Uriah Heep / The Magicians Birthday (1972)

Album The Magician´s Birthday mě prodal za drahý peníz už v r. 1972 již jmenovaný disc-jockey ze sousedství, protože jak zjistil, na taneční produkci se moc nehodilo. Bylo to v pořadí už třetí album, které jsem od této kapely vlastnil. Dodnes je rád poslouchám a myslím, že se velmi povedlo po všech stránkách - skladatelské, instrumentální, pěvecké, textařské, aranžérské, ale i výtvarné. Hipgnosis se jako výtvarná skupina zase vytáhli - ostatně v téhle době asi byli nejlepší v Británii obecně a Roger Dean bylo opravdu mistr.

SUNRISE - výtečný úvod, kdy se zvolna přibližuje tajemný sound prezentovaný tremolem Hensleyových hammondek a už se do hry připojují i řeřavé tony Boxovy elektrické kytary, Thainova melodická baskytara a Kerslakeovy bicí nástroje. Střídání napětí v hlase a vynikající vokální vícehlasy. Ano, to jsou Uriah Heep v první lize. Ve vokálech neměli v melodickém hardrocku absolutně konkurenci. Nádherně vystavěná melodie s pevnou hamonií, která je v závěru vystupňována. Velmi silný začátek po všech stránkách!

SPIDER WOMAN - rychlejší rockové tempo, je dáno nejen cválavou rytmikou, ale i klouzavými a protahovanými slide-kytarou Hensleyho a ostrými riffy Boxe, ale i skvěle frázujícím Byronem až do záverečného finále...

BLIND EYE - rychlejší tempo zůstane zachováno. Hensley používá údernou akustickou kytaru a Box ohýbá tóny elektrické kytary nahrané v playbacku. Jasná a přehledná melodie, jako dovedl napsat jenom Hensley. Thainova baskytara šlape jako promazaný stroj a Kerslakeovy bicí drží základní, ale přesný nijak nekomplikovaný rytmus až do samého závěru s Boxovými kytarovými ornamenty....

ECHOES IN THE DARK - výrazné zpomalení. Do soundu Uriah Heep vstupuje tajemno a ponuro, ale ne příliš. Kvílení synthesizeru podmiňuje i klavír, Box natahuje tóny a Thain sází výtečné basové tóny. Skladba má dramatický náboj, který se projevuje ve vnitřni subtilnější části, než se opět do hry vloží rockové aspekty. Synthesizer sviští prostorem, tak ve zpívaném projevu cítíme výrazný emocionální náboj, stejně jako v backgroundu, odkud přicházejí andělské sbory, potlačené kytarou, klavírem a hammondkami. Klasická údernost sází základní akordy a prokresluje je Moog synthesizer. Vokální závěr skladby je ovšem famózní až do samotného vygradování...

RAIN - křehká klavírní balada. Hensley dokáže napsat lyrickou kompozici jako v téhle branži málokdo, aby byla přitažlivá, vroucí a hlavně přesvědčivá. Také zpěv má osobité kouzlo a opírá se o obsah textu. Nostalgie se promítá do samoty a prožitku zejména v refrénu ve střídání mollových a durových akordů - v pozadí mírně zabzučí hammondky, ale nijak nepřebíjejí klavírní téma. Přeznívaná ozvěna v hlasu skladbu ukončuje....

SWEET LORRAINE - kvílení Moog synthesizeru, syrové rozklady akordů elektrické kytary a dlouhé tóny hammondek s výtečnou baskytarou a ráznými bicími jsou základem další skladby. Box koktavě preparuje svoje tóny wah wah pedálem a hammondky svým tremolem drží harmonii. Ve vnitřni části mezihry se popřeje synthesizeru dostatečný prostor, který prokresluje baskytara a zrychlující se hra bicích.
Opakované téma podmiňuje celou píseň. Za za kvílení synthesizeru kapela ve sborech opakuje s dozvukem název písně....

