luk63 - @ 22.04.2010 | #

Vrcholné dílo britské čtveřice, která byla ve své době přirovnávána k Slade a Nazareth. Přímočarý a nekompromisní hardrock se skvělým zpěvem jako řemen je pro Geordie typický. Zde je umocněn soudržností alba, jež tvoří (až na jedinou výjimku) vlastní kompozice, v nichž se střídají tempa i motivy.

Desku otvírá Goin' Down stoupajícím riffem a skvělým vokálem. Známý tradicionál House of the Rising Sun uvádí hluboký mužský vícehlas a velice tvrdá verze této písně vygraduje v úžasné představení kytary a zpěvu. Pro tuto LP je tím, co pro In Rock Dítě doby nebo Led Zep IV Schody do nebe. V Mercenary Man se střídá řinčivost s napětím klidných pasáží až vygraduje v opravdovou přestřelku na konci písně. Podobně je poskládaná i Ten Feet Tall (bez té střelby). Little Boy je balada o chudém chlapečkovi se smutnýma očima, o kterého se nikdo nestará. Závěrečná Look at Me, ač začíná vcelku nenápadně, se rozvine v nádhernou kompozici s opět (jak jinak) vypjatým zpěvem a je parádním číslem na závěr.

Dvě nejmenované skladby nijak nevybočuji z rámce alba, které je jedním z nejpovedenějších hardrockových v první půli 70. let. A Brian Johnson se mi zde líbí mnohem více, než později u AC/DC.

PaloM @ 23.04.2010 08:41:24 | #
Ospravedlňujem sa za drobnú úvahu:
Všimnite si, ako sa zmenil prístup zhýralých rockerov
k životu: v 70. rokoch sa ako dvadsiatnici či tridsiatnici úplne spokojne predrogovali či dochlastali ku koncu (Joplin, Hendrix, Bonham, Moon, Scott, Morrison, atď.) a tým nás fanúšikov pripravili o množstvo určite krásnej nezloženej muziky. Za posledných 20 rokov podobné "týpky" absolvujú ťažké liečebné kúry, aby mohli ešte ako päťdedsiatnici či šesťdesiatnici podávať koncertné výkony a tešiť nás novými nahrávkami. Stačí si prečítať napr. výpoveď Ozzyho Osbourna v knihe M.Popoffa: Black Sabbath (Biografie), kap.21 s.315-321.