tónů. Vynikající skladba a jeden z nejsilnější příspěvků na albu…..

LOVE LIKE A MAN – ten nejsilnější ovšem přichází právě teď. Z pozadí slyším vrčení hammondek a pak už se přihlásí jeden z nejslavnějších riffů rockové historie. Lyonsova baskytara a Leeova kytara hrají úderné unisono, které nabývá svým opakování stále větší účinnosti a podmanivě vás vtahuje do nitra. A zase je třeba konstatovat, že i tady je harmonická struktura v podstatě velmi jednoduchá, skoro by se dalo říct prajednoduchá. Vystavění melodické linky s proaranžováním jednotlivých nástrojů však dodávají to správné koření, které dodávají jedinečné ingredience. Na své si zde přijdou všichni – Churchill zapojením cembala a hammondek. Lyons modulovanými tóny baskytarové linky, Ric Lee precizními bubenickými breaky a frontman Alvin Lee vystaví do skladby famózní kytarové sólo, které harmonicky překrývá základy skladby. Strhující a emocionálně vypjaté! Po zklidnění dochází opět k návratu k základnímu tématu, které uzavírají tři zásadní akordické obraty. Tím skladba vrcholí a je zvolna přiváděna v opakovaném schématu ke konečnému závěru, nad nímž se vznášejí řeřavé protahované kytarové tóny. Skutečný majstrštyk, který učinil Ten Years After nesmrtelnými.

CIRCLES – akustické kytary a posmutnělý vokální projev přinášejí melancholickou náladu, do které pronikají i tlumené hammondky, cembalo. Lee nahrál několik akustických kytar dohromady a prokreslil je i vybrnkávanou melodií s jemnými ornamenty. Ten Years After měli tu schopnost nabídnout nejen ostré a rychlé rockové skladby, ale i tklivé a rozjímavé balady, kterými odlehčovali napětí v konceptu a byly tak příjemným pohlazením letního slunného odpoledne, kdy člověk leží v nekonečných lukách a hraje si s dlouhými vlasy krásné dívky, která se mu dívá do očí… nechci být přehnaně sentimentální, ale i takové vize patří do hudby….

AS THE SUN STILL BURNS AWAY – dostáváme se k závěru. Opakované schéma dotvářejí unisono varhan, baskytary a kytary, nad nimiž se vznáší mírně přiškrcený Leeův hlas. Jeho kytarové sólo má dlouhý tón a přiostřené hrany a čelí tak destruktivním zvukům, které simuluji vichřici, navozují i psychedelické tajemno a záhadno a hudbu pojednou vstupuje do agresivnější podoby a všechny nástroje včetně zneklidňující směsice zvuků a pazvuků z pozadí ve vás mohou vzbuzovat pocity strachu a neklidu. Ostatně už ten samotný název leccos napovídá…

Opravdu mistrovsky pojednané album. Kdybych měl jmenovat skupiny s klasickým rockovým soundem, asi bych nejmenoval Led Zeppelin a Deep Purple, ale Ten Years After a Wishbone Ash. Při poslechu albu Cricklewood Green si to znovu uvědomují se vší odpovědností a neřešil bych nějaké termíny jako je hard rock nebo blues rock a jiné…
Je dobře, že Ten Years After vstoupili do hudební historie a že nám zde zanechali takový hudební odkaz. Bez nich by hudební scéna byla ochuzena o jejich klasický rockový sounda my o řadu zajímavých a přitažlivých skladeb.
Dávám plný počet – tedy pět hvězdiček!

Petr Gratias @ 07.07.2011 12:20:45 | #
Ahoj Gunslingere...
jsem rád, že jsem Ti mohl "představit" Ten Years After. Je to příjemný pocit otevřít někomu po jedenačtyřiceti letech (od datá vydání) dveře do neznámého pokoje, ale vypínač si onen dotyčný (v tomto případě Ty) nahmatá sám! To je zvláště cenné, jedná-li se o hudebníka!
A Mohylu určitě poslechni - má stoprocentní pravdu!
Zdraví Petr.