john l - @ 17.03.2018 | #

V 94tém vydávají Kings X jednu ze svých nejlepších a taky nejtvrdších nahrávek. Deska Dogmen se inspiruje v syrovosti Led Zeppelin a ohlíží za akustickými ornamenty, které provázeli některá ze stěžejních alb zlaté éry art rocku. Nejde o žádný natlakový metálek a žádný heavy sound se nekoná. Naše trio přitvrdilo na výrazu a naléhavosti. Na střídačku se tu potkávají Sabbathovsky zatěžkané groove idylky s krásnými, akustickou kytarou budovanými katedrálami ze skláren závodu X. Vebere si každý. Začátek desky není špatný, ale ty skutečné perly jako Pretend, božská Flies and Blue Skies, našlapaná Black the Sky a hned další v pořadníku Fool You, Don't Care, Sunshine Rain a Complain patří k jejich hymnám dodnes.

Touto deskou dala kapela celému dnes směšnému hnutí GRUNGE pěkně na prdel. Hned jak ji nafrnění kritici zaregistrovali, začali mektat něco o průkopnících stylu a že Pinnick, Tabor a Gaskill přišli první a další podobné zhovadilosti. Když kapela v osmdesátkách začínala, vycházela z klasického křesťanského rocku a proto, že vydala jedno album s tehdejším producentem podepsaným pod érou podobných nahrávek(Brendan O’Brien, například také Aerosmith), ještě neznamená, že musí být pionýrem stylu.

Voytus @ 24.03.2018 09:18:03 | #
To s grungem má na svědomí Jeff Ament z Pearl Jam, jejich velký fanoušek, který je (podle mě) chtěl tímto zařazením dostat mezi širší publikum. A řekl bych, že minimálně v USA se mu to povedlo. Oni totiž na ty škatulky až tak nekoukají, nemají to tak přísně rozdělené, jako my. Já jen dodávám, že vzhledem k tomu, že Kings na této desce podladili až do C, tak jen tak mimochodem poslali k šípku všechny tehdejší, i daleko tvrdší skupiny (i takoví Slayer nebo Death v té době podladili maximálně na D). Takže docílili ultrametalového zvuku, nad kterým se ale odehrávají propracované melodické linky, odkazující k blues, gospelu, Beatles... Ono se tam dá zaslechnout ledacos, stejně jako v tom grunge. Pearl Jam a Soundgarden jsou na první poslech přeci jen dost rozdílná hudba. Volbu O'Briena jako producenta chápu, King's řešili v té době kudy kam, potom, co se jim čtvrté album zrovna moc nepovedlo a rozešli se se Samem Taylorem. Vlastně jsem o nich psal pro knihovnu >> odkaz