Whitesnake / Trouble (1978)

Když se na prahu léta 1976 rozpadli Deep Purple, dalo se očekávat, že konec téhle legendy nebude zdaleka znamenat i konec kariér jednotlivých členů kapely a tak posluchačská hardrocková liga upřela svou pozornost na deriváty Deep Purple, které se objevily na hudební scéně. První to byla kapela Ian Gillan Band (později jenom Gillan), poté Rainbow a nakonec i Whitesnake. V každé ze jmenovaných skupin vězela jistá porce legitimity, protože ve všech kapelách hrál alespoň jeden bývalý „Párpl“…
Album Trouble tedy zastupuje Bílého hada v mé sbírce a tak se po nějaké době opět zaposlouchám do jeho hudebního pojetí a rozdělím se s vámi o svoje pocity…

TAKE ME WITH YOU – začátek musí začít (jak jinak) tajemně se zvláštními modulovanými zvuky, které nás mají uvést do strašidelna. Pak už se ovšem rozbíhá rockový nářez v daném prvním plánu. Více než podíl Davida Coverdalea – vnímám hudební názor Mickyho Moodyho. Vytvořil přímočarou skladbu, kde se všechno podřizuje dravostí a jasnému tahu na bránu…. V závěru vystupují z pozadí dosud málo čítelné Lordovy klávesy, kterým společně s kytarovým broušením patří i závěr…

LOVE TO KEEP YOU WARM – pumpující baskytara Neila Murraye s bicími Davea „Ducka“ Dowlea posouvají rytmické pojetí na funkový okraj, ale dlouhé akordické proměny kytar a varhan zachovávají hardrockový model. Dobře zahráno i nahráno, ale přiznám se, že mám pocit, jako bych poslouchal nějaký recyklovatelný materiál, který už od někudy znám a něco mi připomíná. Málo původní a málo osobité s nádechem Deep Purple v matných obrysech pozadí, třebaže vedení hlasů je zcela odlišné….

LIE DOWN (A MODERN LOVE SONG) – Bernie Marsden a Micky Moody ve dvou kytarových postech rozjíždějí další údernou skladbu zrychleného typu. Nic omračujícího se zde nekoná. Všechno je čitelné a přehledné od začátku až do konce. Tenhle typ hardrocku má odér komerčně aranžovaného songu se snahou proniknout do hitparád s jakýmsi derivátem rock and rollu, který dostává hardrockový kabát a hraje se zde v mezihře jako o život. Jenom škoda, že původní nápady jsou nečitelně matné a znovu si řeknete, že by tohle mohlo zahrát snad šest nebo deset podobně orientovaných kapel…

DAY TRIPPER – začátek patří přesně sázeným rytmům Dowleových bicích a následně v hardrockové estetice jistého proměnlivého pojetí se nám nabídne legendární skladba Beatles – Day Tripper – Coverdale nesnažil zachovat skladbě napětí, ale proaranžování se promítá na experimentálním pojetí. Už použití talking boxu při zpěvu vypadá jako z jiného světa, třebaže vokální stavba vypadá zajímavě, ale sekané kytarové riffy se posouvají někam do funku. Snaha vykřesat ze skladby originální útvar se celkem daří, ale posluchač si celkem zákonitě klade otázku, proč používat coververze – když má Whitesnake tak silné autorské zázemí?

NIGHTHAWK (VAMPIRE BLUES) – tak tohle je ovšem skladba podle mého gusta. Rytmicky, harmonicky a instrumentálně výtečně odvedená práce, třebaže Dowle do skladby s Murrayem vnášerjí místy prvky jazzrocku, což vyvažují dlouhé plochy kláves a jízda dvou sólových kytar. Jon Lord ukazuje, že patří na hammondky stále mezi extratřídu, třebaže tenhle věhlasný nástroj je ve druhé polovině sedmdesátých let už překonaným hudebním reliktem. Pěvecká dravost je ovšem ukázkově emocionální, což je v daném žánru zcela namístě….

