terka - @ 24.10.2018 | #

Nazareth nepatří mezi kapely, které by dnešní generaci nějak oslovovaly, nebo pro ni byly něčím výjimečným. Oni vlastně výjimeční nebyli nikdy. Podle toho, co se mi o kapele podařilo zjistit, si myslím, že to byli takoví chudí příbuzní všech těch hard-rockových dinosaurů. Jejich muzika není vyloženě zlá, není ani nudná (teda někdy je). Občas se zrodí zajímavý nápad, často je v tom hodně energie, jenže - jsou to zkrátka Nazareth. Trošku otravní a trošku jednoduší. Většinou nebývá nejtvrdší deska od kapely zároveň tou nejlepší, ale Nazareth tohle nepsané pravidlo porušili.

Titulní věc je klasika, která určitě není špatná. Ale hned druhá Miss Misery je nuda k uzívání. Guilty je celkem slušná balada. Naštěstí se pak všechno rychle opraví a Nazareth hrají jako o život a v zásobě mají ještě silný materiál. Mně se líbí všech pět posledních skladeb, ve kterých není žádná výplň, protože být tady ještě jedna nebo dvě slaboučké skladby, už bych si od nich nikdy nic nepustila. Poslední dvojice je určitě jejich nejsilnějším vkladem na poli sofistikovaného hardrocku. Což je žalostně málo. Love Hurts tam opravdu nepočítám, protože jestli se někomu tahle balada líbí, mě ani náhodou. Neznám ohranější píseň.

Jejich muzika se nemůže poměřovat s ostatní velkolepou rockovou produkcí v sedmdesátých letech. Proto dosáhnout na stupnici vyšší bodové škály je dost obtížné.

vmagistr @ 24.10.2018 07:28:42 | #
Z rozsáhlé diskografie Nazareth znám lépe jenom Loud'n'Proud a tohle album, o Razamanaz a Rampant jsem se spíš jen tak otřel a se zbytkem jsem zatím neměl tu čest. Nazareth se nesnažili dělat žádné velké "umění" (podobně jako o pár let později třeba AC/DC), ale dokázali do svých skladeb vecpat hodně energie. Jasně že s kapelami jako Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath se v případě Nazareth těžko hledá nějaký průmět, myslím si, že hudebně daleko blíž měli ke skupinám jako Thin Lizzy, Status Quo, Mott The Hoople nebo k zámořským Montrose či Bachman-Turner Overdrive. Prostě menší (nebo jinak pojatý) akcent na bluesovou složku a (povětšinou) i rezignace na progresivitu ve prospěch přímočeřejšího přístupu.