chimp.charlie - @ 11.02.2016 | #

Mám rád hardrock, ale nemusím heavymetal. Jistě existují i nějaká oficiální kritéria, jak oba žánry rozlišit; to moje privátní je, že hardrock má dvě věci, které v metalu nenajdete (alespoň já jsem je tam nikdy nenašel): bluesové kořeny a – duši. A hned se omlouvám všem fandům metalu, protože nejde o názor podložený systematickým poslechem – to málo, co jsem porůznu zaslechl či zahlédl, mě totiž vždy spolehlivě odradilo se heavymetalem blíže zabývat.

Jenže zemřel Lemmy Kilmister, Motörhead byl nějakou dobu víc slyšet a to mě ponouklo si o téhle partě něco vyhledat. Ne, že bych o nich nevěděl vůbec nic: Lemmyho jsem občas viděl v televizi a za krkem mě bolelo už jen z pohledu na jeho hlavu vyvrácenou k mikrofonu, a Ace Of Spades mi vždycky byla z nějakého důvodu neskonale protivná. Indiskrétní internet však nabídl i zajímavější informace, například že Lemmy byl bedňákem u Hendrixe (hm), nebo že měl nějaký zvláštní styl hry na baskytaru. A taky jsem se nachomýtl u televizoru ve chvíli, kdy Motörhead na závěr koncertu přidávali Whorehouse Blues a já ke svému překvapení (metalisti, znovu promiňte) zjistil, že ten kytarista – Philip Campbell, jak jsem se posléze dozvěděl – opravdu umí hrát. Není divu, že moje zvědavost dosáhla kritické meze a já si opatřil (no – stáhl) album, na kterém tahle věc je, a několikrát si je poslechl. Nebojte, překvapení se nekonalo, metal si mě nezískal. Přesto musím uznat, že alespoň v podání Motörhead na albu Inferno má něco do sebe, nakonec i o ty bluesové kořeny jsem tu a tam zakopl. Každopádně tuhle recenzi berte spíš jako „pohled zpoza plotu“, víc zvědavý, než vytříbeně kritický.

Album vtipně uvádí věc nazvaná Terminal Show, která nikoho nenechává na pochybách, o co tu půjde. Sound kapely je hutný a díky pojetí basy opravdu působivý. Jeho jedinou, zato zásadní vadou je, že je – jak se záhy ukáže – stále stejný: žádná práce s barvou či aspoň dynamikou, žádné ozvláštnění (výjimkou potvrzující pravidlo budiž pasáž s kytarovým sólem v Keys To The Kingdom) – ze sluchátek se na mě valily jedna skladba za druhou jak balvany z Huascaránu, takže to, co na začátku vypadalo zajímavě, začalo být po nějaké době únavné a já se s každým dalším číslem stále víc těšil na akustickou úlevu na konci – mimochodem album jsem si poslechl celkem čtyřikrát, ale nikdy celé najednou. On Lemmy Kilmister taky nebyl John Entwistle ani John Paul Jones. A když už jsme u toho, ani Roger Daltrey či Robert Plant, takže v těchhle kovohutích nějaké vynálezecko-zlepšovatelské hnutí moc nečekejme, spíš tvrdou fachu v provozu. Kapela ale šlape, to se jí upřít nedá, kytarová sóla mi také přijdou víc „rockovější“ než „metalová“, a vůbec celé se to v lecčems odchyluje od mých dosavadních představ o metalu, opírajících se o triádu příznaků: stoj o co nejširší bázi, pravá ruka rychlejší než mozek a vokální projev zaměnitelný s dávením. Zdá se, že Lemmyho přece jen odkojila ta pravá rocková vlčice; nakonec pokud nebyl naprostý ignorant – a to podle toho, co jsem si o něm přečetl, nebyl – z práce u Hendrixe mu toho muselo hodně zůstat pod kůží.

Z tracklistu bych kromě dokola vychvalované Whorehouse Blues (ani tady ale nejde o nic světoborného – dobře odvedená, ale vcelku klasická tříakordová dvanáctka, která boduje hlavně díky kontrastu s předchozím randálem) vyzdvihl valivější Suicide, rokenrolovou Life´s A Bitch, In The Year Of The Wolf, jejíž riff mi něco – jen si ne a ne vzpomenout co – připomíná, a samozřejmě již zmíněnou bluesovku Keys To The Kingdom. Ty se asi nejvíc blíží rocku podle mého gusta, naopak rychlopalné pecky mě neberou ani teď. Na albu hostuje Steve Vai – jeho sóla jsou snadno rozpoznatelná, nicméně nemyslím, že by byla až takovým přínosem, Campbellův styl je mi tu bližší.

Pokud jde o hodnocení, zastávám názor, že spektrum umělců na Progboardu je natolik různorodé, že jednoduše nelze mít pověstný jeden metr, podle nějž by se dalo měřit všem bez rozdílu, a že smysl má tedy jen hodnocení v kontextu tvorby toho kterého jednotlivce či kapely. Tady ovšem žádné měřítko nemám, takže se chtě nechtě musím uchýlit k „absolutnímu pořadí“. Album si na cédéčku zcela jistě nekoupím, ani se nezačnu pídit po dalších počinech téhle trojice. Na druhou stranu mi ale pomohlo zbavit se některých předsudků a myslím, že přijdou i chvíle – nebude jich sice moc, ale budou – kdy dostanu chuť si je znovu poslechnout. Na světě je ale spousta muziky, která se mi líbí daleko víc. Tři hvězdy.

vmagistr @ 13.02.2016 13:17:25 | #
Ač jsem sám o generaci mladší, Tvůj styl psaní je mi hodně blízký a sympatický. A opět ač o generaci mladší, vyrostl jsem nejspíš na dosti podobné hudbě jako Ty, takže se s většinou Tvých zde zmíněných názorů nemám problém ztotožnit, či je alespoň chápat.

K metalu jsem se od svých posluchačských prazačátků proposlouchal až časem, když jsem pobral, že ani tento žánr není jednolitá masa tvrdé muziky, ale že si ve svém vývoji prošel spoustou fází. Pro mě (asi dosud) nejvíce lákavá je ta prvopočáteční (přelom 70. a 80. let), kdy mladé a dravé britské kapely oprášily tvorbu hardrockových velikánů a po punkovém vzoru přidaly na rychlosti a agresivitě. V téhle fázi ještě ta dělící čára mezi rockem a metalem nebyla nijak výrazně zřetelná a spousta tehdejších kapel stála rozkročena mezi oběma břehy. Skupiny jako Samson, White Spirit či Def Leppard (v jejich případě první dvě desky) by Ti možná svou rockovostí mohly být sympatické.