King's X / Dogman (1994)

V 94tém vydávají Kings X jednu ze svých nejlepších a taky nejtvrdších nahrávek. Deska Dogmen se inspiruje v syrovosti Led Zeppelin a ohlíží za akustickými ornamenty, které provázeli některá ze stěžejních alb zlaté éry art rocku. Nejde o žádný natlakový metálek a žádný heavy sound se nekoná. Naše trio přitvrdilo na výrazu a naléhavosti. Na střídačku se tu potkávají Sabbathovsky zatěžkané groove idylky s krásnými, akustickou kytarou budovanými katedrálami ze skláren závodu X. Vebere si každý. Začátek desky není špatný, ale ty skutečné perly jako Pretend, božská Flies and Blue Skies, našlapaná Black the Sky a hned další v pořadníku Fool You, Don't Care, Sunshine Rain a Complain patří k jejich hymnám dodnes.

Touto deskou dala kapela celému dnes směšnému hnutí GRUNGE pěkně na prdel. Hned jak ji nafrnění kritici zaregistrovali, začali mektat něco o průkopnících stylu a že Pinnick, Tabor a Gaskill přišli první a další podobné zhovadilosti. Když kapela v osmdesátkách začínala, vycházela z klasického křesťanského rocku a proto, že vydala jedno album s tehdejším producentem podepsaným pod érou podobných nahrávek(Brendan O’Brien, například také Aerosmith), ještě neznamená, že musí být pionýrem stylu.

» ostatní recenze alba King's X - Dogman
» popis a diskografie skupiny King's X