Uriah Heep - The Magicians Birthday (1972)

Vydat pět alb za dva a půl roku by byl počin hodný uznalého pokývnutí hlavou i v rychlým vývojem se zalykajících šedesátkách, kdy mladé britské kapely chrlily jednu desku za druhou. O dekádu později už ale jak zavedené, tak nově rodící se skupiny zvolňovaly tempo - ono to ani jinak při dodržování napěchovaných koncertních rozvrhů nešlo. Uriah Heep jsou v tomto ohledu pro první polovinu sedmdesátých let jistým unikátem. Taková skladatelská nadprodukce, do které kapelu tlačil zejména její nahrávek lačný producent Gerry Bron, však nemohla trvat věčně (a už vůbec ne v kvalitě, kterou do té doby Uriah Heep drželi). V listopadu roku 1972 vydaná deska The Magician's Birthday tak měla předznamenat první fázi "ústupu do předem připravených pozic".

Kdyby tímto albem diskografie Uriah Heep končila, nic vyloženě slabého by po sobě kapela nezanechala. I The Magician's Birthday totiž obsahuje několik zatraceně nadupaných kousků, které je radost poslouchat. Hned otvírák Sunrise, v němž se nástrojová tvrdost mísí s melodickou mystikou, je jedním z nich. Na klavíru postavená, moogovým kouzlením a slide kytarou ozvláštněná - to je Echoes in the Dark, střednětempá pečlivě vysoustružená krása. A klávesových nástrojů ještě nebylo dost, neboť hned následující náladovka Rain si kromě vokálu vystačí vlastně jenom s nimi. Pro mě nejlepší skladba na desce. Vedle zmíněných tří vrcholů se na The Magician's Birthday nachází ještě několik položek slušného, ale už nahraditelného materiálu. Tvrdé vypalovačky Spider Woman a Sweet Lorraine (osobně díky propracovaným aranžím preferuji spíše tu první) zní dobře - Uriah Heep tu našli polohu, která jim (zatím) sedí. Blind Eye už mi přijde hodně podbízivá (s jejím kytarovým motivem jsem se asi nesešel na "stejné vlně"). Zasněná poloha v Tales naznačuje postupnou gradaci, nakonec však opět odchází do ztracena. Že by nádech před velkým finále?

Ano, finále - tady přichází zásadní problém celého alba. Desetiminutová stopáž budí očekávání epického kusu, ke kterým se Uriah Heep na předchozích deskách rádi nadechovali. Jenže jakmile v refrénu spustí kazoo, ocitám se v mírných rozpacích. Možná chtěla kapela celý koncept nějak odlehčit, jenže je tu vlastně vůbec nějaký? Já tu slyším jen několik chvatně poslepovaných motivů, které na konečnou stopáž natahuje necelých pět minut chaotické nástrojové koláže. Titulka The Magician's Birthday je jednoznačně nejslabší věcí na albu a celé hodnocení stahuje výrazně dolů právě ona. Nevyužitá skladba Crystal Ball by albu slušela daleko více.

Tak to sečtěme a podtrhněme - tři perfektní skladby, čtyři dobré/průměrné a jedna desetiminutová hrůza. Po předchozích třech špičkových deskách jde o zklamání, v rámci celé diskografie kapely stále o povedený nadprůměr. Čtyři hvězdičky tentokrát nezáří úplně jasně, ale jsou tam.
reagovat

Majster Leonard @ 10.06.2019 16:42:57
Posledna skladba je dobre vygradovana, fakt sa mi paci, myslim, ze aj Metallica sa inspirovala takym typom skladby

vmagistr @ 10.06.2019 16:56:47
Majster Leonard: Já považuji skladbu The Magician's Birthday naopak za velmi slabou - ale těm, kterým se líbí, radost z jejího poslechu ze srdce přeji.

bullb @ 10.06.2019 19:07:44
Kdesi dávno som videl IT čkársky diagram, ktorý končil nespisovným: a není čo rieši!!!
V tomto prípade neriešim, vmagistr má u mňa pochvalu (opäť) a snáď sa dostanem aj počúvaniu U.H. Ale najprv treba kosiť, oberať čerešne, jahody, ríbezle, tešiť sa z vnúčat a spomínať na prvé počutia U.H. z kazeťáku.
Príjemné leto všetkým.

merhaut @ 10.06.2019 21:14:55
Podle Hensleyho byla pětka nedodělaná, měla ve finále vypadat jinak, Bron spěchal na vydání.

vmagistr @ 10.06.2019 21:36:32
Jestli si dobře vzpomínám, četl jsem něco o plánovaném dvojalbu.

