Pink Floyd / Ummagumma (1969)

Pink Floyd... další z mých srdečních záležitostí, skupina, která pomáhala formovat moje stylové zaměření v hudbě... Díky Floydům jsem poznal dnes svůj nejoblíbenější hudební žánr zvaný progresivní rock a proto na ně nedám nikdy dopustit...
Floydy poslouchám už něco málo přes deset let, samozřejmě jsem je znal už dávno předtím, ale jen některé věci ze Zdi, popř. z Dark Side Of The Moon, ale nějak jsem tomu zkrátka nemohl přijít na chut'... teda až do té doby, dokud jsem si nepůjčil od strýce několik CD s alby Ummagumma, Meedle a Animals... a bylo vymalováno.
Meedle mně uchvátila hned na první poslech, zejména skladby One Of These Days, Pillow Of Winds a samozřejmě úchvatná Echoes. Taky tohle album považuji osobně asi za jejich nejlepší dílo...
Animals, taky skvělé, ale Ummagumma, ta mně tehdy doslova přikovala k reprobednám...
Vím, že se tohle album netěší mezi některými fanoušky zrovna bůhvíjaké reputaci... chápu to, je to jeden velký experiment, který opravdu nemusí sednout každému... ale krucinál, mně tohle dostalo hned na první poslech.
Považuji ho osobně ještě za lepší, než je třeba slavná The Wall...
Ano, jsou to hodně silná slova, ale nemůžu si prostě pomoci.
Zkrátka a dobře, od Floydů se mi nejvíce líbí období 1967-72, takže od alb The Piper At The Gates Of Dawn až po Obscured By Clouds.
Další, pro kapelu nejúspěšnější období po Dark Side je sice taky výborné, ale mne zkrátka nejvíce oslovilo to tzv. hledačské, experimentální období...

Album otevírá skvělá kompozice od Ricka Wrighta s názvem Sysyphus, rozdělena na čtyři části... Rick ji tehdy později označil údajně za špatnou a přestal se k ní hlásit, což nechápu... Myslím, že byl zbytečně až moc sebekritický. Sysyphus se mu dle mého povedl víc než dobře, ale hold proti gustu...

Po této suitě následuje skvělá Watersova kytarovka Granchester Meadows. Je to hezká, zasněná skladba, na které mi vadí jen jedna jediná věc a to je ten stále dokola se opakující vrabec v pozadí, nebo co to vlastně je... ve zpěvných ptácích se moc nevyznám... ta osoba, co přicupitá na konci té skladby měla přijít už o něco dřív a místo té nebohé mouchy sestřelit spíš toho error ptáka, ale co už... :)

Jako další následuje další Watersův počin, šílená Several Species Of... nemám sílu to napsat celé... Tohle je prostě správně ujetá věc...
Pamatuji si, že když jsem tohle poslouchal poprvé, tak vtrhla do pokoje mamka se slovy, co to proboha poslouchám za hrůzu... a když jsem jí řekl, že Pink Floyd, tak to s ní málem seklo... ano, i tohle dělá hudba Pink Floyd s lidmi...
Zkrátka tady se Roger dokonale vyřádil. Velmi originální počin...

Dále následuje výborná, do tří částí rozdělená suita Davida Gilmoura s názvem Narrow Way... Tuhle kompozici mám opravdu velmi rád a asi nejvíce se mi líbí závěrečná, zpívaná část, kde se dokonce David nebál chopit i bicích nástrojů... a budiž mu ke cti, že se toho úkolu zhostil důstojně... i když, druhý Phil Collins to dozajista není... s kytarou mu to jde opravdu o něco lépe... :)

Tak a máme tu závěrečnou Nickovu Grand Vizier's Garden Party, také rozdělenou do tří částí... První část obsahuje krásnou melodii hranou na flétnu... myslím, nejsem si jist, že na tu flétnu hrála Nickova tehdejší žena.
Druhá část je takový, velmi zajímavý experiment s bicími... tady Nick zabodoval... Nejvíce se mi zde líbí část, kde nasamplovaný buben zní jako vítr, nebo i jako trochu mořský příboj a v pozadí hraje překrásná melodie... tady mi vždy běhá mráz po zádech.
No a celá suita končí tak, jak začala, krásně se prolínajícími flétnami... a album je u konce...

Co závěrem... tohle album osobně řadím v diskografii skupiny hodně vysoko, nemůžu si pomoci... tohle je prostě skvělé progresivní dílo, od začátku do konce.
Jak jinak, než pět hvězd...

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd