Beatles, The / Help! (1965)

Help! je jedno z nejpohodovějších alb, jaké skupina za dobu své existence vyrobila. Ke zpopularizování desky jistě přispěl i stejnojmenný film, i když písničky samotné mohly zaznít kdykoliv a kdekoliv. To ale na věci nic nemění. Alespoň tedy ne k horšímu.
První strana obsahuje - stejně jako u A Hard Day´s Night - písničky z filmu, začněme logicky u ní.
Titulní píseň a zároveň otvírák je skladba jako řemen. Lennonovo volání o pomoc je osobní zpovědí silně kontrastující s hravou scénou, při které zazněla ve filmu. Dvouhlasá protimelodie k hlavnímu tématu ve sloce píseň hudebně ozvláštňuje a všechny hlasy spolu tvoří kompaktní celek. Lennonovi se tento postup zřejmě tak zalíbil, že jeho modifikaci použil i v You´re Going To Lose That Girl.
Another Girl a The Night Before nepředstavují typický McCartneyho rukopis, ale to je jen ku prospěchu věci. Člověku neznalému by se skoro mohlo zdát, že jejich autorem je Lennon. Od svých deseti let miluji onen kytarový "ocásek" na konci Another Girl.
Co mi ještě zůstává z té doby v hlavě, je neuvěřitelně komplikovaný a přitom dokonale znějící můstek v I Need You. A na volume pedál se taky zapomenout nedá. Všechny tyhle detaily pořád staví I Need You v mých očích hodně vysoko. Celý dojem mám ještě víc umocněn scénou z filmu, kdy se Beatles zřetelně tetelí zimou. Armáda kolem improvizovaného open air studia je k náladě písně ve víc než ostrém protikladu.
Lennon má na albu další dvě skvělé věci: nejprve You´ve Got To Hide Your Love Away, píseň označovanou snad všemi kritiky za dylanovskou (proč ne), obsahující kouzelný slovní obrat "cítím se dvě stopy malý". Perlou je Ticket To Ride, s Help! soupeřící o titul nejlepší Lennonovy písně z alba. Rozdrobení pravidelného metra sloky povýšilo aranžmá o třídu výše. Všimněte si také, jak dlouho si sloka vystačí s jedním akordem... Jak impozantně Help! celé album otevírá, tak Ticket To Ride i jeho první stranu končí. Celé je to kompaktní celek, který drží pohromadě úplně přirozeně a sám.
Nemůžu nevzpomenout dvoje obrázky, které k tomuto songu existují. Ty první pochopitelně pocházejí z filmu. O lyžařských neschopnostech při písni předváděných už bylo jistě řečeno dost jindy a jinde, ale všimněte si bezpočtu fórků, kterými je v písni film doslova prošpikován. Černobílý televizní záznam sice nepředvádí nic světoborného, jen variaci na téma "Beatles přehrávají písničku", ale doporučuji k pozornosti styl Ringovy hry na bicí a roztomilou drzost, jak Lennon nakládá s těmi různými "yeah"...
Druhá strana, zdaleka už ne tak celistvá, začíná převzatou Act Naturally. Ringovi country styl seděl, a tak se píseň stala dokonce součástí koncertního playlistu. Proč padla volba právě na ni, těžko říct. Je totiž jediným coverem, který Beatles před uvedením na desce v repertoáru neměli, a v podstatě ji nazkoušeli během nahrávání.
No a následuje It´s Only Love - neskutečně diskutabilní píseň, prý ospravedlnitelná pouze slušnou melodií. Ptám se, proč. Banalitu textu nechci popírat, ale je opravdu o tolik horší než jiné láskové texty nejen na tomto albu?
Srovnávat mlůžeme hned s následující Harrisonovou You Like Me Too Much. Ta není zlá, jenže ve srovnání s I Need You působí trochu jako chudá příbuzná. Ospalý a jakoby probouzející se klavírní úvod a hlavně čtyřruční klavírní sólo v podání Martina a McCartneyho posadily píseň aspoň o kousek výš.
Tell Me What You See kdysi nepatřila k mým nejoblíbenějším, ale dá se říct, že už jsem jí trochu na chuť přišel. Raději mám ale I Just Seen Your Face. Chcete návod na to, jak si vyhrát s primou, sekundou a tercií? Prosím, zde je.
No a dostáváme se k Yesterday. Stylově byla tak mimo, že se Beatles neodvážili vydat ji v Británii na singlu. Přesto asi zůstane navždy nejpopulárnější a nejrozebíranější skladbou z celého alba. Nemalou část úspěchu musíme přičíst smyčcovému aranžmá George Martina, které McCartney doplnil několika detaily (například držený vysoký tón prvních houslí v poslední sloce). Píseň se kupodivu dostala na playlist skupiny, ke konci koncertní kariéry dokonce v klasickém obsazení kytara, kytara, basa, bicí. Když jsem toto provedení slyšel poprvé (šlo o nahrávku z Japonska 1966), nemohl jsem uvěřit.
Nic nemohlo být kontrastnější než album uzavírající Dizzy Miss Lizzy. Nic víc než klasická dvanáctka v lehce uřvaném provedení. Kšeft pro americký Capitol, který potřeboval narychlo nový materiál.
Album patří k beatlesácké klasice. Dal bych i o kousek víc, ale půlky nebo čtvrtky hvězdiček tu nejsou povolené.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Help!
» popis a diskografie skupiny Beatles, The