Gattolino @ 19.01.2020 21:27:52
No a tady je vidět, jak relativní je pojem kvality a jak rozdílné může být gusto. Pro mne byla cca od roku 1976, kdy jsem ji slyšel poprvé, skladba The Magician´s Birthday naprostý vrchol, a dodnes ji kladu vedle Salisbury, July Morning, Paradise-Spell nebo Pilgrim mezi špičkové tvůrčí erupce uriášovské party. Tehdy mi ji kdosi nahrál z přeskakující desky - tedy s vynechávkami - a i tak jsem to poslouchal s posvátnou úctou a stalo se rituálem vždy si ji pouštět ke strojení vánočního stromku spolu s Aqualungem.
Souboj kouzelníka s démonem v závěrečném finále a hymnický závěr při vypjatém falzetovém "Love will find love will find love will find Love will find love will find love will find", při tom mne vždy doslova mrazilo v zádech. Podle mne vrcholný výkon "tragického romantika na stříbřitě bílém koni"!

vmagistr @ 19.01.2020 23:46:01
Gattolino: A tak to má být, každá hudba si najde své příznivce i odpůrce. Příjemné chvíle strávené u zmíněné skladby Ti rozhodně přeji a jsem rád, že tu naše odlišné názory na ni můžou v klidu a míru koexistovat.

Oř - poprvé.

S deskou The Magicians Birthday se nacházeli Uriah Heep na výsluní popularity. Je součástí jejich nejplodnějšího období, na co sáhli tak se povedlo. Nápady se jim z rukávu hrnuli samovolně a díky nim vytvořili spousty vznešených kreativních děl, kde každé z nich neslo vysokou známku originality. Že byli velkou kapelou té doby potvrdili i na této desce. Žádný výkop šlehou typu Look at Yourself, žádné klenuté vznešenosti The Wizard. Startuje se ztěžka a potemněle skladbou Sunrise. Malá kaňka je snad jen Boxova odrhovačka Spider Woman, ale i ta se dá ustát. Nejlepší písně - počínaje trojkou Blind Eye je to každá následující s vrcholnou sentimentální věcí Rain, nejsmyslnější skladbou U.H.
Prvních šest studiovek uriášu patří mezi vrcholná díla hardrocku té doby, známkování je zcela jednoznačné.
reagovat

john l @ 30.01.2017 16:43:51
oř? zajímavá přezdívka. Koni, tedy oři, s hodnocením magických narozenin souhlasím, ale u prvních alb bych šel s body na nižší úroveň. Těžko porovnávat debut s démony nebo právě s touto deskou.

horyna @ 31.01.2017 12:44:16
Vítej nový "oři" mezi protřelými koňáky. Magicians Birthday je dobrý začátek, tady ještě magie účinkovala v plné míře.5

b.wolf @ 31.01.2017 16:01:48
Moc smutné... Za rockovými velikány odešel John Wetton, taky hrál s Uriah Heep na High And mighty...

Voytus @ 31.01.2017 16:48:27
...a Return to Fantasy.

Mimochodem, debut je sakra dobrý album, osobně ho řadím mezi to nejlepší, co UH vydali. Magicians mělo v mém přehrávači jednu dobu při dešťových dnech, nejen kvůli Rain, prostě typická dešťovka :-).

Osobně mi připadá velice těžké hodnotit prvích pět alb Uriah Heep. Všechna jsou senzační a tak jejich subjektivní vnímání a preference se určitě odvíjejí od takových věcí, jako byla doba, kdy jsme je slyšeli poprvé, co jsme tehdy zrovna dělali a s kým (často i opakovaně). Líbí se mi však úvaha nad tím, jaké album bych doporučil "mladé krvi" k poslouchání jako první.

Určitě mi připadá zcela fantastické, že i po 40 letech stále tahle hudba oslovuje mladou generaci, stejně tak, jako oslovovala nás. Je to tak trochu symbolické. Zatímco my jsme se museli k deskám propracovávat ilegálně, dnešní posluchači se musejí k těmto skvostům prodírat houštinou nadprodukce komerčního balastu. I to je by bylo zajímavé rozebrat, zda je to obtížnější dnes nebo tenkrát. Kdo však hledá, najde, a má pak neskutečné množství kvalitní hudby k objevování.

Po zralé úvaze bych doporučil právě tuto desku, protože obsahuje to zásadní z tvorby UH, navíc ve zcela přijatelné podobě, bez nutnosti pochopení některých hudebních experimentů a postupů, kterých je třeba na Salisbury mnoho a které by mohly negativně ovlivnit vztah k této megaskupině s tak bohatou discografií.

