Pink Floyd - Ummagumma (1969)

Desku Ummagumma nahrávala skupina již bez Syda Barretta s novým kytaristou Davidem Gilmourem. První deska je záznam z koncertu a na druhé desce dostal každý člen prostor vyjádřit svůj hudební názor.
Koncert začíná skladbou Astronomy Domineé, úvodní skladbou z debutového alba a koncertní provedení je ještě syrovější. Následuje skladba Careful That Axe, Eugene, která je instrumentální provedení skladby Come In Number 51, Your Time Is Up, jež doprovází požár domu ve filmu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point, vynikající skladba, která vás udržuje v napětí a jako součást filmu je uhrančivá. Další skladbou je moje snad nejoblíbenější píseň Pink Floyd Set The Controls For The Heart Of The Sun, tady opět mnohem ostřejší. Na konec desky kapela zařadila svojí další vrcholnou skladbu A Saucerful Of Secrets. Když jsem toto album slyšel poprvé, tak jsem chtěl být na jejich koncertě.

Jako první se na studiové desce představuje Rick Wright s čtyřdílnou skladbou Sysyphus, když posloucháte úplně vidíte ja Sísyfos valí na horu kámen, který mu před vrcholem vypadna z rukou a řítí se dolů a on za ním. Další dvě skladby patří Rogeru Watersovi, Grantchester Meadows je naprosto pohodová písnička plná konkrétních zvuků, ovšem vytvořených elektronicky. Na závěr písně hlavní hrdina pronásleduje mouchu s pleskačkou, moucha létá v prostoru a na závěr je připlesknuta na zeď. Druhá Watersova píseň má název Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving With A Pict (několik druhů malých zvířat zavřených v jeskyni a dovádějící s Piktem), tady se Watersovi podařilo vytvořit pomocí elektroniky dojem, že opravdu zavřel do jeskyně zvířata a k nim člověka z kmene Piktů, který je dráždí a on ty zvuky nahrál. Mám hodně rád tyhle dvě Watersovi skladby. Druhou stranu desky zahajuje třídílná skladba Davida Gilmoura Narrow Way, v této skladbě vystřídá David Gilmou různé polohy a zvuky kytar. Tahle skladba se mi líbí méně, ale vše zakončuje Nick Mason Velkovezírovou zahradní slavností. Studiová deska představuje pro mě vrchol progrese té doby, něco podobného se podařilo o pár let později německé skupině Faust první deskou, kde dokonale využili studio jako další nástroj. Mně se hodně líbí i rozkládací obal desky, na titulu je fotografie členů kapely, která v perspektivě přechází do nekonečna a v jednotlivých snímcích se střídají členové na daných pozicích. Na zadní stranu umístila kapela fotografii části zařízení na ranveji, pomocí kterého nahrála toto album.

Pro mě tohle album představuje jednu z nejlepších desek skupiny a tak hodnocení je pět hvězdiček.

reagovat

Martin H @ 16.02.2020 12:03:52
Pěkné vyznání, Northmane. Dvojalbum mám ve sbírce, ale na poslech musím mít opravdu náladu. Většinou poslouchám každou desku zvlášť, v kuse jsem to slyšel asi jednou.

jirka 7200 @ 17.02.2020 08:47:22
Živá deska je skvělá, to musí uznat každý. Tu studiovou si nepouštím, i když je tam dost pěkných pasáží - vždy mě ale něco vyruší tak, že to nedoposlechnu - třeba třetí část Sysyphus nebo Several Species...

northman @ 17.02.2020 10:02:13
Martin H: díky za uznání a reakci. Pink Floyd moc neposlouchám, ale jistá recenze na Atom Heart Mother ve mně nastartovala opětný zájem o Pink Floyd.

jirka7200: díky za reakci, já mám studiovou část radši, než desky, které následovaly po Dark Side Of The Moon.

Judith @ 18.12.2022 11:31:31
Skládám poklonu tomuto dvojalbu a také všem, kdo o něm psali - tady se vážně hodí něco kolem vědět. Třeba že je Set The Controls geniální, to je jasné okamžitě (a potěší, že to tak vidí i jiní), jiné kusy jsou trochu oříšek, ale dneska mi sednul i ten druhý disk, závěrečná skladba se prolnula s kosem urputně dobývajícím neviditelné žížaly v krmítku na okně, i když tuším, že tahle konstelace bude podobně vzácná jako patnáct čísel sněhu na jižní Moravě. Vypakovala jsem z obýváku muže, který dorazil z nákupů a nevěřícně zíral, že to tak sice nevypadá, ale tohle je umění a já mám zážitek - CD před deseti minutami dohrálo a on se přišel zeptat, jestli je to ticho další skladba. Je, povídám, a hodně dlouhá.

zdenek2512 @ 18.12.2022 12:20:41
Judith: jestli se Ti líbí Set The Controls For The Heart Of The Sun, tak si na YouTube najdi Pink Floyd At Pompei. Je tam i nádherná verze Echoes.

Gerry @ 18.12.2022 14:45:37
Verzi Echoes z Pompejí považuji za vůbec nejlepší, co nahráli (a že jich pár existuje). Každopádně asi nejtvrdší.
S obrazem to prostě nemá chybu, už jen vidět co dělá David s kytarou nebo Nick na bicích ...to je mana nebeská...

Judith @ 18.12.2022 14:50:04
zdenek2512: Echoes z Pompejí jsem poslouchala včera večer a dneska už jely třikrát... To je něco TAK!!! úžasného. Projdu i alba mezi Meddle a Dark Side (pamatuju si odněkud, že tobě se líbí Relics, ty asi vůbec neznám), mám teď Pink Floyd v uchu a pomáhá to porozumět i těm méně přístupným věcem, přijde mi.

zdenek2512 @ 18.12.2022 14:59:01
Judith: Relics je v podstatě výběr z prvních tří desek plus první singly jako Arnold Line, Julia Dream, See Emily Play, Paintbox, Careful With That Axe, Eugene a Biding My Time. Je tady pro mě nádherná Interstellar Overdrive z první desky, která ani teď nezní jako píseň stará 55 let. Přeji příjemné pronikání do hudby Pink Floyd.

Judith @ 18.12.2022 15:33:55
Gerry: Naprostý souhlas! Jen je zvláštní vidět u Gilmoura tři chlapíky s kamerami a Waterse vedle... krom těch záběrů zdálky tam vlastně vůbec není, jako jediný.

Gerry @ 18.12.2022 19:36:06
Judith: To máš pravdu, na Waterse se nějak vykašlali. :-D Jinak, pokud to neznáš, doporučuji shlédnou a porovnat klasické Pompeje i Director's Cut. Záběry z toho jak točili Dark Side jsou taky fascinující.
Ony vůbec filmové záznamy Pink Floyd jsou něco nádherného. Například záznamy jejich vystoupení ještě s Barrettem, nebo když k nim nastoupil David.....eventuelně když třeba hrají Interstellar Overdrive a do toho přes ně pouští ten efekt stékající barvy přes projektor.... naživo to muselo být něco nepochopitelného.

zdenek2512 @ 18.12.2022 19:40:33
Gerry: připomněl jsi mi to, mám DVD na kterém s nimi právě Interstellar Overdrive hraje Frank Zappa.

Gerry @ 18.12.2022 19:48:53
zdenek2512:
Tak to pro změnu já neznám :-). Jinak mám doma na disku různé skvosty jako třeba French TV 1968-69, David Gilmour's First Year With Pink Floyd, London 66-67 nebo San Francisco 1970 a jsou to pecky.
No jo, přiznám že jsem do PF blázen...těch filmů mám přes 41 GB a hudby přes 20 :-D :-D

Živá část alba, pokud máte ještě vinyl, je přímo skvostná! Studiová je již těžší pro posluchače a musím říct, že bez Rogerovo malých zvířátek v jeskyni a bez části Nickovo zahrady bych se obešel. Ale! Zbytek má rozhodně své místo a tohle experimentátorství raných Floydů zbožňuji. Takže i přes malé výtky dávám 5*.
reagovat

northman @ 16.08.2017 08:04:13
Krátké, ale výstižné,výborná deska.

lover-of-music @ 18.08.2017 14:55:59
Přiznám se, že Ummagumma mě nikdy zvlášť nezaujala. Asi je to na mě moc experimentální. Nicméně Pink Floyd jako kapelu mám strašně rád.

Gattolino @ 12.03.2018 13:00:08
Už jsem sice zapěl krátkou ódu na toto album před dvanácti lety, ale ještě bych tedy dodal malý osobní postřeh. Úvodní skladbu studiového alba Sysyphus jsem slyšel už mnohokrát, a přesto, že v její střední části vždy šlo dle mého asi o nejujetější a nejhůře poslouchatelný experiment, rád si to občas znovu poslechnu. Je to myslím jakýsi příběh rozpadu něčeho - snad osobnosti, nebo řádu, nevím - a opětovné uzdravení. Možná Sisyfova neustále se obnovující a znovu opět ničená naděje na to, že ten kámen na horu vyvalí. Je to dobrodružství, poslouchat zprvu docela malebný a harmonický klavír, byť strašidelný a temný, jak náhle začíná pomaloučku nasakovat neladné tóny a začíná se pozvolna rozkládat, rozpadat a rozpouštět se do chaosu. A na závěr se z chaosu opět noří úvodní mocné akordy znovuzrození a naděje. Skvělá věc, na tehdejší dobu to asi byl dost odvážné něco takového natočit!

Uf! Uf! Mé první review zde na progboardu. Dlouho jsem přemýšlel na jaké album ho udělám. Pink Floyd byli jasná volba, jelikož mé srdce je jim oddáno. Ovšem výběr alba už byl těžší. Avšak vzpomněl jsem si jak jsem tohle album slyšel poprvé. Na rozdíl od ostatních alb Floydů, které jsem na poprvé okusil v pohodlí mého domova, jsem tuhle placku slyšel poprvé na poněkud netradičním místě a navíc lehce omámen zeleným listem :)
Byl horký červencový den a já se rozhodl využít nádherného počasí, vzít svůj fotoaparát a vyrazit za město do přírody. Když jsem se blížil k lesu vytáhl jsem ubalený zelený list, který se rázem proměnil v kouř a okolo mě se objevil nádherný svět plný radosti. Když jsem už omámen dorazil na jedno mé oblíbené místo v lese s výhledem a lavičkou na kterou jsem si sedl, rozhodl se že je čas na muziku. Vytáhl jsem sluchátka a do nich pustil již z domova předvolené album Ummagumma, kterému jsem se delší dobu vyhýbal obloukem kvůli špatným hodnocením. Rozhodl jsem se že pokud je album tak špatné jak říkají zlý jazykové v recenzích, udělám to velice odlišným způsobem. Album si poslechnu poprvé méně tradičním způsobem abych měl na tento první poslech pěkné vzpomínky.
A je to tu. Živá část alba se mi valí do uší a Astronomy Domine rozhrnuje oblaka přede mnou. Stejně tak Careful with that Axe, Set Controls a Saucerful of Secrets skladby pro mě už dávno známe, avšak v živé verzi na sebe berou dočista jinou podobu, která mě uchvátila. U Set control jsem málem vypustil duši.
Druhá část, tedy studiová část alba už byla zajímavější.
Když se na mě vyvalil Rickovo Sysyphus tak jsem se téměř sesypal. Hudební šílenost, která nepostrádá to velké nasazení a ducha. Připadal jsem si jako kdybych při těchto kompozicích vstupoval do katakomb. Rogerovo Grantchester Meadows mě odneslo opět zpět do přírody a reálné zvuky lesa, hmyzu a zpívajícího ptactva, které se smíchaly se zvuky na nahrávce v tu chvíli vytvořili nádherný 3d sound. Nádherná skladba, která mě vždy uklidní. Several species...a tak dále a tak dále. Co si o tom myslet. Když to potřebuješ dostat ven tak to prostě musíš dostat ven. Ale pozor! Teď přichází má nejoblíbenější část alba. Davidovo The Narrow Way. Tohle je ta nejpsychedeličtější věc co jsem od Floydů slyšel. Obzvláště třetí část. Jakmile jsem tohle uslyšel, nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Tak nádhernou junky psychedelic věc jsem od Floydů opravdu nečekal. Tahle píseň mě opravdu odstřelila jinam. No a závěrečná Nickovo The Grand Vizier's Garden Party je zřejmě má nejméně oblíbená a neméně záživná část. Zde jsem bohužel nic zajímavého nenašel a Nick jako skladatel není opravdu moc dobrý.

Celkově vzato, kdybych album neslyšel poprvé pod vlivem a navíc v lese, asi by na mě zapůsobilo jinak. Nebýt Nickovo Garden Party, která zakončuje poslední stranu tak dám plný počet hvězd. Pro mě osobně je to velice zajímavé album, a jako třešnička na dortu jsou nádherné živé verze Set controls a Careful with that axe Eugene.
reagovat

Martin H @ 06.12.2015 17:50:37
Zdravím anguse16. Tak poslouchat hudbu v lese mě ještě nenapadlo. Možná to taky zkusím, avšak bez toho zeleného listu. Jinak jsi napsal velice pěknou a čtivou recenzi a nezbývá než si přát, abys v psaní pokračoval.

Jarda P @ 06.12.2015 18:39:56
Tak já bych Ummagummu dovedl poslouchat jen pod vlivem zeleného listu :-). Myslím tu studiovou část.

Martin H @ 06.12.2015 19:33:54
Však já taky netvrdím, že bych v tom lese poslouchal zrovna Ummagummu.

angus16 @ 06.12.2015 19:47:37
Zkuste si pustit v lese Echoes verzi z Pompejí :)

Gattolino @ 06.12.2015 21:46:28
S Angusem naprostý souhlas, Ummagumma je úchvatné dílo, byť svým novátorstvím nesporně kontroverzní. Ale za nějakých třicet let, co ji znám a občas si pustím, se mi neoposlouchala; naopak jako bych v ní nacházel stále něco nového. I zřejmě nejujetější skladba, Wrightův Sysyphus, má svůj tajuplný řád a logiku, jako kdyby mapoval rozpad hudby, její zánik a znovuzrození. Taky to musela být od Flojdů velká odvaha něco takového a neslýchaného tehdy natočit.

Experimentujete buď z přetlaku imaginace, nebo když si nevíte rady. Ne, že by na důvodu vždycky závisela kvalita výsledku, v případě Pink Floyd a studiové části jejich dvojalba Ummagumma ale k bezděčnému zjevení geniality z nouzových pokusů nedošlo. Členové kapely se ve snaze vyzkoušet něco nového dobrovolně rozdělili na sólové autorské subjekty aby si pak spolu s Cimrmanem mohli říct: "Tudy ne, přátelé." Což se samozřejmě taky počítá. I negativní zkušenost se uloží a může se stát živnou půdou pro budoucí nápady.

Album je rozdělené na čtvrtiny, které jsou každá plně v režii jednoho z Pink Floyd. Čtyřdílný Sysyphus Richarda Wrighta a trojdílná The Grand Vizier's Garden Party bubeníka Nicka Masona jen potvrzují, že oba jsou v kapele sice nepostradatelní jako součást týmu, ale bez jeho opory upadají do průměru. Jejich kompozicím nemůžeme upřít zvukovou neobvyklost (na svojí dobu), ale jinak plynou po povrchu a jsou to spíš tápavá cvičení, než hotové skladby. Do jisté míry to platí i o pracích Waterse a Gilmoura, přesto je z nich cítit větší skladatelská jistota, která se v případě Watersovy koláže Several Species... nevylučuje ani s odvážným experimentováním. Znovu se ukazuje, že jsou to právě oni dva, kdo může nahradit Syda Barretta v roli tvůrčího motoru skupiny, ale ještě víc, že všichni čtyři fungují nejlépe jako vzájemně se ovlivňující kolektiv a že by své vklady neměli slepovat, ale mísit.

Není lepšího důkazu, než první, živě natočená deska, která studiového bratříčka s přehledem válcuje. Místo artistní, překombinované nudy skutečná atmosféra, místo letmo nahozených skic sebevědomý sumář dosažených tvůrčích úspěchů. Přitom ani tady se Pink Floyd nezříkají experimentů. Nenechávají se svazovat originálními nahrávkami, skladby roztahují do šíře i do hloubky a obohacují je o další psychedelické plochy a zvuky. I když jde tedy "jen" o živák, je nakonec podstatně záživnější, než nedozrálé koncepční pokusnictví studiové desky.
70%


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Ummagumma.

Tento album je veľmi zvláštnym výletom do neznáma. Floydi tu spáchali také zverstvá, za aké sa doteraz pri rôznych rozhovoroch sami hanbia. Ja si však myslím, že je to dokonalý dôkaz o hľadaní ďalšej cesty v ich tvorbe. A vcelku dobrý.

Prvú platňu by som stručne zhodnotil ako vynikajúcu. Astronomy Domine tu má šťavu ako blázen, geniálne šlape, keď som ju počul prvý krát, posadilo ma na zadok. Nick Mason tu mláti ako o život... Za zmienku stojí aj výborne Wrightovo sólo, ktoré dopĺňajú skvele aj ostatní členovia posádky. Po vypočutí "ummagumáckej" verzie skladby Careful With That Axe, Eugene som si uvedomil, prečo ju fanúšikovia staršej éry tak milovali. Tá atmosféra sa snáď nedá ani popísať. Gilmour spieva svoje sólo, čo dodať. A keď úplne vygraduje, je to čistý masaker... ľúbim ju! :) Tretia v poradí Set the Controls for the Heart of the Sun - znie taktiež oveľa lepšie ako kedykoľvek predtým, posudzujem aj štúdiovú verziu aj veľa rozličných bootlegov, ktoré som za môj život počul. Kvalitatívne ju za celé pôsobenie predčila už iba verzia z Pompejí. No a posledná A Saucerful of Secrets je už len čerešničku na torte, znie veľmi sviežo, a chorálový záver iba dotvára mystickú atmosféru živej platne albumu. Jediné mínus je zvuková kvalita, hlavne všadeprítomný šum v nahrávke...

Prichádzame k tej zábavnejšej polovičke dvojplatne. Ústa mi otvorí priam tvrdý Sysyphus, kde Wright nasadí úvodný motív priam z hlbín svojej temnej časti duše. Nasleduje časť pre piano, kde od improvizácie prejde až ku všeklávesovému kredencu. Naháňa mi to zimomriavky. Čelo pokrčím až pri tretej časti všelijakých pazvukov a činelov, krikov a klávesov. Štvrtú časť otvára znovu temný melotron, ktorý sa blíži k mojim ušiam ako jedovatý had. Keď už som celkom pokojný, padám zo stoličky. Tak som sa ešte v živote nezľakol! Ach, chápem všetkých ktorí pri tejto platne dožili na infarkt. :) No a ku konci sa ešte stihne opakovať spomalený motív a máme po suite. Celkovo si myslím, že je na môj vkus až príliš experimentálna, ale obsahuje aj vynikajúce (!!!) momenty.

A už tu máme Rogera Watersa. Jemná Granchester Meadows (ktorá mimochodom tiež patrí do prvých vecí, ktoré som sa naučil na gitaru) dokonale upokojí moju zmätenú hlavu. Vyzdvihnem už len fantastický stereo efekt, kedy noviny zavraždia muchu :). Jeho druhý počin je už žánrovo inde. Jedná sa o dlhočizný názov Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict, nad ktorým si iste lámu ústa aj samotní anglikáni. Tie pazvuky mi až tak extrémne neprídu, celkom zábavné stereo. Občas mi napadá že by tieto dve skladby výstižne nahradili Úvodná deska ku stereofonnímu poslechu Supraphonu - to by však nemohla byť cenzúra, aj v tej blábolčine by našli niečo proti režimu :).

David Gilmour sa nám predstaví jeho suitou The Narrow Way. Jedná sa o môj obľúbený kúsok na štúdiovke. Je najviac muzikálny a zameriava sa predovšetkým na akustické gitary. Druhá časť však prinesie zmenu, kde spolu basgitara a elektrika vytvárajú veľmi zvláštny riff. Ďalšia z vecí, na ktorú by sa dalo ukázať ako na prvotinu heavymetalu. Riff sa končí až v elektrickej kakofónií. A tretia časť je snáď najkrajším momentom na celej platni. Slovami ju nedokážem popísať. Geniálna pieseň, harmonické progresie v kontraste s padajúcim a stúpajúcim akordickým sledom vytvárajú obrovský priestor pre vlastnú fantáziu, krása. David si ju taktiež odbubnuje, za čo má môj veľký obdiv.

Povedzme si úprimne, Nick Mason nikdy nebol veľký skladateľ, za to perfektný perkusionista. Na svoju suitu, ktorá zaviera platňu s názvom Grand Vizier's Garden Party si prizval aj svoju ženu, ktorá mu hrala priečnu flautu. Kompozične ju otvára a zatvára tá istá téma, ktorá je v celku zaujímavá. No stred tvorí kompilácia všakovakých perkusií: či už tympani, gongy, triangle, woodblocky, kotle, tomtomy, rototomy alebo rytmičáky - to je nášup! Avšak znovu dodám, nič grandiózne neprináša, ale rád si ju vypočujem - znovu tu čaro stereo nahrávky!

Ummagumma je veľmi novátorský album, môj obdiv patrí všetkým členom, ktorí úlohu samostatnej suity zobrali s väčšou, či menšou vážnosťou. Spolu so živým LP tvoria vynikajúcu bodku za šiestym desaťročím minulého storočia, a keď mám náladu, vždy ju skusnem na jeden hlt.
reagovat

zdenek2512 @ 30.01.2014 17:48:09
Skvela recenze na nejprogresivnejsi album od Pink Floyd. Tuhle desku mam vedle debutu od nich nejradsi a taky jsem ji dal pet hvezd. Jeste jednou diky za hezky cteni a pripomenuti tohoto skvostu :)

Snake @ 30.01.2014 20:59:01
Publius Enigma - pěkná recka.A nejen tahle,tvá hodnocení Pink Floyd mě baví číst i přesto,že ty desky neznám.Přiznávám bez mučení,že pro mě jsou Floydi víceméně neprobádanou "španělskou vesnicí",první titul,který opravdu znám je Atom Heart Mother.Jak tak koukám na diskografii,je na řadě.Že by už zítra? :)

Publius Enigma @ 30.01.2014 22:25:09
zdenek2512: Ďakujem. Je to skvelá platňa.
Snake: Áno, zajtra je na rade Atom Heart Mother :)

Pink Floyd... další z mých srdečních záležitostí, skupina, která pomáhala formovat moje stylové zaměření v hudbě... Díky Floydům jsem poznal dnes svůj nejoblíbenější hudební žánr zvaný progresivní rock a proto na ně nedám nikdy dopustit...
Floydy poslouchám už něco málo přes deset let, samozřejmě jsem je znal už dávno předtím, ale jen některé věci ze Zdi, popř. z Dark Side Of The Moon, ale nějak jsem tomu zkrátka nemohl přijít na chut'... teda až do té doby, dokud jsem si nepůjčil od strýce několik CD s alby Ummagumma, Meedle a Animals... a bylo vymalováno.
Meedle mně uchvátila hned na první poslech, zejména skladby One Of These Days, Pillow Of Winds a samozřejmě úchvatná Echoes. Taky tohle album považuji osobně asi za jejich nejlepší dílo...
Animals, taky skvělé, ale Ummagumma, ta mně tehdy doslova přikovala k reprobednám...
Vím, že se tohle album netěší mezi některými fanoušky zrovna bůhvíjaké reputaci... chápu to, je to jeden velký experiment, který opravdu nemusí sednout každému... ale krucinál, mně tohle dostalo hned na první poslech.
Považuji ho osobně ještě za lepší, než je třeba slavná The Wall...
Ano, jsou to hodně silná slova, ale nemůžu si prostě pomoci.
Zkrátka a dobře, od Floydů se mi nejvíce líbí období 1967-72, takže od alb The Piper At The Gates Of Dawn až po Obscured By Clouds.
Další, pro kapelu nejúspěšnější období po Dark Side je sice taky výborné, ale mne zkrátka nejvíce oslovilo to tzv. hledačské, experimentální období...

Album otevírá skvělá kompozice od Ricka Wrighta s názvem Sysyphus, rozdělena na čtyři části... Rick ji tehdy později označil údajně za špatnou a přestal se k ní hlásit, což nechápu... Myslím, že byl zbytečně až moc sebekritický. Sysyphus se mu dle mého povedl víc než dobře, ale hold proti gustu...

Po této suitě následuje skvělá Watersova kytarovka Granchester Meadows. Je to hezká, zasněná skladba, na které mi vadí jen jedna jediná věc a to je ten stále dokola se opakující vrabec v pozadí, nebo co to vlastně je... ve zpěvných ptácích se moc nevyznám... ta osoba, co přicupitá na konci té skladby měla přijít už o něco dřív a místo té nebohé mouchy sestřelit spíš toho error ptáka, ale co už... :)

Jako další následuje další Watersův počin, šílená Several Species Of... nemám sílu to napsat celé... Tohle je prostě správně ujetá věc...
Pamatuji si, že když jsem tohle poslouchal poprvé, tak vtrhla do pokoje mamka se slovy, co to proboha poslouchám za hrůzu... a když jsem jí řekl, že Pink Floyd, tak to s ní málem seklo... ano, i tohle dělá hudba Pink Floyd s lidmi...
Zkrátka tady se Roger dokonale vyřádil. Velmi originální počin...

Dále následuje výborná, do tří částí rozdělená suita Davida Gilmoura s názvem Narrow Way... Tuhle kompozici mám opravdu velmi rád a asi nejvíce se mi líbí závěrečná, zpívaná část, kde se dokonce David nebál chopit i bicích nástrojů... a budiž mu ke cti, že se toho úkolu zhostil důstojně... i když, druhý Phil Collins to dozajista není... s kytarou mu to jde opravdu o něco lépe... :)

Tak a máme tu závěrečnou Nickovu Grand Vizier's Garden Party, také rozdělenou do tří částí... První část obsahuje krásnou melodii hranou na flétnu... myslím, nejsem si jist, že na tu flétnu hrála Nickova tehdejší žena.
Druhá část je takový, velmi zajímavý experiment s bicími... tady Nick zabodoval... Nejvíce se mi zde líbí část, kde nasamplovaný buben zní jako vítr, nebo i jako trochu mořský příboj a v pozadí hraje překrásná melodie... tady mi vždy běhá mráz po zádech.
No a celá suita končí tak, jak začala, krásně se prolínajícími flétnami... a album je u konce...

Co závěrem... tohle album osobně řadím v diskografii skupiny hodně vysoko, nemůžu si pomoci... tohle je prostě skvělé progresivní dílo, od začátku do konce.
Jak jinak, než pět hvězd...
reagovat

luk63 @ 16.01.2014 05:50:28
Já mám Ummagummu taky hodně rád - radši ne The Wall. Podle tvé recenze to ale vypadá, že jsi z tohoto dvojalba slyšel pouze LP (popř. CD) dvě - tedy studio. A co LP live, to k Ummagummě nepatří nebo ti nestojí za pár slov?

zdenek2512 @ 16.01.2014 06:32:10
To, že mám tohle album hodně rád jsem napsal níže. Těší mě, že považuje tuhle desku za nejlepší dílo Pink Floyd i příslušník mladší generace. Navíc se mi hodně líbí jeho recenze desky, to že pominul koncertní část alba mi naprosto nevadí protože to by popisoval pouze skladby, které jsou na jiných deskách. Díky za propagaci jedné z nejlepších rockových desek všech dob.

Petr87 @ 16.01.2014 11:55:21
Zdravím Vás pánové a děkuji za reakce...
Ano, čekal jsem, kdo si toho všimne dříve, že jsem nezmínil i live část alba...
Není to proto, že bych jí nějak opovrhoval, nebo něco podobného, to v žádném případě.
Přesně to vystihl Zdeněk, nechtělo se mi popisovat skladby, které jsou už na jiných albech...jelikož jsem si dal za úkol postupně zrecenzovat všechny floydí alba, tak je jasné, že se ke všemu dříve, či později ještě dostanu..:)
Dobře, pokud bych měl tedy narychlo zhodnotit live verzi, tak je pochopitelně taky úžasná, například Astronomy Domine naživo mi tady doslova bere dech...hotovej výstřel do vesmíru.
Careful With That Axe, Eugene taky dokonalá, Set The Controls...nemám slov, no a Saucerful Of Secrets...naprosto strhující, především závěr..
Neskutečně závidím každému, kdo měl v té době tu možnost zhlédnout tohle naživo...ou, ou.:)

Experimenty sú v umení žiaduce a také časté, ako demonštrácie odborárov za práva lenivcov. Nečudo, že v požehnanej dobe, akou koniec 60. rokov v rockovej hudbe nepochybne bol, sa blúznením v mene čistého i nečistého umenia nešetrilo priam gréckym spôsobom. Album Ummagumma od Pink Floyd z roku 1969 bol vrcholom, z ktorého sa kapele jednak podarilo zísť a zároveň sa naň už nikdy nevyštverala. Našťastie. Inak by to bolo vrcholne nevkusné.

Dvojplatňa prináša koncertnú dosku obsahujúcu štyri staršie skladby, hoci ponúkajú hutnú dávku psychedélie, sú zároveň skvelo interpretované a je radosť ich počúvať, hlavne Astronomy domine nemá chybu. Štúdiová hodinka hrania sa so zvukmi je na tom horšie. Chápem nafetovanú náladičku, z ktorej to dobovo vyvrelo, ale ako to už s vriacim obsahom hrnca býva, páli. Bez urážky masochistov, popáleniny mi neprídu ani sexy a ani kvôli nim nehodlám posúvať hranice estetického vnímania. Päť štúdiových skladieb sa riadi pravidlom - čím viac častí (parts) tým horšie zvukové koláže. Znesiteľne pôsobí akurát akustická gitarovka Grantchester Meadows, ale to je málo. A čvirikanie vtáčikov to nezachráni, o kváziorchestrálnej nálade niektorých "skladieb" nevraviac. A na koláž zvieracích prejavov sa dá povedať jediné - Warh(v)olovina, čo nám ešte zožerú...

