pinkman - @ 03.10.2018 | #

Tvrdit o Styx, že jejich vrcholné období rámují desky Equinox a Pieces of Eight je stejně nesmyslné, jako označit kupříkladu to nej od Yes pouze v proporcích Yes Album – Relayer. Přinejmenším dvojice desek Cornerstone a Paradise Theater patří k tomu kvalitnějšímu, co pod štítem zaoceánského A.O.R. parníku značky Styx vzniklo.

Soubor devíti vysoce melodických, přívětivých a hudebně rozmanitých písní si vás rozmazlí hned napoprvé, co desku uslyšíte. Samozřejmě se předpokládá, že tvorbu Styx znáte z dřívějška a nechcete se u předešlé Pieces of Eight zaseknout. Cornerstone rozvíjí původní model na velice melodické bázi a jde ještě o centimetry dál. Tommy i Dennis zpívají úžasně a jejich léty proškolené hlasy získaly na síle i intenzitě. Spolu se sbory tvoří nedílnou součást původní muziky, takzvaný druhý styxovský "herní plán". Skladby jsou nápadité, pompézně rozmáchlé, ucelené a hlavně nenudí. Nic není přemrštěno a omáčky je tak akorát.

Lights je v začátku klasickou Styx kompozicí, ve které se Tommy hlasově našel a dokáže se v ní dokonale "vyznat". Jeden z nejlepších openerů celých Styx. Následuje Why Me s pěkným sólem na saxofon, ta zní pro rok 1979 moderně, naštěstí není přebujele teatrální ani kýčovitá. Třetí Babe nás zavede do dětských let svou bezstarostnou náladou a naléhavým Dennisovým zpěvem. Podobně je na tom i Never Say Never, ale tady je cítit dost silná křeč. Vrcholem desky je nepochybně folk-rocková výpravná pompa Boat on the River. Podobnou skladbu Styx doposud nezkomponovali, tohle je skutečně unikátní kus. Ať už v melodii, kterou hraje mandolina, ve vstupech akordeonu nebo fantastickým Tommym. B strana má rockovější břity - Borrowed Time a především jediný příspěvek Jamese Younga, drsnou Eddie prostřídají slzavá údolí First Time a velice emotivní Love in the Midnight.

Momentální TOP skladba: Boat on the River.

Judith @ 17.02.2024 11:03:27 | #
Mně dneska Cornerstone sednul a zpětně mi připadá fajn, že právě tohle album bylo kdysi pradávno mým úplně prvním seznámením se Styx. Ne že bych tehdy neocenila propracovanější kusy (kdybych je znala), ale takovouhle porci harmonie, štěstí, lásky a vzletu člověk bez úšklebku přijme pouze pod vlivem naivního mládí a pak až zrale smířený, když je navíc i správná nálada. Musím říct, že vzpruha přišla v pravý čas, krom dvojky s několika světlými momenty pro mě byl chronologický poslech zaím spíš utrpením - ještě u Equinox jsem se nudila nahlas a dál to nebylo lepší o tolik, kolik bych si bývala přála, s výjimkou The Grand Illusion, které jsem ovšem znala z dřívějška. Pro ně a pro Paradise Theater mám jasné plné hodnocení, u Cornerstone ale dávám čtyři s chutí.