I ten, kdo se dostane The Magicians Birthday zcela náhodou (a netrpí nějakou poruchou intelektu nebo sluchu) musí při úvodní skladbě přinejmenším zbystřit. Hned úvodní vokál je nádhernou esencí obchodní značky UH, a táhne se celou skladbou jako zlatá niť, stejně tak vnímáme excelentní výkon basáka Garyho Thaina. David Byron je jako vždy nezaměnitelný a jeho zásluhou má i tato, harmonicky zcela prostá skladba, hned několik vrcholů a na ploše čtyř minut stačí na posluchače převést tolik nálad, co se mnohým kapelám nepodaří na celé desce. Přitom kytara hraje po celou dobu téměř unisono s Hammondkami a dává Sunrise neopakovatelnou atmosféru - fantazie!

Spider woman, Blind eye, Echoes in the dark jsou opět klasické produkty UH, Mick Box se prezentuje svými bottlenecky, Gary svou opravdu nezaměnitelnou basou, co dodat, prostě krása.

Rain - nádherná, prostě nádherná skladba, pro mne vrchol alba. Ken Hensley je opravdu špičkový skladatel, což dokazuje až do dnešní doby. Úžasný text a jedinečné podání Davidem Byronem. Rain, rain, rain, in my tears
measuring carefully my years - dojemné, když si uvědomíme, že zpěvák zemřel v 38 letech....

Sweet Lorraine - další esenciální uriášovka se všemi atributy, které k jejich hudbě patří.

Tales - zajímavá pomalá píseň, při jejíž soustředěném poslechu si uvědomíte, v čem zpočívá tajemství harmonických postupů a aranžmá hudby Uriah Heep, stejně tak i při poslechu skladby poslední, The Magicians Birthday.

Uriah Heep a jejich rannou tvorbu považuji za zcela nedostižnou ukázku progresivního rocku, když si uvědomíme, ve které době vznikla, nezbývá než smeknout pověstný klobouk. Proto těm, kdo při poslechu jakékoliv uriášovské skladby mají, byť jen trochu pocit, že je tato hudba oslovuje, radím - opatřit si všech pět prvních alb a poslouchat a poslouchat!







reagovat

Víš jak vypadá ten pravej východ slunce? Ne? Pusť si The Magicians Birthday a budeš vědět přesně jaký to je sedět na břehu rybníka před šestou ráno někdy v půli července.Úvodní Sunrise mluví za vše.Postupnej nástup nástrojů a k tomu David Byron-nádhera...Spider Woman skoro přeskočím i když jako rychlovka není špatná.A ruku na srdce kdo z nás by složil aspoň tohle že??Blind Eye-moje srdcovka a se svým závěrem I´m man anyway..... naprosto famózní.
Echoes in the dark-Další podmanivá věc a Byronův vokál naprosto famózní.Miluju skladby kdy se od kořenů pod zemí ve finále dostaneme na sluneční světlo plné optimismu.Nádherná věc!!!
Když prší slyším Davida a Rain ....není co dodat.../žasnu s otevřenou pusou co dokázal jeden pijící vokalista za doprovodu klavíru..Kde jsou ty doby???
Sweet Lorraine-Pro tuto skladbu jsou typické vyčnívající klávesy-pro mé ucho parádní skladba navíc v perfektním provedení na Live 73..
Tales-Můj osobní vrchol tohohle alba.Sakra která kapela něco takového dokáže dnes nahrát?Odpovím si sám!Ani jedna!Naprostá nádhera.Tak úžasnou věc jsem slyšel jen na tomhle albu a vždycky ji uslyším jen a jen tady.
The Magician's Birthday je důstojné zakončení tohohle alba s perfektním kytarovým sólem Micka Boxe.
Rozhodně Uriah Heep kteří si zaslouží 5 hvězd.
reagovat

