horyna - @ 21.03.2019 | #

Jedna z nejdůležitějších nahrávek rockové historie je zde na několika místech velice detailně rozpracována takřka do puntíku promyšlenými recenzentskými rozbory. Ten předposlední a hodně povedený sem před několika měsíci přilepil Martin. Nebudu se proto zabývat známými fakty ani znovu obšírně představovat jednotlivé skladby. Dovolím si pouze poukázat na skutečnost, jakými emocemi dokáže tahle hudba zahýbat u člověka, který polovinu svého života brojil právě proti Rolling Stones, pohrdal jimi, přehlížel je a v teoretické rovině rozmluv srovnávající Beatles versus Stones je kategoricky odmítal. Tahle od útlého věku vypěstovaná averze a následné zhmotňování kolegiálních brouků onomu člověku naprosto uzavřela soudný pohled na věc. Vůbec - možnost připustit si faktum kvality Rolling Stones byla ještě před pár lety nemyslitelná.

Ti, co tento článek dolouskali až sem, se jistě dovtípili, že onen člověk je autor sám. Když se tedy přeneseme do nedaleké současnosti, do doby, kdy se vzájemně střetlo několik faktorů (četba, dokumenty a především celková hudební zvědavost), které měly výrazný podíl na nastartování mého zájmu o tuto kapelu, musím uznat, že nevědomost, klamné zdání a předsudky dokáží v muzice stejně jako v životě člověku pořádně zatemnit rozum. Jako očistu a jasně svítící světlo za tunelem tmářství, ve kterém neměla Jaggerova parta tolik roků místo, jsem si potřeboval vybrat to nejlepší. Tušil jsem, že to bude Beaggars Banquet. Ale že v jeho útrobách naleznu tak silné zalíbení, s tím jsem skutečně nepočítal. Ta deska mne tehdy zasáhla jako bílá záře neposkvrněné holubice.

Tou nejsilnější zbraní nahrávky je její ohromná vnitřní síla. Skladatelské pnutí, které desetkrát rozráží krunýř tehdejší konvence. Miluji tu syrovou živelnost skladeb Sympathy for the Devil a Street Fighting Man. Melancholickou Richardsovu kytaru v No Expectations. Foukací harmonikou ozdobenou Dear Doctor a božské jižanské blues patřící k plantážím Mississippi, které rezonuje skladbami Parachute Woman nebo Stray Cat Blues. Ale mezi nejlepší vzorky vybírám nezaměnitelnou Jigsaw Puzzle, dále Factory Girl s obskurní houslovou melodií a poslední soulově zabarvenou Salt of the Earth.

Tohle album je prostě skvost, který přijít musel! Předchozí plácnutí mimo s Their Satanic Majesties Request kapele vavříny nepřineslo, a tak byl návrat k tvrdému a neučesanému rocku v Banquet logickým vyústěním dané situace. Viva Rolling Stones a omluva za ty dlouhé roky přehlížení!

Egon Dust @ 25.03.2019 11:48:51 | #
Vynikajúca recenzia pán Horyna :)
Skutočne dobre napísaná.
Tie komenty o význame Stones a porovnávanie so Zeppelinmi, či The Who.
Veta, že Stones je hudba na party, je asi taká ako veta Kabát je hudba pre ožranov v 5cenovej skupine a Pepa Vojtek je náčelník ožranov. Ty vole, veď Stones boli tí, čo bielemu blues a rock n rollu nasadili ako prvý ten najväčší význam. Samotný Zeppelin ich v knihe uvádzajú ako vzor. The Who boli ich spolujazdcami na dráhe zvanej rock´n´roll. Teraz v tejto sekunde počúvam tento album a mám práve pocit, že tu je neskutočne, čo čerpať. Je tu toľko atmosférických elementov. Beatles, Stones, The Who, Kinks boli do 1966 tie najdôležitejšie kapely v novátorskej rockovej muzike. Uznávať, len ich psychedelické veci súvisiacej z danou érou je tak tupé. Mick Jagger nie je len nejaký sex idol, ale po Elvisovi prvá obrovská rocková ikona a POZOR!!!!!!!!! Po dnes fungujúca a tvoriaca. Stones na Beggarse, Sticky Fingers a najmä Exil on the main street predviedli také spektrum záberu, že obávam sa, že aj keby Beatles sa nerozpadli mali by, čo robiť aby stíhali.

Skutočne si vážim recenzií pána Horynu, Easy Rockera, Vmagistr má veľmi dobré postrehy.

Ak je pár ikon rock n rollu žijúcich a učinkujúcich po dnes tak Stones su na čele. Za nami Iggy Pop, Alice Cooper, Elton John, Ozzy Osbourne, Paul Mc Cartney.

Poprosím nehodnotiť ich jednotlivý prínos!!! Každý z nich má minimálne dve silné diela!!!