Uriah Heep / The Magicians Birthday (1972)

Vydat pět alb za dva a půl roku by byl počin hodný uznalého pokývnutí hlavou i v rychlým vývojem se zalykajících šedesátkách, kdy mladé britské kapely chrlily jednu desku za druhou. O dekádu později už ale jak zavedené, tak nově rodící se skupiny zvolňovaly tempo - ono to ani jinak při dodržování napěchovaných koncertních rozvrhů nešlo. Uriah Heep jsou v tomto ohledu pro první polovinu sedmdesátých let jistým unikátem. Taková skladatelská nadprodukce, do které kapelu tlačil zejména její nahrávek lačný producent Gerry Bron, však nemohla trvat věčně (a už vůbec ne v kvalitě, kterou do té doby Uriah Heep drželi). V listopadu roku 1972 vydaná deska The Magician's Birthday tak měla předznamenat první fázi "ústupu do předem připravených pozic".

Kdyby tímto albem diskografie Uriah Heep končila, nic vyloženě slabého by po sobě kapela nezanechala. I The Magician's Birthday totiž obsahuje několik zatraceně nadupaných kousků, které je radost poslouchat. Hned otvírák Sunrise, v němž se nástrojová tvrdost mísí s melodickou mystikou, je jedním z nich. Na klavíru postavená, moogovým kouzlením a slide kytarou ozvláštněná - to je Echoes in the Dark, střednětempá pečlivě vysoustružená krása. A klávesových nástrojů ještě nebylo dost, neboť hned následující náladovka Rain si kromě vokálu vystačí vlastně jenom s nimi. Pro mě nejlepší skladba na desce. Vedle zmíněných tří vrcholů se na The Magician's Birthday nachází ještě několik položek slušného, ale už nahraditelného materiálu. Tvrdé vypalovačky Spider Woman a Sweet Lorraine (osobně díky propracovaným aranžím preferuji spíše tu první) zní dobře - Uriah Heep tu našli polohu, která jim (zatím) sedí. Blind Eye už mi přijde hodně podbízivá (s jejím kytarovým motivem jsem se asi nesešel na "stejné vlně"). Zasněná poloha v Tales naznačuje postupnou gradaci, nakonec však opět odchází do ztracena. Že by nádech před velkým finále?

Ano, finále - tady přichází zásadní problém celého alba. Desetiminutová stopáž budí očekávání epického kusu, ke kterým se Uriah Heep na předchozích deskách rádi nadechovali. Jenže jakmile v refrénu spustí kazoo, ocitám se v mírných rozpacích. Možná chtěla kapela celý koncept nějak odlehčit, jenže je tu vlastně vůbec nějaký? Já tu slyším jen několik chvatně poslepovaných motivů, které na konečnou stopáž natahuje necelých pět minut chaotické nástrojové koláže. Titulka The Magician's Birthday je jednoznačně nejslabší věcí na albu a celé hodnocení stahuje výrazně dolů právě ona. Nevyužitá skladba Crystal Ball by albu slušela daleko více.

Tak to sečtěme a podtrhněme - tři perfektní skladby, čtyři dobré/průměrné a jedna desetiminutová hrůza. Po předchozích třech špičkových deskách jde o zklamání, v rámci celé diskografie kapely stále o povedený nadprůměr. Čtyři hvězdičky tentokrát nezáří úplně jasně, ale jsou tam.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - The Magicians Birthday
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep