Death - Symbolic (1995)
Reakce na recenzi:

Při pohledu na postarší debaty na recenze kolegů jsem se musel šibalsky pousmát a po letech taky připojit hodnocení alba, které mě v extrémním metalu pomáhalo doslova formovat a představovalo dlouhodou dobu jakýsi pomyslný vrchol kvality.
Ačkoli se riffy na Symbolic vrátily přímočařejším pojetím poněkud ke starší tvorbě (oproti skutečně symfonickému vyznění v Individual...), Chuckova sóla i rytmika jsou nezničitelné a precizní jako strojek. Těžce rytmicky odsekávané riffy, osudová virtuózní sóla, atmosférické akustické vsuvky a aranže, to všechno plyne jaksi samozřejmě, a když dojde na jeden z nejemocionálnějších metalových závěrů - tklivé akustické zakončení Perennial Quest, máte čelist doslova na podlaze. Jinak tomu nebude ani u nezemských sól v Zero Tolerance či famózní klasicizující vsuvce ve Without Judgement. Ona sestava Schuldiner-Hoglan-Conlon-DiGiorgio ani nemohla natočit kvalitativně byť jen průměrný materiál. Tohle je jistě jedna z nemnoha metalových desek, která skutečně neobsahují hluché místo a u nichž je padesát minut času zatraceně málo. U řady fanoušků Death byl Symbolic překonán poslední řadovkou, u mě (ač je kvalita obou desek srovnatelná) vyplouvá po letech jako jednička kapely právě tato nahrávka. Pokud se někdo "zvenčí" chce vpravit do oblasti extrémního metalu a má obavy, měl by začít právě deskami, jako je tato.
Bez diskuse plný počet.
Cossack @ 05.04.2014 20:25:28 | #
Taky patřím do skupiny lidí (na poměry „undergroundu” poměrně početné), která považuje seskupení kolem geniálního Chucka Schuldinera za jedno z nejzásadnějších na poli extrémního metalu.
Již na debutu šlo tušit, že se rodí něco výjimečného, následující „Lepra” to potvrdila a od třetího alba to bylo naprosto zřejmé.
Jen málo skupin dokáže vydávat jeden skvost za druhým, Chuckova DEATH ovšem zcela bez potíží.
Čtvrté, relativně krátké album "Human" představovalo další velký krok vpřed a jak se mělo ukázat, nikoli poslední. Naprosto souhlasím s ostatními (např. s EasyRockerem či Alienshorem), že od této nahrávky jde o těžko dostupné vrcholy žánru (a to nejen metalového, ale rockového obecně). Já bych přiřadil už i „trojku” "Spiritual Healing".
Dva roky po „Člověku” přišel další klenot, obohacený o melodické (a zcela typické) kytarové vyhrávky Andyho LaRocquea, dvorního kytaristy a spoluautora hudby Kinga Diamonda. Nikdy by mě nenapadlo, jak náramně k sobě bude kytarové umění obou Mistrů pasovat…
Za další dva roky přichází recenzovaná "Symbolic", dnes asi moje nejoblíbenější od „Smrti”; i když to se opravdu jen těžko vybírá…
Tři roky poté vydaný a ranou osudu poslední počin, pod hlavičkou DEATH, neuvěřitelná paráda s názvem "The Sound Of Perseverance", není ani o malinko slabší než kterákoli předešlá nahrávka. (Považoval jsem tohle album dokonce nějaký čas po vydání za vůbec nejlepší.)
Ještě jedno velké plus bych podotkl… Ačkoliv nezaměnitelný rukopis Chucka Sculdinera lze najít na každé nahrávce, nikde se nedostaví pocit znovu slyšeného, opakování nápadů, opětovné užití osvědčených postupů… Každé album je jiné (společnou mají jen převysoko nastavenou laťku). Jistě k tomu přispěli i kvalitní spoluhráči, kteří se poměrně hodně měnili a střídali; možná byl i toto jeden z důležitých momentů, jež přispěly k oné pestrosti a progresivnosti hudby kapely.
Je hořkou ironií, že SMRT, kterou si Chuck vybral jako jméno pro svou skupinu, si pro něj přišla tak zatraceně brzy… Kdo ví, jakých nádher bychom se byli mohli ještě dočkat… Ale díky, Chucku, jsem vděčný i za to, co jsi stihl!
P. S.
Jen ještě oprava jedné nepřesnosti v recenzi… Na tomto albu už Steve DiGiorgio nehrál, basoval tu Kelly Conlon, druhou kytaru obsluhoval Bobby Koelble; jediný z minulé sestavy po Chuckově boku zbyl Gene Hoglan (viz také obsazení).
A díky za recenzi (i ty ostatní u DEATH), EasyRockere!