Reakce na recenzi:

terka - @ 27.08.2018

Soundgarden kdysi patřili k těm největším kapelám, které ovlivnily celé zástupy dalších nohsledů hledajících v právě doutnajícím stylu grunge své nové živobytí. Skutečné začátky souboru zmapované nemám, první alba jsem doma nenašla a z ukázek, které jsme s bratrem procházeli, se dalo vytušit, že kapela dřív hrála jinak, hodně punkově. Punk nebyl styl, který by u nás prošel. Táta ho neměl rád, brácha to zdědil a mně přišel vždycky banální.

Jenže když slyšíte nejznámější hit Soundgarden, klipovku Black Hole Sun, ve které není po nějakém punku ani stopy, nutně vás musí jeho sound srazit k zemi. Superunknown u nás přistál hned v době svého vzniku a od té doby se protočil snad tisíckrát. Dlouhátánská šestnáctiskladbová nálož, u které jsme si nejdřív oblíbili sabaťácké kusy - My Wave, The Day I Tried to Live, 4th of July, vzápětí ty melancholické - Fell on Black Days, Head Down, Limo Wreck, Fresh Tendrils a Like Suicide a nakonec experimenty a blbinky jako Superunknown, Spoonman, nebo Half.

Album má tendenci vám nikdy nezevšednět. To prostě nejde, dokonce bych řekla, že je deska běžně neoposlouchatelná. Právě tady se ze Soundgarden staly super hvězdy, kterým se navždy změnil osobní život a z lokální kapely vyrostla na několik málo let nová módní ikona. Jejich valivý sound vychází z tradic Black Sabbath a Led Zeppelin - však jim to nevděční kritici častokrát vyčítali. Zeppelin uslyšíme v mohutných pageovských riffech pana Kima Thayila a ponurou atmosféru B. S. zase v pomalých tempech depresivních věcí jako jsou My Wave, nebo 4th of July.

Chris Cornell byl zpěvák k pohledání a je ho věčná škoda. Nikde na mě neudělal takový dojem jako právě na jmenované desce. Ani na následující Down on the Upside a už vůbec ne na comebackové King Animal, nikde nebyl takovým titánem jako tady. Vybrat z tak obsáhlého množství nejoblíbenější kusy je těžké. V první řadě bych jmenovala Head Down, Black Hole Sun, Limo Wreck, 4th of July a třeba Like Suicide.

Chtěla bych ještě pochválit zajímavý zvuk od Michaela Beinhorna, kterého si o rok později k sobě přivolal Ozzy Osbourne, aby mu nazvučil Ozzmosis. Jeho paleta je sice podobně temná, ale výsledek je hodně přeřvaný a vůbec nevyšel tak dobře, jako placka Superunknown. Ta patří mezi pětici nejlepších rockově-alternativních nahrávek devadesátých let. Jasně vévodí v čele celého katalogu Soundgarden a je vedle Dirt nebo Ten milníkem epochy nazvané grunge.