THE TIME IS RIGHT FOR LOVE – v další skladbě se hardrock Whitesnake promění k trochu komerční boogie, žádané zejména n a americkém trhu a tak dusavá skladba nese známky suverenity podání, ale neubráním se tomu, myslet, že produkce alba cíleně pracovala na tom dostat kapelu do hitparád. Elektrické kytary jsou dravě živočišné a elastické (spíš příbuzné jižanskému rocku) než hardrockovému modelu. Kapela zní odhodlaně, ale také odložila nutnou tvrdost a zemitost, což ji v řadě případů může ubližovat. Co si budeme nalhávat – posluchači chtějí stále svoje Deep Purple a Whitesnake měli tuhle mezeru zacelit a vyplnit. Moc experimentování a posouvání hudebního stylu se zde neděje….

TROUBLE – Coverdale v opravdové formě. Jeho hlas zní syrově, naléhavě a vroucně a opírá se o vyjádření negativistických pocitů. Hudební doprovod se ale drží při zdi, včetně aplikovaných vokálů. Kytarové party jsou zpěvné, ale popravdě řečeno málo objevné, třebaže jsou zde dva sóloví kytaristé a ti se snaží upoutat pozornost. V gradující části mezihry se jim to dokonce i daří, ale po kompoziční stránce je to tak trochu mlácení prázdné slámy. Znovu se potvrzuje teorie, že pro řadu hardrockových kapel nebude v prvním plánu nejdůležitější rychlý kytarista, nebo razantní bubeník, ale především silná autorská základna ta se mi zdá, že zde vykazuje spíše průměrný potenciál…..

BELGIAN TOM´S HAT TRICK – skladba se pořádně rozběhla v rychlém tempu a bicí šlapou jako parní stroj a kytarové eskapády v téhle instrumentálce nám předvádějí, že Moody a Marsden mají v sobě pořád výraznou porci muzikantského odhodlání. Také Lord se zde blýskne pořádně vyprecizovaným sólem na hammondky. Znovu si říkám, že Whitesnake v téhle skladbě znějí spíš jak špičková kapela jižanského rocku než jako novodobí věrozvěstové resuscitovaného hard rocku….. Skladba je ovšem pořádně vypilovaná a hraje se zde s velkým nasazením, třebaže nijak zvlášť komplikovaně a zaujmou hlavně vyprecizované spojovací breaky….

FREE FLIGHT – tady by se ovšem dalo hovořit o jakémsi posunu vpřed. Tahle varianta získává výraznější potenciál a třebaže rytmicky se přibližuje spojením funku a jazzrocku, kytarové běhy a klávesový background ctí klasické barvy mírně modernizovaného hardrocku. Dobře odvedená práce a poprvé mohu kapele přiznat větší míru hledačského potenciálu, kterého se mi na albu zatím moc nedostávalo. Marsden a Moody žahají svými kytarami dobře proaranžovaná unisono, ale nutno přiznat, že Coverdaleovi zde chybí k úplné dokonalosti jeho bývalý párplovský sparring partner ̶ Glenn Hughes.

DON´T MESS WITH ME – závěrečná skladba opět sází na účinnou divokost a hráčskou živelnost. Potud není co komentovat. Stále však postrádám, jemnější práci v zapojení nástrojového parku. Moody a Marsden se snaží seč mohou zaměnit hru nedostižného Blackmorea a i když sólové party sázejí jako mince, přesto je třeba si uvědomit, že tohle všechno by zahrál Ritchie s větší dravostí a elegancí docela sám… hardrockový model podpíraný dlouhými tóny hammondek má závěr pojednaný v bluesovém pojetí……

Šestičlenná sestava Whitesnake měla demonstrovat hráčský potenciál v maximální možné míře, ale popravdě řečeno výsledek mi při vší úctě k členské základně nepřipadá tak jednoznačně přesvědčivý, jak by se dalo na první poslech zdát. Album se dobře poslouchá, ale nemyslím, že by to byla vlajková loď jejich repertoáru. Autorská původnost zde pro mě není tak přesvědčivá a tak dávám albu tři hvězdičky – třebaže jsem měl v úmyslu dát o jednu navíc…

» ostatní recenze alba Whitesnake - Trouble
» popis a diskografie skupiny Whitesnake