Beatles, The / Yellow Submarine (1969)

Beatlesovské album Yellow Submarine má v jejich diskografii poněkud zvláštní postavení. Nejedná se v podstatě o skutečné regulérní řadové studiové album a proto kritéria hodnocení mají velmi nevýhodnou pozici v rámci objektivismu. Jak vlastně naložit s tímto albem? Jedná se vlastně o soundtrack k animovanému filmu George Dunninga. Beatles samotní k albu neměli nějaký zvláštní osobní nebo majetnický vztah, stejně jako k filmu. Na soundtrackové album se vztahují jiná kritéria a to nemluvím o om, že se o mnohem později o bjevilo Yellow Submarine označené jako Songtrack...
Jak vlastně s jednotlivými skladbami naložit? Tracklist vlastně vnáší do jejich "písňografie" zmatky. Skladba Yellow Submarine se objevila už na albu Revolver (1966) a skladba All You Need Is Love na singlu společně se skladbou Baby You´re A Rich Man a konečně na albové verzi Magical Mystery Tour. Obě skladby jsou tedy z racionálního důvodu na albu nadbytečné a mohly "přepustit" místo jiným skladbách. To se však nestalo... Takže nám album Yellow Submarine přináší jenom čtyři nové skladby, které mohly být v opačném případě buď doplněny skladbami z téhož období, anebo měly vyjít na singlech, případně EP. To jsou ovšem jenom konstrukce, které se nepotkávají s realitou a se záměrem firmy APPLE....
Také mě napadlo, že by celá druhá strana alba - hudba George Martina měla být doplněna nějakými studiovými instrumentálními kompozicemi, hranými Beatles a album by získalo podobu filmového hudebního experimentu na nezpívané bázi. Že takové studiové pokusy Beatles natáčeli ve snaze hlouběji proniknout do práce se zvukem a netypickými postupy, o tom se není třeba přít. Beatles by takové album na počátku roku 1969 určitě prodali, protože jejich umělecké postavení, věhlas a respekt byly na vysoké úrovni a firma APPLE by mohla zariskovat i případný propad prodejů z důvodu nezpívaného materiálu. Samozřejmě je to opět chiméra, ale přiznám se (a nejsem sám, kdo takhle uvažuje) že představit si takové album by nemuselo znamenat nějakou science fiction. Vzpomeňte třeba na skladba What´s A New Mary Jane? Ale dosti fantazírování a vraťme se k tomu, co vlastně na albu můžeme analyzovat pohledem recenzenta...

ONLY A NORTHERN SONG - je velmi zvláštní skladba. Netypická pro Beatles v každém případě. Její stavba a celkové pojetí se výrazně vymyká s beatlesovských standardů, ale i ze skladeb daného období. Výrazně vysunuté varhany Hammond, bicí nástroje nahrané s ozvěnou hallu a dunivá baskytara jsou provázeny dechovou sekcí a doplněny studiovými efekty, o které ve skladbě není nouze. Harrison si svou skladbu zpívá sám. Jeho hlas zní naříkavě a s jakousi vnitřní naléhavostí se vemlouvá do harmonií zvláštních melodických struktur. Psychedelické tajemno nelze zpochybnit, stejně jako metaforický text a tak vedle neidentifikovatelných zvuků slyšíme i expresivní trubku a studiově zpomalovaný zvuk s nezřetelnými hlasy... Harrisonův hlas je pro průměrně informovaného znalce beatlesovské problematiky identifikovatelný, ale obecně pro většinového posluchače je skladba "neznámá" a nikdo by v ní nehledal klasické Beatles. Přesto, žze je zvláštní, mám ji rád pro její netypičnost. Svědčí o tom, že ve druhé polovině r. 1968 Beatles ve studiu byli schopni stále vynalézat nové a neznámé formy a neustrnuli po albu Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band a nechtěli psát za každou cenu jenom hitové skladby...

