hejkal - @ 15.07.2012 | #

Experimenty sú v umení žiaduce a také časté, ako demonštrácie odborárov za práva lenivcov. Nečudo, že v požehnanej dobe, akou koniec 60. rokov v rockovej hudbe nepochybne bol, sa blúznením v mene čistého i nečistého umenia nešetrilo priam gréckym spôsobom. Album Ummagumma od Pink Floyd z roku 1969 bol vrcholom, z ktorého sa kapele jednak podarilo zísť a zároveň sa naň už nikdy nevyštverala. Našťastie. Inak by to bolo vrcholne nevkusné.

Dvojplatňa prináša koncertnú dosku obsahujúcu štyri staršie skladby, hoci ponúkajú hutnú dávku psychedélie, sú zároveň skvelo interpretované a je radosť ich počúvať, hlavne Astronomy domine nemá chybu. Štúdiová hodinka hrania sa so zvukmi je na tom horšie. Chápem nafetovanú náladičku, z ktorej to dobovo vyvrelo, ale ako to už s vriacim obsahom hrnca býva, páli. Bez urážky masochistov, popáleniny mi neprídu ani sexy a ani kvôli nim nehodlám posúvať hranice estetického vnímania. Päť štúdiových skladieb sa riadi pravidlom - čím viac častí (parts) tým horšie zvukové koláže. Znesiteľne pôsobí akurát akustická gitarovka Grantchester Meadows, ale to je málo. A čvirikanie vtáčikov to nezachráni, o kváziorchestrálnej nálade niektorých "skladieb" nevraviac. A na koláž zvieracích prejavov sa dá povedať jediné - Warh(v)olovina, čo nám ešte zožerú...

Tadiaľto cesta nevedie, je zaujímavé, že v Nemecku to nepochopil celý zástup kapiel a pazvučil o sto šesť. Koncert je dobrý, štúdio klasickým omylom, ktorý nepochopil, že harmónia sa dá dosiahnuť aj v disharmónii, ak sa na nej pracuje inak ako tak, že sa hráči zapoja do neuzemnených aparátov a tóny kvília podľa toho, ako dlho prechádza telom elektrický výboj.

Petr Gratias @ 28.09.2012 15:29:15 | #
Zdravím Ivana 26,
stejnou otázku jako Ty si kladu Ivane i já.
Hodně lidí se dívá na Ummagummu a Atom Heart Mother skrz prsty. Možná jsou ovlivněni tím, že názor členů Pink Floyd na oba projekty nebyl jednoznačný a mnohdy odmítavý....
Nemyslím si to.
Naopak si myslím, že UMMAGUMMA je velm,i progresovní počin na britské scéně, protože nic podobného se na alba do té doby nenatočilo.
Kombinace živého ztvárnění jejich hudby se stgudiovým albem byla zdařilý nápad, navíc na studiovou část Ummagummy se demokraticky vešli Waters, Gilmour, Wright i Mason a nikdo nikomu nezacláněl a nikdo nikoho nevytlačoval.
Pink Floyd zde byli na vrcholu svého undergroundového období a jejich hledačský styl byl velmi progresivní. Žádná nuda, nebo vata.
Člověk je překvapován od začátku do konce, je ale pravda, že mnohé posluchače album zastihlo nepřipravené a to je znervózňovalo.
Posunovat odvážně hudbu po zvukové, kreativní a aranžérské práci vpřed chce vždycky hodně odvahy a rizika a tady myslím Pink Floyd obstáli se ctí.
Album mám desítky let ve své sbírce a nikdy jsem nezapochyboval o jeho progresivní koncepci...
Jsem rád, že tenhle náročnější projekt akceptuješ také...
Zdravím!