TALES - a zase trochu záhadologie a tajemna. Akustické kytary a klouzavé tóny elektrické kytary a tajemné zvuky z pozadí. Nijak nekomplikovaná harmonie, přesto velmi emocionální vyznění mollových akordů s přeznívajícími zvuky z pozadí, jako při opakování zaklínací formule čarodějného obřadu. Harmonický posun skladbu zvedne ze základního tématu a také bicí nástroje a zpívané hlasy získávají na intenzitě. A opět je tu klasický závěr ve stylu sborového opakování zpívaného textu a klouzavé kytarové tóny se ztrácejí v nekonečnu...

THE MAGICIAN´S BIRTHDAY - úvodní kytarový riff rozbíhá skladbu do středního tempa a opakuje základní téma. V hlasu se objevuje patos, stejně jako v aranžmá, kde zazní zvonkohra. Thainova baskytara je výtečná a Boxovy syrové akordy rozostřují téma. Klavírní staccato a bzučení kazoo dodává skladbě nadsázku a pohádkovou atmosféru, včetně deformovaných hlasů (kdosi v tom kdysi slyšel bubblegumový odér Viktora Sodoma a Ringo Čecha, no nevím...) Ale jsme zpátky v hardrockovém tématu, které se ale najednou propadne do prázdna a klavírní akordy a bzučení synthesizeru navodí atmosféru hledání a tápání a jsou zde opět úderný akordy a Kerslake rozbíhá divokou hru na bicí a přidává pár útočných breaků. Téma ovšem ovládne Box, který se pustí do syrové až destruktivní kytarové exhibice preparované wah wah pedálem a bzučením syntzhesizeru. Boxův "souboj" s Kerslakem je ovšem přesně v intencích hardrockové syrovosti a razance. Lze v něm spatřit jakési emocionální vyvrcholení alba, ale ještě nejsme u konce a do tématu přichází další část. Hammondky a úsečně sekaný akordy kytary a dusavé bicí přiváději i deformované hlasy - v nichž se představují Byron a Hensley a znovu si uvědomujeme jejich podíl na albu, stejně jako výtečně vystavěné vokály. Hlasy přecházejí do falzetu v harmonii dlouhých varhanních tónů a čarovné vokály skladbu zvolna přesouvají k závěru....

Bonusový materiál přidaný k CD nepřináší nic mimořádného. Ve středním tempu opakující se schematický melodický rámec, který přerušují akcentované doby v pochodovém rytmu, tak mi zní instrumentální SILVER WHITE MAN

Album patří do zlatého fondu skupiny a mezi jejich nejlepší počiny. Tenhle nápřah kapele vydržel zhruba do roku 1976, pak jakoby skupina začala zápasit sama ze sebou. Uriah Heep hodně poškozovaly personální proměny kapely. Po odchodu Byrona se úroveň zpívajících sólistů povážlivě houpala nad propastí. Asi mě budu uriášologové kamenovat, ale alba druhé poloviny sedmdesátých let měla jenom tu a tam nějakou silnější skladbu, ale na celé album už chyběl potenciál a nápaditost.
Hensley, jako vůdčí mozek kapely dokázal udržet určitou úroveň, ale na konci sedmdesátých let už byl unaven i on a z kapely odešel. Osmdesátá léta, to byla umělecká sebevražda kapely a tak mocný propad, jaký jsem zaznamenával na jejich albech byl velmi tristní...
V r. 1988 jsem je viděl ve Varně v Bulharsku jako "Juraja Chip" a v kapele už byl z dané sestavy jenom Box a Kerslake a zbytek hudebníků byl o kategorii horší než oni. Tak jak zacházeli s jejich klasikou July Morning, Look At Yourself, Tears In My Eyes, Easy Livin´, Gypsy, Sunrise... to byla dost hrůzná věc, i pro Bulharsko.... Přistihl jsem se, jak se krčím a přivírám oči, aby nevypadli z harmonie a ty intonační prohřešky v naposlouchaných skvělých skladbách zněly velmi podivně.... Ani po třiadvaceti letech jsem na to nezapomněl a proto jsem na koncert Uriah Heep v devadesátých letech nešel s nějakým velkým očekáváním. Jak to tak pozoruji, je to ten typ kapely, "který neumí přestat" a bude nám předvádět uměleckou vyprahlost ještě asi další léta...
Ale album The Magician´s Birthday zaslouží plný počet hvězdiček!

» ostatní recenze alba Uriah Heep - The Magicians Birthday
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep