Bond, Graham / The Sound of 65 (GBO) (1965)

Graham Bond je velmi zvláštní postavou britského blues. Za svůj život toho moc nevydal, ale rozhodně mu to neubírá na významu. Naopak, jeho pojetí blues nemá obdoby - ať už provedení, či sestava - hammondky, dva saxofony, baskytara (případně kontarabas) a bicí. Kytara opravdu nebyla zapotřebí.
Debutové album Graham Bond ORGANization je ve znamení převzatých i autorských bluesových skladeb. Výběr převzatých skladeb je vcelku standartní - Hoochie Coochie Man od Willie Dixona a Got My Mojo Working od Muddy Waterse jsou takové fláky, že snad není bluesman, který by je nehrál. Snad jen, že verze GBO patří k těm nejlepším a nejživelnějším verzím, které v případě těchto coverů znám. V té první je i krátká pasáž, kde maestro Bond hraje najednou na hammondky a saxofon.
Každá ze skladeb má svou specifickou náladu, Bondovy hammondky (ale i uhrančivý zpěv) jim dodávají zvláštní, záhrobní atmosféru. Netuším, jak moc v této době jel v okultismu, ale jeho blues na mě působilo vždy dost temně - zde vpodstatě všechny autorské věci - Neighbour Neighbour, Spanish Blues, Oh Baby (skvělé sólo na bicí). Skvělé a podobně děsivé jsou i oba tradicionály - Early in the Morning, Wade in the Water. Train Time, kde se Jack Bruce předvádí na harmoniku, nemá chybu. Také si nejsem jistý, jestli další verze této skladby překonaly právě tuto nahrávku. Vpodstatě tu každá ze skladeb stojí za zmínku.
Hodnotit výkony Bakera, Bruce, Heckstall-Smithe i samotného ORGANizátora nemá smysl, sóla jsou perfektní, souhra ohromující, energie pohlcující.

» ostatní recenze alba Bond, Graham - The Sound of 65 (GBO)
» popis a diskografie skupiny Bond, Graham