Vanilla Fudge / Renaissance (1968)

Americká rocková psychedelická legenda je pro mě další zjevení šedesátých let, které patří k těm základním stavebním kamenům progresivního pojetí rocku zbaveného "dětských nemocí".
Jestliže západní pobřeží mělo svoje Iron Butterfly, východní pobřeží se mohlo pochlubit Vanilla Fudge. Nechci jejich styly slučovat - nejsou to stejná pojetí, ale jako jedni z prvních začali cíleně pracovat se zvukem, protože objevili jeho nesmírnou moc a také způsob jak působit na lidské psychické napětí střídáním nápad, dynamiky a vytvářet ono podmanivé tajemno...
Troufnu si říct, že měli i velký vliv na některé britské skupiny, které "vařily" z podobné vody. Podle mého názoru i začínající Deep Purple se nechávali inspirovat jejich soundem, třebaže později se vydali jiným směrem a v našem domácím prostředí byl nesporný vliv Vanilla Fudge i na brněnské Progress Organization (bubeník Kluka dodnes považuje Cream a Vanilla Fudge za svoje nejoblíbenější kapely), ale i pražské Yearning Lorry... Vanilla Fudge to bylo mimořádné hudební společenství.

THE SKY CRIED - WHEN I WAS A BOY - mocný úder na gong a neprokreslený tón baskytary s bublajícími hammondkami v pozadí a přiostřená elektrická kytara zvolna, ale neodbytně zesilují svůj nápor do dramatického vyvrcholení. Střídání hudebních nápad a tremolo varhan se rozostřenými kytarovými rejstříky otvírají první skladbou celý projekt. Varhaník Stein má v hlase patos a je třeba si na něj chvíli zvyknout, než se vám nakonec vryje do mysli a stane se jedním z poznávacích znaků kapely.
Z pozadí přicházejí tajemné zneklidňující exploze a šumění vody - už ten název: Obloha plakala, když sem byl malý chlapec, ve vás vyvolá různé asociace.
Energetický potenciál je velký. Trvající tremolo hammondek a kvílící kytara s občasnými vokáolními party se různé prostřídávají a cítíme jakousi dramatickou stavbu hudebního tématu na pokraji rapsódie s niternými prožitky, které odzbrojují....
modulované baskytarové tóny ukončuje úder do gongu.

THOUGHTS - nádherný vokální part pro celou skupinu. Skladba se ztiší a jednotlivé nástroje se podřizují pěveckému projevu, v němž se střídá Stein s Martellem. Stereofonní efekt zprostředovává přelévání vokální stavby zprava doleva a vyvolává to ve vás jakési nadzemské obrazové vize a dynamická práce výtečně sehrané rytmiky baskytaristy Bogerta a bubeníka Appiceho je jedinečná... náhle odmlčení a v prostoru cítíme Steinovo varhanní kouzlení, jakoby přicházelo z astrálu, z velkého neznáma.

PARADISE - zvolna se opakující vokální schéma, kterému odpovídají hlasy z pozadí za doprovodu hammondek, které pojednou zahřmí a rozpoutají další harmonickou bitvu s bubenickými breaky. Dynamika je zde na vysoké úrovni a vrývá se vám do mysli, stejně jako zajímavě zaranžované vokální party. Bogert vkládá do baskytarové hry výtečně vystavěné basové figury, které nejsou k přeslechnutí, ani ve vokáln smršti.

THAT´S WHAT MAKES A MAN - do rockovější polohy se dostává další skladba, vokály ovšem nepřiostřují, tak jako hlas Steina, zato rocková údernost získává na větší průraznosti a psychedelické obrazy kreslí expresivní i impresivní obrazy - řečeno slovy výtvarníka

THE SPELL THAT COMES AFTER - v úvodu psychedelický obraz, který jakoby inspirován českým skladatelem filmové hudby Zdeňkem Liškou, by mohl být zasazen do Vláčilových filmů Ďáblova past nebo Markéta Lazarová... následně ovšem do tématu vstoupí pevný rockový sound s výrazným podílem hammondek, elektrické kytary a citlivě nasazovaných basů a bicích. Následné dramatické stupňování harmonie je famózní v každém ohledu. Bludné tóny varhan a důrazná úder do činelů skladbu uzavírají...

