hejkal - @ 15.07.2012 | #

Hudbu skupiny Pink Floyd netreba predstavovať. Azda sa v civilizovanom svete nenájde veľa ľudí, ktorí by nepoznali Wish you were here, Money, Another brick in the wall či High hopes. Azda neexistuje iná skupina, ktorá by vyšla z ťažko psychedelického undergroundu dobyť hitparády a uspela by v podobnej miere. Dokonca tak, že aj jej nestráviteľné alebo naopak geniálne, hoci nekomerčné, počiny berie masa za svoje, hoci by na podobnú produkciu inak zvysoka púšťala to, čo sa obvykle zhora púšťa. Na kobylku som sa jej dostával postupne, odmalička, dokonca som ju v prvej polovici 90. rokov videl vo Viedni a bola to šou, ktorú si zapamätám na celý život, čo budem mať hmatateľný Pulse a ľubovoľné posmrtné stavy sa už teraz môžu tešiť, ako im to moje spomienky prehrajú na plné pecky (ničota, niečota, nech bude ako nebolo, raz to príde...).

Na počiatku však bola štvorica hráčov počujúca na mená ako Roger Waters (basa), Richard Wright (klávesy), Nick Mason (bicie) a Syd Barrett (gitara). Že ich netreba predstavovať? Nikdy neviete, kedy sem zavíta osemročný internetový surfer túžiaci po rockovom vzdelaní, takže trošku tolerancie poprosím. Výhodou každého albumu od Pink Floyd je to, že aj keď ako celok ma neoslovili práve vo veľkom počte, majú atmosféru, ktorá definuje jedinečnosť. A to sa počíta.

The piper at the gates of dawn začína kvílivou psychedelickou peckou Astronomy domine, ktorej vesmírne pazvuky rozhodne prospievajú a právom sa stala vlajkovou loďou barrettových Floydov. Pochmúrny rif prináša pekelné plamene (a nevravte mi, že Peklo neexistuje, už ste sa niekedy pozerali na správy?) v správne propagandistickej skladbe Lucifer Sam. Sírový opar 60. rokov nemožno necítiť. Ale poďme ďalej. Baladická chuťovka Matilda mother nezaprie rok vzniku, nech mieša alchymistické prísady rôznych momentov s chuťou Edwarda Kelleyho. Nech to horí! Flaming sa škvarí v beatlesáckom kotle, až ostanú iba uhlíky rozprášené vetrom do psychedelického mišmašu Pow R. toc H.. Spevná blbinka Take up thy stethoscope and walk má v sebe dosť kyseliny sírovej, aby znela ako-tak chutne (ak ste ten typ, čo baští kyseliny namiesto bio potravín) a nečudoval by som sa, keby stála ako predobraz pri kreovaní modernej psychiatrickej praxe. Drsné rifovanie načne Interstellar overdrive, ktoré je následne synonymom psychickej poruchy z rangu nevyliečiteľných. Po toľkom zvíjaní sa dobre padne aj inak ťažko "sixtýsová" akustická pieseň The gnome. A v rovnakom duchu si to odspieva rozprávková Chapter 24. Klopity-klop, v rozprávke ostávame aj uprostred poľa, na ktorom sa vo vetre natriasa jeden strašiak v rovnomennej skladbe The scarecrow. A koniec albumu to predsa nebude rušiť, nuž svižne odblbne dobovú záležitosť Bike a aby sa nezabudlo, že sme v ústave, záver sa nesie v hlukoch-zvukoch, z ktorých umelecké zámery vytlčú iba podobne narušení jedinci.

Priznávam sa bez mučenia, nie som ten typ, čo sa vyžíva v psychedelických tripoch, nech už ich produkujú psychicky narušení velikáni alebo trpaslíci. Debut Pink Floyd je napriek tomu sem-tam náladový, a tak sa oddá mať ho aspoň v kompletistickej zbierke. Dopočúvať ho ma však stojí nemalé úsilie.

Petr Gratias @ 17.09.2012 06:56:48 | #
Zdravím, pánové.....
uvědomuji si, že album The Piper At The Gates Of Dawn odprvopočátku vzbuzovalo kontroverzní ohlasy a asi to tak i zůstane.
Kdo objevil Pink Floyd prostřednictvím takového alba Dark Side Of The Moon nebo The Wall, tak tomu musí připadnout, že pinkfloydovský debut byl ve znamení LSD a nekontrolovatelných a neohraničitelných bláznivin a že je to úplně jiná kapela. Natož Ti - co Pink Floyd objevili prostřednctvím takového The Division Bell (!)
Já osobně album hodnotím jako velmi odvážný hudební počin, který chtěl vykročit jiným neprobádaným směrem a nedržet se nějaké prověřené formy. Barrett, který do významné míry určoval hudební "design" alba jak víme, byl výtvarně založený a aktivní výtvarník a myslím, že jeho malířské imprese a hříčky se mu podařily přenést z plátna do hudebních forem za aktivního přispění ostatních...
Snaha hledat a objevovat byla pro tuhle kapelu vlastně erbovním znamením a za to si jich vážím.
Prosekat cestu neznámým hudebním pralesem v polovině šedesátých let ve znamení Betales, Rolling Stones, Who, Yardbirds a Bluesbreakers znamenalo jít proti proudu s riziky totálního fiaska a přesto vykročili....
Ano, jistěže tam nelze nevnímat ten vliv psychotropních látek snaha vybřednout z reality do světa nmeohraničené fantazie, ale za to je máme rádi, ne?
Uznávám, že po pětačtyřiceti letech může leckomu připadat, že podobné experimenty jsou naivní a překonané, ale já při poslechu tohohle opusu vnímám samotné nápady tak, jakobyste zabloudili do hustého lesa a uprostřed na palouku jste objevili neznámé květiny, které kdoví proč vyrostly jenom v jednom místě a vzdorují agresivní vegetaci, aby je nezadusila.....
Ivan píše velmi zajímavé postřehy a závěry a s jeho míněním se ztotožňuji....
Mimochodem - také se divím, že skupinu Gong zná na Progboardu relativně málo lidí?? Některým profláknutým nebo umělecky vyprahlým kapelám se tady pro mě překvapivě věnuje hodně prostoru (záměrně nikoho nebudu jmenovat, aby nepopudil), ale takový Gong, Bruford, Isotope, Brand X, Steve Hillage, Soft Machine, Hatfield And The North, National Health, Todd Rundgren´s Utopia... hodně lidí téměř nezajímá.
Bohužel, že to fakt, se kterým je třeba se smířit.

P.S. Pracuji teď jako korektor a supervizor na knize
Mark Blake: Pigs Might Fly - The Inside Story Of Pink Floyd, která mapuje jejich příběh. Velmi zajímavá práce a zajímavé čtení....
Chtěl jsem s informací ještě počkat, ale dostal jsem jakýsi impuls a tak jsem tyhle věci jakoby předjednal.....