john l - @ 17.03.2018 | #

V 94tém vydávají Kings X jednu ze svých nejlepších a taky nejtvrdších nahrávek. Deska Dogmen se inspiruje v syrovosti Led Zeppelin a ohlíží za akustickými ornamenty, které provázeli některá ze stěžejních alb zlaté éry art rocku. Nejde o žádný natlakový metálek a žádný heavy sound se nekoná. Naše trio přitvrdilo na výrazu a naléhavosti. Na střídačku se tu potkávají Sabbathovsky zatěžkané groove idylky s krásnými, akustickou kytarou budovanými katedrálami ze skláren závodu X. Vebere si každý. Začátek desky není špatný, ale ty skutečné perly jako Pretend, božská Flies and Blue Skies, našlapaná Black the Sky a hned další v pořadníku Fool You, Don't Care, Sunshine Rain a Complain patří k jejich hymnám dodnes.

Touto deskou dala kapela celému dnes směšnému hnutí GRUNGE pěkně na prdel. Hned jak ji nafrnění kritici zaregistrovali, začali mektat něco o průkopnících stylu a že Pinnick, Tabor a Gaskill přišli první a další podobné zhovadilosti. Když kapela v osmdesátkách začínala, vycházela z klasického křesťanského rocku a proto, že vydala jedno album s tehdejším producentem podepsaným pod érou podobných nahrávek(Brendan O’Brien, například také Aerosmith), ještě neznamená, že musí být pionýrem stylu.

horyna @ 24.03.2018 06:02:32 | #
U mě nejsou všechny jejich nahrávky na stejné/vysoké úrovni. Některým deskám jsem na chuť dvakrát nepřišel a třeba tolik opěvovaný debut se mi nelíbí takřka vůbec. Pak je tu pár experimentálních alb vydaných okolo roku 2000, za poslech stojí, ale aby mi jenom kompletovali sbírku, to nepotřebuji.

Vždy jsem je vnímal především jako křesťanskou hard rockovou kapelu s dvojicí výborných a zcela rozličných zpěváků a jako kompozičně nadstandardní ansámbl. Se stylem grunge je svázala předevší nahrávka Dogman a okrajově pár skladeb z jiných desek.