V tom istom roku, keď vyšlo vrcholné dielo Uriah Heep Demons and wizards, sa kapela zmohla aj na druhé vrcholné dielo Magician´s birthday. Keď sa to tak vezme, v rokoch 1970-1972 nahrali Uriah Heep 5 vynikajúcich albumov. Neskutočná potencia. Ale späť k Magician´s birthday. Osobne tento album veľmi rád počúvam spolu s Demons and wizards, pretože tieto dve diela sú ako bratia. Jednoducho patria k sebe a je to pre mňa naznačené aj obalmi, ktoré spravil vynikajúci Roger Dean. Album otvára napätá Sunrise, jedno z najlepších diel kapely. Tie spoločné vokály sú opäť vynikajúce, už ani neviem koľkokrát som túto kapelu chválil za vokály, ale jednoducho sú v tom najlepší. Alebo aspoň boli. Spider woman je taká príjemná rocková skladbička, ktorá po úvodnej napätej skladbe uvoľní atmosféru. Potom príde Blind eye, veľmi pekná vec s krásnou akustickou gitarou a hlavne vynikajúcou basovou gitarou Garyho Thaina. A refrén je veľmi melodický a zapamätateľný. Nasleduje temnota Echoes in the dark. Presne v takýchto polohách milujem Uriah Heep asi najviac. Úžasná atmosféra s nádherným refrénom. Paráda. Ale potom príde niečo, z čoho mám vždy zimomriavky - Rain. Nádherná skladba, ktorá je pre mňa najžiarivejším príkladom dokonalosti hlasu Davida Byrona. Mojím želaním je, aby táto clivá skladba zaznela na mojom pohrebe. A žiadne oko nezostane suché... Nasleduje Sweet loraine, opäť veľmi príjemná skladba, ktorá uvoľní atmosféru. Tú však opäť trochu zmení tajomná Tales. No a záver sa nesie podobne ako na predchádzajúcom albume. Magician´s birthday je skladba, ktorá má v podstate štyri časti. Začína typicky uriášovsky, potom sa prehupne do popevku Happy birthday to you, ale veľmi vkusne. Nasleduje zbesilá inštrumentálna časť, kde bubeník Lee Kerlslake a gitarista Mick Box ukazujú, ako to vedia na svojich nástrojoch. Veľmi odväzujúca časť. Koniec patrí však tajomnej nálade, opäť s nádhernými vokálmi Davida Byrona. Takže na záver ďalšie z vrcholných diel kapely. Opäť tu spomeniem aj bonusové materiály, respektíve skladby mimo albumu. V tomto prípade sú tri - Crystal ball, zaujímavá skladba Garyho Thaina, Silver white man, príjemná melodická vec Davida Byrona, ktorú nahral potom na svoj prvý sólový album, a alternatívna verzia outtaku z predchádzajúceho albumu Proud words on a dusty shelf (tak sa volá inak aj prvé sólové album Kena Hensleyho, takže asi ju nahral aj tam). Takže záver? Jednoznačných päť hviezd. Klobúk dolu za to, čo Uriah Heep dokázali vytvoriť za tri roky.
reagovat

hejkal @ 12.07.2011 10:23:50
Veru ju tam Hensley nahral (a aj Rain, keby ťa to zaujímalo). Album Magician's birthday mám rád o chlp menej než predchádzajúci, miestami mi príde až moc sladký, titulná skladba ma nikdy nezasiahla tak, než napríklad úvodná a záverečný "odväz" Kerslakeho mi nepripadá veľmi extra. Nič to však nemení na tom, že ide o klasické dielo z dielne Uriah Heep.

nowhere_man @ 12.07.2011 10:43:32
hejkal - to som nevedel, že aj Rain. Inak ja albumy Kena Hensleyho nemám vôbec napočúvané, ale rozmýšľam, že by som to skúsil. Vieš mi dať tipy?

pito63 @ 12.07.2011 14:10:16
nowhere_man
Hejkal Ti určite poradí lepšie, ale skús venovať trošku času Borkovmu profilu a Hejkalovým recenziám na Progboarde. Tie albumy rozhodne vyskúšaj!
Inak, sleduješ, čo Tvoja uriášovská "drina" urobila s takým Hikoki_m777? Päťky dnes majú zelenú! :-)
Čo môžem napísať, aby som sa neopakoval? Ken Hensley je pre mňa hudobný génius!
Zbožňujem skladbu "Rain".
nowhere_man, díky za "The Magicians Birthday"!

hejkal @ 12.07.2011 14:15:54
nowhere_man: Ja poznám presne tri a všetky som recenzoval. Všetky sa mi páčia, Proud words je jeden z vrcholov aj v porovnaní s tvorbou Uriah Heep, dvojka sa mi tiež páči, no a Blood on the highway je na dobu vzniku viac ako dobrý.

nowhere_man @ 12.07.2011 16:44:23
Tak to asi vyskúšam aj sólo Kena Hensleyho. Ďakujem, chlapi.

Album The Magician´s Birthday mě prodal za drahý peníz už v r. 1972 již jmenovaný disc-jockey ze sousedství, protože jak zjistil, na taneční produkci se moc nehodilo. Bylo to v pořadí už třetí album, které jsem od této kapely vlastnil. Dodnes je rád poslouchám a myslím, že se velmi povedlo po všech stránkách - skladatelské, instrumentální, pěvecké, textařské, aranžérské, ale i výtvarné. Hipgnosis se jako výtvarná skupina zase vytáhli - ostatně v téhle době asi byli nejlepší v Británii obecně a Roger Dean bylo opravdu mistr.