ALL TOGETHER NOW - typický protipól Harrisonově skladbě. McCartney - nejvýraznější melodik ve skupině se rozhodl napsat docela obyčejnou písničku pro akustickou kytaru. Text písně je na první pohled přímočarý, ale přesto v něm můžete pátrat mezi řádky. Lennon se v ní opět po delší době vrátil k foukací harmonice a údernost hry na akustickou kytaru doprovázejí sborově i ostatní Beatles a vznikla bezproblémová píseň prvního plánu a patřičným odvazem. Vyvolává ve mně asociace na televizní kurzy angličtiny před dávnými lety s Pavlem Bobkem, kde tato píseň při každé lekci zazněla...

HEY BULLDOG - tady ovšem přichází ke slovu údernýu rock. Výtečná skladba od prvního tónu. Skvěle vymyšlený základní riff, který si vás získá svou úderností a naléhavostí. Lennonův nosový hlas je stejně podmanivý a dráždivý, jako přiostřená elektrická kytara, která společně s výtečnou baskytarou, dunivým klavírem a zemitými bicími nástroje vytváří celý pilíř téhle písně. Zajímavé je útočné ostré kytarové sólo (u kterého si postesknu, že mělo být delší)a porci humoru zajišťuje Lennonův rozhovor se psem, jeho štěknutí a pak nevázané veselí všech dovádějících Beatles. Výtečná skladba - skoro se mi chce říct, jakoby zde Beatles zvolna vypreparovali svou osobitou verzi hardrocku. Vnitřní síla riffu, dynamické odstínění a daná útočnost tomu napovídají...

IT´S ALL TOO MUCH - poslední ze čtyř analyzovaných skladeb má opět psychedelické schéma a vlastně i téma. Úvodní výkřik a syrový kytarový tón, který je elektronikou preparován a nakonec i zdeformován, střídají varhany a pak se rozbíhá ve středním tempu celá skladba vpřed za aplikace dalších nástrojů. Aranžmá skladby dostalo do tématu i barokně znějící fanfáry pro trubky a mocný sborový zpěv, pomáhající Harrisonovu hlasu. Rozpínání mysli a opojení za upozadněnými psychotropními látkami nelze vyloučit.
Nazval bych to sborovou rockovou meditací, kde se opět pracuje s dynamickými odstíny a bicí nástroje a ohýbané kytarové tóny dodávají spolu s další instrumentací uvolněnou náladu za úderných perkusivních zvuků bicích a opakovaným "too much", což násobí význam slovního sdělení. Stejně jako v první případě, i tato skladba je pro Beatles hodně netypická a jedině vedení hlasů (mírně upravovaných) lze Beatles rozeznat. I zde by většinový posluchač vnímající zejména beatlesovské začátky asi tápal v nevědomosti... Harrisonův autorský rukopis už byl v jeho skladbách čitelný a jeho kompozice se diametrálně odlišovaly od rozmáchlého melodika McCartneyho i Lennona (který mu díky vztahu k psychedelii byl umělecký blíž).
Druhá strana alba je ovšem směs romantismu, filmové hudby a studiového experimentování George Martina - producenta Beatles a jejich studiového poradce.
Jeho hudba má obsažný charakter a byla komponována k jednotlivým scénám filmu. Závěrečná skladba pak v pochodovém tempu vnáší optimismus do drážek desky a stejně jako v pohadce (čímž příběh Žluté ponorky je) všechno dobře dopadne. Zlo je zahnáno a zvítězí dobro.
Tři hvězdičky se mi zdají málo a čtyři možná nevyjadřují tu správnou objetivitu. Dal bych tři a půl, ale tohle nejde. Vzhledem k netypickým skladbám a hledání ve dvou psychedelicky znějících skladbách a v úderném rocku s pořádným riffem se nakonec přikláním ke třem hvězdičkám. Soundtracková legitimita je neúprosná, ale zase staví album do stínu jiných důležitých alb...
Moje pozice recenzenta je navíc o to složitější, že se zde vyznávám k hlubokému respektu a vztahu k Beatles a přesto jsem nucen být "přísný".

» ostatní recenze alba Beatles, The - Yellow Submarine
» popis a diskografie skupiny Beatles, The