Tadiaľto cesta nevedie, je zaujímavé, že v Nemecku to nepochopil celý zástup kapiel a pazvučil o sto šesť. Koncert je dobrý, štúdio klasickým omylom, ktorý nepochopil, že harmónia sa dá dosiahnuť aj v disharmónii, ak sa na nej pracuje inak ako tak, že sa hráči zapoja do neuzemnených aparátov a tóny kvília podľa toho, ako dlho prechádza telom elektrický výboj.
reagovat

moonySK @ 16.07.2012 12:29:55
Presne ako si to zhodnotil. Album je fakt strašný až na tú koncertnú platňu, ktorá sa dá počúvať ako spomienky na naozaj ranných Pink Floyd. Ummagumma je odložená už dávno v mojej poličke "zabudnutia", posiata prachom a rôznym hmyzom, hehe :)

PaloM @ 16.07.2012 20:14:05
Treba si niečo prečítať z obdobia nahrávky a nahrávania, o čo im šlo a aké skvelé dobové recenzie na štúdiovú časť boli. Div nie mesiáši modernej klasiky. No priznám, v tom cca 1977, keď sa mi to ocitlo na kotúčovej páske, ma live nahrávka vôbec nebavila, zato som dôkladne analyzoval tie zázračné nápady zo štúdia. Čas to rozriešil, dnes si púšťam iba koncertnú časť. Určito sa poctivo snažili vymyslieť niečo prevratné, to sa im nedá ubrať. Je to dôkaz, že tade cesta neviedla.

hejkal @ 17.07.2012 06:14:25
Prvý odstavec naráža na tie ambiciózne javy. Nezatracujem to, že sa umelci pokúsia opustiť známe a vydať sa do neznáma, posudzujem výsledok. :)

PaloM @ 17.07.2012 06:23:26
No veď práve, prvý odstavec beriem ako tvoje viac či menej vtipné slovné hračky (a prakticky celú recenziu, čo považujem za plus). No na tie "práva lenivcov" by sa mohli nepravicovo orientovaní, nekapitalisti, pracujúci za minimálnu mzdu, aj uraziť.

Libor @ 19.07.2012 05:53:48
Jedno z mých nejoblíbenějších floydích alb. Studiová část mne baví víc, než Live (už kvůli zvuku) a nejvíc si cením strany Wrighta a Waterse. Škoda, že nepokračovali v podobných experimentech i na dalších albech. Je to pro mne zajímavé a inspirující i po těch 43 letech od vydání. Ale abych nebyl za nějakého excentrika, mám moc rád i debut, Atom Heart Mother, Meddle, Obscured By Clouds, Wish You Were Here a Animals.

hejkal @ 19.07.2012 05:59:09
Jasné, rešpektujem. Nie som cieľovka a mám na podobné pokusy svoj názor, to však neznamená, že je jediný, jedinečný a jedináčikovský.

Ivan26 @ 28.09.2012 12:24:56
Nevím, proč se zrovna toto album PF tak haní. Ve své době se vysoce cenilo kritikou i posluchači (5. místo v žebříčcích LP desek) a bylo bráno za důkaz, že i bez Syda Barretta dokážou PF dělat "mind blowing" hudbu rozšiřující vědomí. Ummagumma byla v podstatě poslední experiment PF a experimentů v rocku není podle mně nikdy dost. První stranu následujícího alba PF Atom Heart Mother totiž neberu jako experiment (podobné věci dělaly v té době Nice, ELP, Moody Blues, Spooky Tooth či dokonce Deep Purple).
Studiová část Ummagummy obsahuje snad jedinou skladbu Davida Gilmoura, kterou miluji...."„The Narrow Way". Pouze nad skladbou Nicka Masona jsem tak trochu v rozpacích. Jinak není, co řešit...5 hvězdiček a pro mne třetí nejoblíbenější album PF...po Pištci a Talíři plném tajemství.

Petr Gratias @ 28.09.2012 15:29:15
Zdravím Ivana 26,
stejnou otázku jako Ty si kladu Ivane i já.
Hodně lidí se dívá na Ummagummu a Atom Heart Mother skrz prsty. Možná jsou ovlivněni tím, že názor členů Pink Floyd na oba projekty nebyl jednoznačný a mnohdy odmítavý....
Nemyslím si to.
Naopak si myslím, že UMMAGUMMA je velm,i progresovní počin na britské scéně, protože nic podobného se na alba do té doby nenatočilo.
Kombinace živého ztvárnění jejich hudby se stgudiovým albem byla zdařilý nápad, navíc na studiovou část Ummagummy se demokraticky vešli Waters, Gilmour, Wright i Mason a nikdo nikomu nezacláněl a nikdo nikoho nevytlačoval.
Pink Floyd zde byli na vrcholu svého undergroundového období a jejich hledačský styl byl velmi progresivní. Žádná nuda, nebo vata.
Člověk je překvapován od začátku do konce, je ale pravda, že mnohé posluchače album zastihlo nepřipravené a to je znervózňovalo.
Posunovat odvážně hudbu po zvukové, kreativní a aranžérské práci vpřed chce vždycky hodně odvahy a rizika a tady myslím Pink Floyd obstáli se ctí.
Album mám desítky let ve své sbírce a nikdy jsem nezapochyboval o jeho progresivní koncepci...
Jsem rád, že tenhle náročnější projekt akceptuješ také...
Zdravím!

luk63 @ 28.09.2012 16:39:01
I já se Ummagummy zastanu. Poslouchám ji od svých šesti či sedmi let a už tenkrát mě okouzlovaly obě její části. Láska k ní mi přetrvává podnes a určitě to je pro mě silnější album, než The Wall a pozdější desky. A zřejmě ve mě nastartovala zájem o experimenty v rocku jako takové.

PaloM @ 28.09.2012 16:47:09
Cisár kráčal pod parádnym baldachýnom a davy ľudí na uliciach híkali:
„Och, aké šaty! Aký krásny plášť! Ako tie šaty cisárovi pristanú!“
Nikto sa neodvážil priznať, že nič nevidí, nikto nechcel, aby o ňom povedali, že je hlúpy, nikto si nechcel priznať, že je neschopný.

A odrazu zakričal akýsi malý chlapec:
„Cisár je nahý!“

.... tak tie vety asi všetci poznáte.
O čom to je ? No predsa o štúdiovej časti Ummagumma :-))
A preto odvtedy cisár nosil ozajstné šaty...

Ivan26 @ 30.09.2012 08:40:12
PaloM:
To, co píšeš, může platit prakticky pro pochopení každého náročnějšího umělce. Když přijdeš do obrazárny moderního umění, můžeš být také na rozpacích, co je skutečné umění a co póza. Můj kamarád má hrozně rád Johna Cagea, snad nejznámějšího skladatele moderní vážné hudby, ale já Cageovi pořád nemohu přijít na chuť. Neodsuzuji ho, poslechnu si ho, ale někdy si o něm myslím to samé, co ty o LP Ummagumma.

PaloM @ 30.09.2012 09:12:59
Ivan, vďaka za reakciu, v podstate s tebou súhlasím. Inak, to som len tak zo srandy odcitoval dánskeho rozprávkara, ono sa to až tak nehodilo na recenzovaný album.

Ummagumma. Čudesný album...

LIVE :
Astronomy Domine na mňa skoro vôbec nezapôsobila, zvlášť s Davidovym spevom. Asi nezvyk, pre mňa Astronomy rovná sa Syd...a ešte by to chcelo trochu skrátiť. Careful with that Axe, Eugene - no, verzia je oveľa lepšie spravená live ako na štúdiovke, a to aj na BBC verziách alebo v Live at Pompeii. Set the Controls for the Heart of the Sun...ten názov sa mi ani nechcelo vypisovať, taký dlhýýýýýýýýýý je...xD. Pekná pieseň, zvlášť na tomto albume je dobre spravená. A Saucerful of Secrets? Samozrejme aj tu nám ponúka ďalšie tanieriky s prekvapeniami. Zvuk mizerný. Doslova strašný...

Takže:
HRÁČI - 3,5 z 5
ZVUK - 1 z 5.

ŠTÚDIO:
Rick Wright a Sysyphus. Toto som teda vôbec nečakal. Teda od Ricka nie. Pekný motív, ktorý sa vzápätí premení na dáke psychedelické blúznenie nástrojov od hammondu až po čembalo. Mhmmm, nezachutilo. Watersove Granchester Meadows - pekná pieseň, ale na moje pomery trošku jednoduchá a pretiahnutá. Niečo ako If z Atom Heart Mother. A ten spev...ten strašný spev...aaaach. Ďalší názov nevypisujem, čosi strašné. Mne osobne sa to teda nedalo počúvať. Narrow Way a Gilmour. V pohode song, ale od Gilmoura trošku málo. A záver albumu patrí bubenníkovi Nickovi Masonovi, ktorému na flaute pomáhala jeho žena. Intro a outro piesne sa opakujú, pekný motív. A stred piesne je veľmi zaujímavý, hlavne pekne zvukovo spravené, a využil tu všetky bubny, rototomy, perkusie a činely čo vo svojej zostave mal.

Takže:
HRÁČI: 2 z 5
ZVUK: 5 z 5.

Dokopy ma album Ummagumma moc nezaujal. Ak by zostala len live časť a trošku motívov (z každého rožka troška), bola by to v pohode doska priamoúmerná Saucerful of Secrets. Však v mojom pohlade ma nezaujala a od 2LP som čakal viac. No, síce škoda, ale Atom Heart Mother to skvele vynahradil.

Dokopy teda: 2.
reagovat

martin69 @ 27.12.2010 14:37:39
moonySK : sežeň si remaster!

moonySK @ 27.12.2010 15:08:58
Mám. Ten z 90. rokov, čo to vyšlo ako 2album v zelenom boxe. Ale zvuk je na žívaku fakt na veľké h***o.

martin69 @ 27.12.2010 15:12:39
moonySK : to mám také z roku 1994.Já jsem se zvukem spokojen.Nevadí věc názoru.Mě se live cd líbí.Studiové-souhlasím,žádná sláva.

luk63 @ 27.12.2010 15:57:57
Podle mě jde o vynikající album, dost odvážná experimentální druhá část a zajímavé live verze starších věcí. K čemu by bylo, kdyby byly stejné jako ty studiové? Já si Ummagummu vždy hodně užívám.

PaloM @ 27.12.2010 17:21:05
Sú dva albumy do rozpadu Pink Floyd, ktoré som si nekúpil. Tento je jeden z nich.

Filozof @ 31.12.2010 09:19:36
Pro mne jsou alba PF asi všechna za 5. Je to výjimečná situace, kdy skupinu žeru od A do Z - takových je minimum.

moonySK @ 31.12.2010 12:13:30
Filozof: Vieš, je to moja najobľúbenejšia kapela. Po tom nasledujú Deep Purple, Led Zeppelin, The Who, Black Sabbath atď. atď...
No ale dvom albumom som nikdy neprišiel na chuť. A to práve Ummagumme a hlavne Final Cut. Aj som si ho púšťal, potom ešte raz...no ale mňa teda ten album nechytil...cítil som, že to bol sólový projekt Watersa, kde Gilmour a Mason iba hosťovali. Niečo ako Divergencie Mariána Vargu...Ale inak všetky albumy sú pre mňa buď za 4 alebo za čistú 5 (1970-1979)...

Filozof @ 01.01.2011 16:45:24
Moony
U Ummagummy to dejme tomu chápu - je částečně opravdu zvláštní, ale Final Cut jsou typičtí PF, příliš se nelišící od Wall. Proto je mi velmi zvláštní, jak se někomu může líbit Wall a nelíbit Final Cut.

PaloM @ 01.01.2011 19:32:00
To sa môžte i mne diviť. Final Cut už nie je typický Pink Floyd, ale typický Roger Waters. V mojich ušiach má ďaleko od kvality The Wall. Viem, je tu veľa priaznivcov a dúfam, že nepôjdu podráždené reakcie. Rogerovu sólo tvorbu uznávam, no okrem debutu nepočúvam (ten najmä kôli E.Claptonovi).

Ummagumma ma na prvé počutie nadchol, ale bol som vopred ovplyvnený rečami o novej klasickej moderne. Ukázalo sa, že je to vtákovina. Som rád, že nepokračovali v rozvíjaní experimentálnych pazvukov toho druhu na ďalších platniach. Album si nekúpim, hoci ho mám v dŕžave. Osud má podobný ako Niemen - Requiem dla van Gogha.
Live časť mala opačný osud - najskôr som to neznášal a teraz mám rád. Škoda, že neurobili 2LP s kvalitným live záznamom, trebárs aj výberom skladieb z viacerých koncertov. Bootlegy z tých čias dokazujú, že hrali naživo skvelo (a je ich požehnane).

Petr Gratias @ 03.05.2011 14:53:07
Začetl jsem se do postřehů, jak reagují progboardisté na album UMMAGUMMA. Možná bych mohl přijít "se svou tročkou do mlýna" i já.
Album jsem poprvé slyšel v r. 1970 v Divadle hudby na poslechovém pořadu. Chodila tam intelektuálně založená společnost, která striktně odmítala komerci a naleštěný pop. Měl jsem patnáct a půl roku a zajímala mě zahraniční scéna. UMMAGUMMA byl můj první dotek Pink Floyd. Dimitr Šandurkov, který pořad uváděl, pouštěl diapozitivy a my jsme vnímali hudbuj většinou potmě, jsme měli mimořádný zážitek, který se mě nevyvanul ani po 41 letech.
BYli jsme vyzváni, abychom speciálně skladbu CAREFUL WITH THAT AXE, EUGENE vyslechli (pokud se nám naskytne příležitost nejlépe úplně sami), podobně jako ta nejzvláštnější skladba na projektu
SEVERAL SPECIES OF SMALL FURRY ANIMALS GATHERED TOGETHER IN A CAVE AND GROOVING WITH A PICT (obecně soudím, že neexistuje podivnější a ještě navíc tak dlouhý název jiné skladby - tady opravdu Waters zabodoval).
Dvojalbum jsem si objednal u tety žijící v Kanadě a za pár týdnů jsem ho s bušícím srdcem přinesl z pošty. Bylo to na prahu léta a já byl doma sám. Byl večer - asi tak 21.00 - a venku se chystala pořádná letní bouřka. Ani se nehnul vzduch, mouchy se nehýbaly z místa a ve vzduchu bylo cítit vodu, pak náhle proťůl potemnělou oblohu blesk jak bič a záclony vyletěly z bytu oknem ven a vzápětí je protivítr stlačil zpět a začala pořádná průtrž. Bouře po několika minutách skončila, ale dobrou hodinu příšerně pršelo. Do toho jsem si pustil první ze jmenovaných skladeb a opravdu jsem procítil ten expresivní horror na vlastní kůži - od toho pianissima po závratné fortissimo až zase zpět do pianissima. Skutečně jsem pocítil strach. Byl to neopakovatelná zážitek. Dneska už strach samozřejmě necítím, ale tu mimořádnost jsem z mysli už nevypudil a ani nechci.
Druhou skladbu jsem si pustil taky sám a potmě a opravdu jsem zažil psychdelický trip..
Když pro nic jiného - tak pro tyhle dvě skladby, potažmo celou UMMAGUMMU beru jako mimořádné dílo britského undergroundu šedesátých let.
Pink Floyd mají různá stylová období, takže hodnotit je komplexně je neobjektivní. Kdyby mě ale někdo chtěl mermomocí donuti, abych řekl, které album z jejich bohaté produkce je proi mě to nejzásadnější, řekl bych že THE DARK SIDE OF THE MOON....
Je to nejen jejich vrchol, ale také špičkový produkt sedmdesátých let obecně.
Jen taková replika:
Kdyby mě někdo někdy řekl, že by Pink Floyd ale v nějakém jiném období mohli znít jako U2, tak bych se asi pohrdlivě ušklíbl. No, mýlil jsem se, na albu The Division Bell - je skladba Take It Back a to jsou U2 jak vyšití, považoval by to někdo za možné?