SUNRISE - výtečný úvod, kdy se zvolna přibližuje tajemný sound prezentovaný tremolem Hensleyových hammondek a už se do hry připojují i řeřavé tony Boxovy elektrické kytary, Thainova melodická baskytara a Kerslakeovy bicí nástroje. Střídání napětí v hlase a vynikající vokální vícehlasy. Ano, to jsou Uriah Heep v první lize. Ve vokálech neměli v melodickém hardrocku absolutně konkurenci. Nádherně vystavěná melodie s pevnou hamonií, která je v závěru vystupňována. Velmi silný začátek po všech stránkách!

SPIDER WOMAN - rychlejší rockové tempo, je dáno nejen cválavou rytmikou, ale i klouzavými a protahovanými slide-kytarou Hensleyho a ostrými riffy Boxe, ale i skvěle frázujícím Byronem až do záverečného finále...

BLIND EYE - rychlejší tempo zůstane zachováno. Hensley používá údernou akustickou kytaru a Box ohýbá tóny elektrické kytary nahrané v playbacku. Jasná a přehledná melodie, jako dovedl napsat jenom Hensley. Thainova baskytara šlape jako promazaný stroj a Kerslakeovy bicí drží základní, ale přesný nijak nekomplikovaný rytmus až do samého závěru s Boxovými kytarovými ornamenty....

ECHOES IN THE DARK - výrazné zpomalení. Do soundu Uriah Heep vstupuje tajemno a ponuro, ale ne příliš. Kvílení synthesizeru podmiňuje i klavír, Box natahuje tóny a Thain sází výtečné basové tóny. Skladba má dramatický náboj, který se projevuje ve vnitřni subtilnější části, než se opět do hry vloží rockové aspekty. Synthesizer sviští prostorem, tak ve zpívaném projevu cítíme výrazný emocionální náboj, stejně jako v backgroundu, odkud přicházejí andělské sbory, potlačené kytarou, klavírem a hammondkami. Klasická údernost sází základní akordy a prokresluje je Moog synthesizer. Vokální závěr skladby je ovšem famózní až do samotného vygradování...

RAIN - křehká klavírní balada. Hensley dokáže napsat lyrickou kompozici jako v téhle branži málokdo, aby byla přitažlivá, vroucí a hlavně přesvědčivá. Také zpěv má osobité kouzlo a opírá se o obsah textu. Nostalgie se promítá do samoty a prožitku zejména v refrénu ve střídání mollových a durových akordů - v pozadí mírně zabzučí hammondky, ale nijak nepřebíjejí klavírní téma. Přeznívaná ozvěna v hlasu skladbu ukončuje....

SWEET LORRAINE - kvílení Moog synthesizeru, syrové rozklady akordů elektrické kytary a dlouhé tóny hammondek s výtečnou baskytarou a ráznými bicími jsou základem další skladby. Box koktavě preparuje svoje tóny wah wah pedálem a hammondky svým tremolem drží harmonii. Ve vnitřni části mezihry se popřeje synthesizeru dostatečný prostor, který prokresluje baskytara a zrychlující se hra bicích.
Opakované téma podmiňuje celou píseň. Za za kvílení synthesizeru kapela ve sborech opakuje s dozvukem název písně....

TALES - a zase trochu záhadologie a tajemna. Akustické kytary a klouzavé tóny elektrické kytary a tajemné zvuky z pozadí. Nijak nekomplikovaná harmonie, přesto velmi emocionální vyznění mollových akordů s přeznívajícími zvuky z pozadí, jako při opakování zaklínací formule čarodějného obřadu. Harmonický posun skladbu zvedne ze základního tématu a také bicí nástroje a zpívané hlasy získávají na intenzitě. A opět je tu klasický závěr ve stylu sborového opakování zpívaného textu a klouzavé kytarové tóny se ztrácejí v nekonečnu...

THE MAGICIAN´S BIRTHDAY - úvodní kytarový riff rozbíhá skladbu do středního tempa a opakuje základní téma. V hlasu se objevuje patos, stejně jako v aranžmá, kde zazní zvonkohra. Thainova baskytara je výtečná a Boxovy syrové akordy rozostřují téma. Klavírní staccato a bzučení kazoo dodává skladbě nadsázku a pohádkovou atmosféru, včetně deformovaných hlasů (kdosi v tom kdysi slyšel bubblegumový odér Viktora Sodoma a Ringo Čecha, no nevím...) Ale jsme zpátky v hardrockovém tématu, které se ale najednou propadne do prázdna a klavírní akordy a bzučení synthesizeru navodí atmosféru hledání a tápání a jsou zde opět úderný akordy a Kerslake rozbíhá divokou hru na bicí a přidává pár útočných breaků. Téma ovšem ovládne Box, který se pustí do syrové až destruktivní kytarové exhibice preparované wah wah pedálem a bzučením syntzhesizeru. Boxův "souboj" s Kerslakem je ovšem přesně v intencích hardrockové syrovosti a razance. Lze v něm spatřit jakési emocionální vyvrcholení alba, ale ještě nejsme u konce a do tématu přichází další část. Hammondky a úsečně sekaný akordy kytary a dusavé bicí přiváději i deformované hlasy - v nichž se představují Byron a Hensley a znovu si uvědomujeme jejich podíl na albu, stejně jako výtečně vystavěné vokály. Hlasy přecházejí do falzetu v harmonii dlouhých varhanních tónů a čarovné vokály skladbu zvolna přesouvají k závěru....