FACELESS PEOPLE - varhanní motiv jako barokní kantáta v chrámu s postupným napětím stále graduje.
Základní riff je dále rozvíjen kytarou a baskytarou, aby ustoupil dalšímu varhannímu motivu, který tvoří podklad pro Martellovo kytarové sólo, čeřené bubenickými breaky. Rytmika se zde opravdu vyznamenává, třebaže nijak nevyčnívá do popředí, svou důrazností a kreativitou. Martell používá výrazné zkreslení, které se spojuje s tremolem hammondek, ale i s vokálním podílem, násobeným v harmoniích, připomínajících nějaký starověký obřad.
Martell svými zrychlenými tóny dodává mírně španělský odér a důrazný úder do klaviatury hammondek skladbu ukončuje...

SEASON OF THE WITCH - kdo nezná Vanilla Fudge, může mít pocit, že v úvodu zaslechl rané Pink Floyd ve svém psychedelickém období... Ale my máme co do činění s psychedelicky upravenou coververzí slavné Donovanovy skladby, kterou zpracovali nejen Brian Auger And The Trinity, ale i Bloomfield, Kooper a Stills na albu Supersession.
Sólový hlas je trochu utopen, ale sekundují mu z pozadí další vokály.... zato atmosféra vytvářená hammondkami s přeznívajícím tremolem a gradující rytmikou a hlasy ztrácející se v prostoru vytvářejí čarodějné tajemno, podporované i recitovaným textem, jako při nějaké černokněžnické formuli. Pro někoho zbytečný patos, ale já cítím úžasný smysl pro vygradování tématu a to se zde děje s úžasným smyslem pro detail a prokreslení... Nevím jestli vedle kvartetu při nahrávání působil ještě pátý neviditelný člen jménem LSD, ale nevadí mi to. Výsledek je pro mě velmi emocionáolně přesvědčivý.
Dramatické vyvrcholení jako ve skladbě The End - v morrisonovském vyjádření...

ALL IN YOUR MIND - po předšlé skladbě musí přijít "něco víc písničkového" - melodika se drží daného schématu s kytarovým tématem, a dusavou rytmikou a důsledné vokální party s varhanami. Hudba je více čitelnější, třebaže Stein zde tlačí na hlasivky v expresích podle rockových pravidel...

LOOK OF LOVE - pomalé tempo s bublavou rytmikou a varhanní kresbou v pozadí s aplikací žraločích zubů a výtečně vystavěnými vokály se pohybuje v náladotvorném pojetí. Bublání hammondek jakoby předjímalo vývoj dalších věcí. Skladba pochází z dílny známého amerického skladatele Burta Bacharacha (pamatujete na Butche Cassidyho a Sundance Kida?). Vanilla Fudge se zde nepokoušejí přeorat aranžmá k nepoznání, ale přesto je jejich aranžérský koncept v jejich stylu...

WHERE IS MY MIND - závěr patří opět energičtější skladbě. Martell zde aplikuje přitulmený wah wah, ale skladbě vévodí především mocný varhanní sound za doprovodu vynikající rytmiky - Bogert i Appice byli jedineční v každém ohledu....
Konec představení plného dojmů - to je album Renaissance!

Hudba Vanilla Fudge je hudbou studovaných muzikantů a v jejich kompozicích cítíme jejich studijní léta na hudebních školách, kde se hodně naučili a předběhli řadu jiných ve své době. Třebaže známý bratislavský varhaník Marián Varga se o Vanilla Fudge vyjádřil jako o patetickém hybridu, který mu vždycky vadil, myslím, že i jemu uvízlo za nehty leccos z jejich hudebních postupů.... alespoň to tu a tam tak cítím...
Vanilla Fudge jsou tvůrci nového stylu a soundu a těmi i zůstanou.
Dávám plný počet hvězdiček!

» ostatní recenze alba Vanilla Fudge - Renaissance
» popis a diskografie skupiny Vanilla Fudge