Filozof @ 04.05.2011 09:54:27
PaloM
"...Final Cut už nie je typický Pink Floyd, ale typický Roger Waters..."
???
Wall skládal (až na nepodstatné drobnosti) sám Waters a zamýšlel ho jako trojalbum. Třetí album nakonec vyšlo samostatně pod názvem The Final Cut.
Pokud tedy slyšíš z Wall PF a z Final Cut jen Rogerse, tak to jsi teda kouzelník...

Filozof @ 04.05.2011 10:00:47
Petr Gratias
1) Ad název. U skladby nevím, ale název LP:
"My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars"
taky nezní špatně, což? :-)

2) Je velmi zajímavé, co píšeš o spojení dia a PF. Když jsme totiž byli na výměnné studentské akci v Bonnu v roce 1991, vzali nás němečtí kolegové na multimediální show (ve skutečnosti právě velkoplošné promítání diáků na stěnu + hudba) s PF. I když jsme tenkrát PF dost znali, uUdělalo to na nás silný dojem, působení skladby Echoes si pamatuji dodnes velmi silně a je to pro mne od té doby jedna z nejlepších věcí.

Voytus @ 04.05.2011 10:13:08
Filozof: Já ty nepodstatné drobnosti z The Wall nejradši - s Young Lust, Comfortably Numb a Run Like Hell vypomohl Gilmour a je to slyšet. Stejně tak v The Trial producent Bob Ezrin a to by mě ještě zajímalo, s čím vším ostatní Floyd Watersovi na The Wall doopravdy vypomáhali. Hádám, že by toho bylo víc, ale ne všechno jim bylo na přebale desky uznáno.

Bol som veľmi zvedavý na experimentálny album Ummagumma. Moc divný a náročný sa mi napokon nezdal, asi aj vďaka tomu že pred ním som počul väčšie divočiny čo sa týka experimentovania.

Live CD mám celkom rád. Verzie pesničiek sú zaujímavé, hoci sa nelíšia príliš od štúdiovej verzie. Saucerful je z nich najzaujímavejšia.

Studio CD: Wrightove kompizície stoja za to. Je tam nielen kus psychedelie, ale povedal by som aj, že občas mi pripomínajú Stále tie dni od Vargu. Waters ma krásne uvolnil skladbou Grantchester, aby ma potom šokoval experimentom Several... Gilmourove kompozície nie sú zlé (hlavne tretia časť je krásna), ale čakal som viac. Mason... no, Mason určite nie je bubenícky virtuóz, ale snaha sa cení.

Dvojalbum je zaujímavý, avšak pre mňa viac ako za tri to byť nemôže.
reagovat

Několik měsíců po vydání soundtracku k filmu More přichízejí Pink Floyd s dalším počinem. 25. října 1969 spatřilo světlo světa dvojalbum s názvem Ummagumma, což je slangový cambridgeský výraz pro soulož. Jak jsem již uváděl, z Cambridge pocházel Roger Waters, David Gilmour, i bývalý frontman kapely Syd Barrett. První deska je v podstatě živák, obsahuje čtyři písně nahrané 27.4.1969 v birminghamském Mother´s Clubu a 2.5.1969 v Manchester College of Commerce. Díky těmto živým nahrávkám se skupině podařilo výrazně se prosadit i v USA, kde se o Pink Floyd do té doby sice vědělo, ale významějšího věhlasu tam kapela nedosahovala. Druhá deska obsahuje studiové nahrávky, přičemž ale tentokrát muzikanti komponovali a nahrávali zvlášť. Každý z nich dostal prostor na polovině strany vinylu, a úplně sám tak realizoval svoje nápady. Album vyšlo nově pod labelem Harvest, což je v podsatě dceřinná společnost EMI, založená roku 1969 pro vydávání progresivní muziky. Obal mají na svědomí samozřejmě Hipgnosis.

Živá deska obsahuje Barrettův hit Astronomy Domine z prvního alba, dále song Careful with that Axe, Eugene, který vyšel na B-straně singlu Point me at the Sky roku 1968, a potom dvě kompozice z desky Saucerful of Secrets, Set the Controls for the Heart of the Sun a A Saucerful of Secrets. Všechny skladby mají poměrně dlouhou stopáž, nejkratší je osm a půl minutová Astronomy Domine.

Na studiové části alba Ummagumma se jako první představí klávesista Rick Wright se čtyřdílným insturmentální avantgardním dílem Sysyphus. Prim zde hraje samozřejmě piáno, hammondky a mellotron. Sysyphus je poměrně zajímavá záležitost, avšak podle mého názoru větších kvalit než průměrných nedosahuje. Rogers Waters se na Ummagumma blýskne jednak velice povedenou poetickou folkovou písničkou Grantchester Meadows, ve které hraje na akustickou kytaru a zpívá o krásách přírody v okolí Cambridge, a dále trošku podivnou legráckou s ukrutně dlouhým názvem Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict. Tato záležitost je plná studiových efektů, smyček apod., jedná se o jakýsi zvukový pokus. Již podle názvu se dá dovodit, že obsahuje spoustu "zvířecích" zvuků, je důležité zmínit že většina věcí na albu Ummagumma byla vkládána do koncertního konceptu Pink Floyd, The Man a The Journey. Jako třetí přichází na řadu David Gilmour s třídílnou písní Narrow Way. V první části využívá hlavně akustickou kytaru, druhá část je tvrdší, obsahující elektrickou kytaru a v poslední části přidá Gilmour zpěv a bicí, což mi přijde trochu nešťastné, protože na těch bicích je prostě slyšet, že na ně hraje někdo, kdo se tím obvykle nezabývá. Podle mne jeho těžce amatérský výkon na bicí strhává kvalitu Narrow Way a trochu kazí celkový dojem z písně. Čtvrtou část vinylu dostal k dispozici bubeník Nick Mason, který přišel s perkusivní kompozicí (jak se dalo očekávat) The Grand Vizier´s Garden Party. Skladba je trojdílná, první část je nazvána Entrance, druhá Entertainment, a třetí Exit. K nahrávání si Nick pozval svou ženu Lindy, taktéž profesionální hudebnici, která se v první a třetí části blýskne hezkou hrou na flétnu.

Album Ummagumma budu hodnotit odděleně, živou a studiovou část zvlášť. Živá část nemůže dostat jinou známku než nejvyšší, všechny písně jsou v živém provedení naprosto strhující a dokládají, že již v roce 1969 byli Pink Floyd velkou kapelou. Studiová část již tak jednoznačně bombastická bohužel není.

