Mirek Kostlivý - @ 14.04.2007 | #

Má-li člověk tenhle výběr objektivně hodnotit musí "zapomenout" na všechno, co do roku vydání tohoto alba skupina vytvořila. Samozřejmě že se dalo vybrat i něco z raritních nahrávek a nevydaných singlů, ale ty zásadní a pro mě už dále nepřekonané skladby tu nechybí: Arnold Layne a See Emily Play. Je mi vcelku lhostejné, pod jakým vlivem (LSD, alkoholu) je Barrett vytvořil, ale to co vzniklo, je dodnes nepřekonané.
Ty skladby se mi do smrti neohrají, i kdyby to rádia hrála od rána do večera. Což bohužel nehrozí. Ale na rozdíl od té příšernosti a údajně nejoblíbenější skladby od PF: Another Brick In The Wall (s odstrašujícím dětským sborem, kterým si Waters asi léčil ty své komplexy) tady z každé skladby zní progresivita (to je hledání něčeho nového a dosud nevyzkoušeného pro ty, kdo chtějí její jednoduchou definici) jak vyšitá.
A pro tzv. odborníky, kteří si myslí, že vše ostatní skládal už jenom Waters, tak si mohou poslehnout Wrightovi skladby Remember A Day a Baintbox. I když musím uznat, že kvality Watersových skladeb Julia Dream a hlavně The Nile Song (asi nejtvrdší skladby od PF), nedosahují.
Zásadní album to není, ale mistrovské dílo bezesporu. Takže za ty dvě skladby je to za pět.

Judith @ 18.12.2022 20:50:29 | #
Gerry, zdenek 2512: Vidím, že jsem narazila na znalce! Podoba s Beatles mě napadla, ještě mi v jednom místě klávesy připomněly Raye Manzarka, ale tím se šedesátkami fakt končím. Na záběrech hudebních produkcí nebo dokumentech z kraje 70. let mě fascinuje, že ti lidi vypadají nějak víc živí a "opravdičtí" než kdy dřív (kdy se většinou filmovaly pečlivě upravené scény) i později, kdy už jako by ty kamery fakt vzaly lidem kus duše. Pokud jde o zapojení různých smyslů u poslechu, po zhlédnutí celého Live at Pompeii - myslím tu hodinovou verzi, předtím jsem si pouštěla jen Echoes - jsem si prostě nutně musela párkrát praštit do bubnu (jeden doma mám), nejen pro ten zvuk, ale i hmatový vjem a pohybový pocit. Bicí tam jsou prostě neuvěřitelné.