Bonusový materiál přidaný k CD nepřináší nic mimořádného. Ve středním tempu opakující se schematický melodický rámec, který přerušují akcentované doby v pochodovém rytmu, tak mi zní instrumentální SILVER WHITE MAN

Album patří do zlatého fondu skupiny a mezi jejich nejlepší počiny. Tenhle nápřah kapele vydržel zhruba do roku 1976, pak jakoby skupina začala zápasit sama ze sebou. Uriah Heep hodně poškozovaly personální proměny kapely. Po odchodu Byrona se úroveň zpívajících sólistů povážlivě houpala nad propastí. Asi mě budu uriášologové kamenovat, ale alba druhé poloviny sedmdesátých let měla jenom tu a tam nějakou silnější skladbu, ale na celé album už chyběl potenciál a nápaditost.
Hensley, jako vůdčí mozek kapely dokázal udržet určitou úroveň, ale na konci sedmdesátých let už byl unaven i on a z kapely odešel. Osmdesátá léta, to byla umělecká sebevražda kapely a tak mocný propad, jaký jsem zaznamenával na jejich albech byl velmi tristní...
V r. 1988 jsem je viděl ve Varně v Bulharsku jako "Juraja Chip" a v kapele už byl z dané sestavy jenom Box a Kerslake a zbytek hudebníků byl o kategorii horší než oni. Tak jak zacházeli s jejich klasikou July Morning, Look At Yourself, Tears In My Eyes, Easy Livin´, Gypsy, Sunrise... to byla dost hrůzná věc, i pro Bulharsko.... Přistihl jsem se, jak se krčím a přivírám oči, aby nevypadli z harmonie a ty intonační prohřešky v naposlouchaných skvělých skladbách zněly velmi podivně.... Ani po třiadvaceti letech jsem na to nezapomněl a proto jsem na koncert Uriah Heep v devadesátých letech nešel s nějakým velkým očekáváním. Jak to tak pozoruji, je to ten typ kapely, "který neumí přestat" a bude nám předvádět uměleckou vyprahlost ještě asi další léta...
Ale album The Magician´s Birthday zaslouží plný počet hvězdiček!
reagovat

PaloM @ 09.06.2011 08:23:53
Pekná recenzia, vďaka za pripomienku albumu. Tu je to jasných 5 hviezd. No, štúdiovky od Sea of light vrátane do dnes, podľa mňa nepredvádzajú umeleckú vyprahlosť. Súhlasím, boli časy a strašné, keď sa Uriah Heep "necítili" a nevedeli prestať. Nejakým zázrakom sa ale vzchopili k veľmi slušným výkonom, dokonca aj skladateľským.

Já si dovolím použít slova Libora2 - "já sám je řadím k tomu nejlepšímu, co UH kdy vydali. Právě na předchozí a této desce se dle mého nachází esence toho nejlepšího, co skupina vytvořila, jak co se týká zvuku, tak co se týká kvalitních skladeb. A když se mě zeptáte, kterou desku bych hodnotil výš, tak vám po pravdě odpovím: ?Nevím?. U mě je to ovlivněno náladou. Někdy mám větší chuť si poslechnout jednu z nich a v té chvíli se mi líbí víc. A jindy se nálada změní a přesně to samé si myslím o druhé z nich. Náladou mi připadá kompaktnější Demons and Wizards, o něco vyzrálejší muzikantsky zase The Magician?s Birthday (TMB). Ať tak nebo jinak, TMB je jeden z vrcholů UH."-
trošku jsem si to hodnocení ulehčil, ale tenhle titul i já řadím mezi to nejlepší co "urjáši" stvořili. I ta nálada je odpovídající. Já při poslechu tohoto alba vždy vzpomenu na vandr na Lipně, někdy v polovině 70.let. Hrozně tu sezonu pršelo a vedle našeho pronajatého stanu byla partička, která celé album TMB hrála na své ak.kytary jakoby to byl sám UH unplugged. No,prostě pro mě vrcholné dílo urjášů,které by měl každý slyšet.
reagovat

Takže co tu máme teď? Klasické Uriáše, jako vždy.
Mírně hymnická Sunrise,
rychlejší Spider Woman,
mírně tajemná a zasněnou kytaru předkládající Echoes In The Dark,
až moc vyklidněná klavírní Rain,
akusticky příjemná Tales,
epická, proměnlivá, hravou kvazi-starodávnou vsuvkou opentlená The Magician's Birthday,
prostě vše, jak má být. Nezaměnitelní Uriáši, pohybující se stále bezpečně na správné straně hranice mezi dobrým rockem (byť již ne tak tvrdým) a přeslazeným popem. Mají prostě na tu hranici cit. Každá skladba stále stejně osobitá, melodické nápady také pořád dost dobré na kvalitní muziku. Snad přeci mírný ústup z propracovanosti a malinko cítit únava. Ale jen tak o čtvrt hvězdičky - podle mne se stále bezpečně drží na 3 noční oblohová světélka.

A propos - bonusy Castle reedice - Silver White Man a Crystal Ball. První dosud nevydaná verze, druhá dosud nevydaná skladba - obě mixovány 1993. Nic zásadního nepřidávají, podle mne o ždibec horší, než album jako takové.

Co víc psát? Stejně to všichni známe do poslední noty a životopis si přečtěte ve vyčerpávající stati od Jardy...

reagovat

Tak som sa rozhodol vstúpiť na pole, kde sa už dosť povedalo.

Uriah Heep, moja štvorka z veľkej päťky, to je predovšetkým neskutočná melodika, naliehavosť a vynikajúca hard rocková klasika.

Sunrise dodnes zostáva jednou z mojich najobľúbenejších skladieb, má všetko, naliehavý spev, clivosť, mohutné hromobitie...

K ráznym skladbám nemám tiež čo dodať, ako Spider woman, tak Sweet Lorraine mi režú. Záverečný dlhý gitarový "opus" je fajn, hoci ho nepovažujem za dajako zásadný.

Jediná chybička albumu je v mojich ušiach až priveľká miera cukrovania v slaďákoch.

Veľmi dobrý, i keď trošku presladený album. Každopádne sa veľmi páči mojej manželke, takže ho musím púšťať často :)
reagovat

Tak, tohle bylo první LP, kdy jsem se seznámil s muzikou UH. Za pouhých 300 Kčs jsem to seznal a už nepustil. Mám ji ještě na vinilu. Pořídil jsem si snad všechny jejich desky po Fallen Angel. Ta mi zůstala na vinilu taky. Jinak později vše bylo obměněno na CD i černé live a nějaké výběry. Nechci hodnotit jenotlivá alba. Všechna byla dobrá až snad na High and Mighty.Ještě poznámka z té doby pro ty co to nepamatují. Desky se stáčely na magič aby se tolik neopotřebovaly a i silně ohrané LP se nechalo slušně prodat.
reagovat

b.wolf @ 25.07.2007 17:38:59
Náhodou High&mighty je super placka; Wetton do UH zapadl a stvořili výborné dílko.

Uriášům vydržela forma z Démonů a Kouzelníků a nahráli další skvělé, kompaktní album.
Hned v úvodu tři velice silné skladby (sna jen skočná Spider Woman malinko pokulhává) navodí tu "jemnou" hardrockovou atmosféru, jakou prezentují UH. Tu zahustí pohodové Ozvěny Ve Tmě.
Následuje poklidná balada Rain, které dává Byron nezaměnitelný ráz, minimalistický skvost.
Další dvě skladby jsou zase ty typické uriášovky - Sweet Lorraine zaujme Hensleyho klávesovými neologismy a Tales je jen další balada.
Vrchol samozřejmě tvoří grandiózní titulní song. UH zde zachytili všechny klady své tvorby (dalo by se říct, že se touto skladbou plně definovali) - barevnost, nadhled, kreativita. Vtipné blahopřaní, skvělé kytarové sólo (osobně jej mám radši než Blackmorovu onanii v Child In Time, ačkoli tento kytarový výplod je obecně považován za nejlepší).
Resumé: S D&W njsilnější album skupiny; jejich úrovně se jim již nikdy nepodařilo dosáhnout.
reagovat

No "Demons and Wizards" se mi libi asi vic, je takovy kompaktnejsi. "Magician's Birthday" je takovy roztahanejsi a nektery skladby jsou trochu slabsi. Treba ta 2) Spider Woman by tam podle me vubec nemusela bejt, ta mi celkovej dojem ty desky dost kazi. Ale jsou tam samozrejme i naprosto spickovy skladby jako Sunrise, Echoes in the Dark nebo The Magician's Birthday.. to jsou naprosty bomby, o tom zadna.. Davam ****
reagovat

