Black Country Communion / Black Country Communion (2010)

Právě jsem doposlouchal album Black Country Communion a nedá mi, abych nezareagoval. Zvučná jména ve většině případů mohou znamenat jistou normu kvality a přitažlivosti, nemusí to ale platit stoprocentně a já mám velmi silný pocit, že právě ten druhý zmíněný případ je zcela namístě.....
Zdravím Hejkala, s nímž se názorově na hodně albech relativně shodnu a jeho cítění mi není cizí, i když není identické... to ale není rozhodující.
Glenn Hughes, známá hudební persona od sedmdesátých let (Trapeze, Deep Purple...), Joe Bonamassa... viděl jsem loni jeho koncert (mám jeho osobní trsátko)a jeho vystoupení se mi líbilo. Do jeho bluesrockových variací jsem pronikl a mohu ho poslouchat, Jason Bonham - syn slavného otce, který by pravděpodobně asistoval při znovuvzkříšení Led Zeppelin, kdyby nedošlo k poněkud trapným a zbytečným sporům mezi Pagem a Plantem (ach ta ješitnost rockových důchodců...) a pro mě méně známý Derek Sherinian (Dream Theater)...
Na albu je hodně energie a snahy propašovat do hardrockového modelu soul, trochu i funk a zeppelinovské asociace, takže milovník bytelné rockové hudby zaplesá... Já osobně jsem ale zdrženlivější a po poslechu do značné míry rozladěnější, protože jsem čekal trochu jiný vývoj...
Zcela mě pohlcuje mínění, že dnes, kdy už umí hrát hodně kytaristů, baskytaristů, bubeníků a klávesových hráčů - už není předností zvládnout svůj instrument na výtečné, suverénní, famózní a neopakovatelné úrovni (abych si trochu pohrál se superlativy, ale problém vidím jinde.
Vidím ho v tom, že album neobsahuje po kompoziční stránce silné skladby. Jinými slovy, bude stále těžší napsat holou prostou melodickou písničku! Že by už stupnice základních tónů byla zcela vyčerpaná? Že by už noví rockoví skladatelé přestali vnímat harmonie a melodie a sázeli všechno na riffy, agresivní hlučnost a nudné opakování tématu stále dokola, ale hlavně nahlas?
V případě Black Country Communion se proto nechci pustit do samostatné recenze a pouze konstatuji, že skladatelský potenciál slavných jmen je na velmi nízké úrovni a nezachrání to ani instrumentální výkony. Základ je holá melodická kostra, zahratelná na klavír a akustickou kytaru a teprve potom přicházejí aranže a prokreslování tématu sóly, předehrami a závěry v různých rafinovanostech. Pokud není melodický základ v případě rockové hudby tím stavebním kamenem (záměrně nemluvím o metalu, kde tohle asi neplatí), pak máme co do činění s exhibováním a agresivními výboji, které jsou různě vylepšovány dynamickými odstíny.
Tohle album je právě z výše uvedených dojmů pro mne zklamáním, protože jsem tam alespoň já nenašel žádné nosné nápady a nějaké zásadnosti, čmíž by se tato produkce odlišila od jiné hudby této kategorie.
Album Coverdale And Page (1993) bylo kritiky pomlouváno jako slabé (nehodné tak známých jmen). Nemyslím si to, oproti Black Country Communion - troufnu si vyslovit srovnání - však stojí v hierarchii kvality určitě výš...
Možná by koncertní verze měla emocionálnější atmosféru, ale nezachránilo by to samotnou skladatelskou úroveň zobrazenou v daných skladbách.
Škoda... Váhám mezi dvěma a třemi hvězdičkami. Tohle není nic osobního. Takže tři dávám proto, že instrumentální výkony jsou schopny přesvědčit, ale ne samotná skladatelská potence...

» ostatní recenze alba Black Country Communion - Black Country Communion
» popis a diskografie skupiny Black Country Communion