Hodnocení: live album: 6 / studio album: 4 (pozn.k hodnocení: známka 1 = nejnižší, známka 6 = nejvyšší)

se souhlasem autora: >> odkaz

reagovat

Výjimečný, extravagantní, vzrušující skvost. U Pink Floyd kladu na stejnou úroveň jako ostatní jejich vynikající desky. V historii rocku opravdu monument, legenda, klasika na entou. Chápu, že někoho může prudit, ale já ji mohu poslouchat stále, možná jsem ji taky slyšel v "pravý čas". Patří (pro mne) mezi vrcholnou desítku legendárních dvojalb v historii rocku (Genesis - Lamb lies down on Broadway, Zeppelin - Physical Grafitti, Yes - Tales from Topographic Oceans, Beatles - White album, Incredible String Band - U, Stivell - Symphonie Celtique, Oldfield - Incantations, Who - Tommy, Zappa - Freak Out, Pink Floyd - Ummagumma). Nicméně, pro první seznámeni se s PF bych spíše preferoval Wish You Were Here nebo Meddle.
reagovat

Matěj Kostruh @ 12.11.2007 17:50:52
Myslím, že je to nejlepší deska Pink Floyd.
Live část je zajímavě tajemná, strhující, psychodelická i naživo, něco jako 1. album Live In London.
Studiová část je dle mého názoru vrcholem hudebního umění, je krásná a dokonalá. Zvláš Sysyphusy a Zvířata.

Taky zastávám názor že se fakt poslouchat nedá. Je to jen natočený pro určitou dobu.V tu dobu se to asi hodilo. Dneska kdyby s tím někdo vyrukoval tak končí. Šílenost.
reagovat

jádro @ 30.12.2005 00:00:00
Tehdy taky nebylo album Ummagumma úspěšné-přitom je vážně dobré-třeba Narrow Way-to je skvost

slída @ 18.12.2006 00:00:00
nehledě na total hustou werzi Sydowo Astronomy domine...

Tak tohle je skutečně bomba. Výtečné album. Jeho živá nahrávka mě pravda moc neoslovila, více se mi líbí Astronomi domine v originále, Sekyrka je trochu protáhlá a někdy nudná, naproti tomu Saucerful of secrets se ohromě povedl a už vůbec nemluvě o Set the control...
Druhá studiová polovina alba je ale výtečná celá. Psychedelická symfonie Ricka Wrighta se může řadit k pilířům celého hudebního stylu zvahého psychedelika. Waters zde dokázal svůj smysl pro krásnou melodii a předevím pro psaní textů, Gilmour vyniká svým lehkým, jednoduchým a zároveň dechberoucím stylem hry i komponování. Masonova vezírova slavnost zůstává trošku ve stínu, ale nelze jí úplně opomíjet.
Výtečné, leč skutečně "husté" album.
reagovat

UG – to je něco jako film,o němž všichni mluví a skoro nikdo ho neviděl. Tak o tomhle albu se taky víc mluví, než se poslouchá.
1. část – koncertní (skladby 1-4) – tak tam není co řešit. V 60. letech mělo hodně skupin problém předvést na živo to, co ve studiu. PF nám tady ukazují, že pro ně to neplatilo. Dokázali své skladby zahrát přinejmenším stejně tak dobře jako ve studiu. A třeba Astronomy Domine, tak ta se mi tady líbí víc než na albu The Piper at the Gates of Dawn. A živá verze A Saucerfull Of Secrets je taky povedená. „Evžen“ mi tady naopak připadá příliš rozvleklý.
2. část – studiová – to už je rozporuplnější záležitost. Mě osobně nijak neoslovuje. Věřím, že se PF při nahrávání bavili, ale moc dobře se to neposlouchá. Srovnání s F.Zappou je tady asi na místě, ale FZ není zrovna moje krevní skupina a jeho skladby nemusím. Trochu melodičtější a poslouchatelnější jsou tady jen dvě věci – Grandchester Meadows a The Narrow way. Ale u Grandchester Meadows mě rozčiluje ta nekonečná smyčka se zpěvem jakéhosi pseudoskřivana, to si mohli odpustit.
Pozoruhodné na UG je hlavně ta odvaha – jak PF, tak producentů – vydat v podstatě začínající skupině album, kde polovina je live a na druhé každý její člen dostane svůj díl, se kterým má možnost si naložit, jak sám uzná za vhodné. Neumím si představit, že by něco podobného vzniklo dnes. Řekla bych, že by k tomu neměli dost odvahy ani interpreti, o těch účetních v čele nahravacích firem nemluvě.
Poslech tohoto alba beru jako průpravu na jiné šílenosti jiných, ke kterým jsem se dostala později, a které jsem pak naposlouchala snáze, než kdybych se s albem UG nikdy nesetkala. Ale přiznávám, že když si chci poslechnout PF, raději sáhnu po jiném albu.
reagovat

zastávám názor, že na toto album se hodí: genialita hraničí se šílenstvím :-)
osobně toto album považuji s Piperem za mé nejoblíbenější a že je to úlet? tak si pusťte Franka Zappu, který byl v té době desetkrát šílenější a to ani nekouřil trávu :-)
je to prostě triumf experimentu, ale nikoli totálně nemelodického
reagovat

Já jsem přitelem spíše skladeb kladoucích důraz na melodii. To na tomhle albu postrádám. Jediný Gilmour složil skladby velmi pěkné. Jinak je to jen zvláštní hudba a kdybych tohle album slyšel od Pink Floyd první, nejspíš bych si pomyslel, co je to za sfetovaný šílence. Jako zajímavost je to dobrý ale poslouchat se to moc nedá.
reagovat

Na tehle desce se PF opravdu vyradili. Zustava mozna trochu nepochopena, ale svuj dulezity vyznam ma, pokusim se to priblizit.
Podle mne nejexperimentalnejsi (fuj to je slovo) album PF vubec.
1 cast - kocertni vyber jiz drive hranych veci, takze spise takove shrnuti.
2 cast - ctyri solove projekty na jednom LP, to se hned tak nevidi. Kazdy z clenu dostal sanci vyjadrit se po svem a kazdy se toho zhostil jinak. Skvela ukazka toho kdo ma jaky prinos do kapely a ze prave
spojenim ruznych hudebnich citeni kazdeho z muzikantu vznikaji tak vyborne veci. Wrightuv Sysyphus spise inklinuje ke klasicke hudbe a jeho opus by se perfektne hodil jako scenicka muzika do dobrych scifi nebo hororu :o) Waters dokazuje schopnost skladat jednak kvalitni pisnicky (Grantchester Meadows) a na druhe strane vybornou praci se zvukovymi efekty, ktere jsou pro hudbu PF zasadni slozkou (Several Species of Small Furry ...). Gilmour je rovnez dobry pisnickar, ale predevsim vytecny kytarista a zpevak (Narrow Way), jeho vkladem do PF je urcite velky cit a skvela instrumentace jako protiklad Watersove zemitosti a primocarosti. A nakonec Mason (Grand Viziers Garden Party), jeho prinos do PF urcite neni skladatelsky, ale jeho napadita presto skromna hra na bici a smysl pro akcent a dynamiku, neubira prostor ostatnim a naopak je skvele podpori.
Dovolim si jeste trochu jiny uhel pohledu. Vyjimecnost kapely podle mne spociva v tom ze jsou tu rovnomerne zastoupeny vsechny zivly a jednotlive kontrasty se vic nez dobre doplnuji.
Hromotluk a bojovnik Waters (znameni Panna, zivel Zeme), nezna a placha duse Gilmour (Ryba, Voda), nezavisly a hudebne "bohaty" Wright (Lev, Ohen) kamaradsky a "prosty" Mason (Vodnar, Vzduch). UMMAGUMMA je ukazka prave techto elementu v krystalicke podobe a proto si ji cenim.
reagovat