V říjnu 1972 vydávají UH další vynikající kousek ve své diskografii - album The Magician?s Birthday (Kouzelníkovy narozeniny). Sestava nezměněná oproti předcházející desce (Box, Byron, Hensley, Kerslake, Thain), kvalita minimálně stejná, ne-li ještě o malý kousek lepší než u Demon?s And Wizards.
Obal od výtvarníka Rogera Deana (Yes, Asia..) i název napovídají, jako by UH vydali nějaké další volné pokračování předchozího LP. A možná to tak i je. Kvalitou jsou určitě tyto dva opusy srovnatelné, já sám je řadím k tomu nejlepšímu, co UH kdy vydali. Právě na předchozí a této desce se dle mého nachází esence toho nejlepšího, co skupina vytvořila, jak co se týká zvuku, tak co se týká kvalitních skladeb. A když se mě zeptáte, kterou desku bych hodnotil výš, tak vám po pravdě odpovím: ?Nevím?. U mě je to ovlivněno náladou. Někdy mám větší chuť si poslechnout jednu z nich a v té chvíli se mi líbí víc. A jindy se nálada změní a přesně to samé si myslím o druhé z nich. Náladou mi připadá kompaktnější Demons and Wizards, o něco vyzrálejší muzikantsky zase The Magician?s Birthday (TMB). Ať tak nebo jinak, TMB je jeden z vrcholů UH.

Deska začíná klasicky - skladbou Sunrise, kdy z tiché pasáže se po krátké chvíli vzepnou uriášovské klávesy a po úvodu se v následném ztišení vyloupne Byronův vokál. A jako vlnobití se to opakuje několikrát v průběhu melodicky i náladou klasické věci od UH. Hned další Spider Woman se rozjede jako vlak a slide kytara Micka Boxe zní vlastně po celou skladbu. Po další věci Blind Eye, kde zaujme chytlavá dvouhlasá vyhrávka kytary přijde temnější nebo možná lépe řečeno - tajemnější - věc Echoes In The Dark, která připomené náladou předchozí desku (DaW) - nádherná věc. Klavírové Rain je křehká, neuvěřitelně krásně zazpívaná věc. Byron opravdu umí a je tady na vrcholu svých sil. Rychlejší Sweet Lorraine nás uvede k další připomínce na předchozí desku (ty vazby v melodiích i v náladě tady prostě jsou) -skladbě Tales. A vše neodvratně spěje k poslední, titulní, věci The Magician?s Birthday, přes deset minut dlouhé kompozici. Snový text nás po kytarovém intru vede až přijde první zlom (a možná trochu šok) - najednou se téměř dětsky ozve popěvek ?Happy Birthday To You, Happy Birthday to Magician...? (veselé narozeniny, kouzelníku) a nálada se rozsvítí - překvapení nejen pro kouzelníka, ale i pro posluchače. Ale jen dozní krátká pasáž a po cinkání najednou nálada zhoustne a ztemní a přichází další zlom, zrychlení, kdy opět cinkání uvede kytaru a bicí ve vzájemném souboji. A jak Lee Kerslake, tak i Mick Box, ukazují to nejlepší, co v nich vězí. Kytara kvílí v kaskádě tónů, často ještě zahuštěných kvákadlem a bicí šlapou v tempu, přerušovanému zběsilými breaky a změnami rytmu. A v dalším zlomu skladby příchází zklidnění a Byronův jedinečný vokál nás tajemnou pohádkou o kouzelníkovi a boji zla a lásky vede až k nádhernému konci. - Vynikající věc, prošpikovaná množstvím nápadů a muzikantské virtuozity. Možná jeden z vrcholů UH, jak skladatelských, tak interpretačních.
A co tedy dál. Shrnuto. Jedno z nejlepších (a možná nejlepší) LP skupiny UH. Samotná deska je relativně krátká - pohých cca 37 minut, všechny skladby krom poslední 10 minutové věci jsou ve stopáži v rozmezí tří až pěti minut. Co určitě při podrobnějším poslechu zaujme je výborná basová kytara Garyho Thaina (bohužel, s UH natočil už jen dvě desky a v roce 1975 zemřel na předávkování drogami). Ale krom toho - ve výsledku je deska nabitá klasickými skladbami UH a výbornými instrumentálními výkony.

Pro každého, kdo má rád UH naprostá nutnost. A ten, kdo je nezná má právě tady jedinečnou příležitost to napravit. Stejně jako u předchozí desky Demons And Wizards dávám s klidným srdcem a svědomím 5 hvězdiček. Cokoli jiného je nesmysl. Tohle prostě MUSÍTE MÍT. Tečka.
reagovat