Whitesnake - Trouble (1978)

Rok 1978 byl u Coverdaleových docela plodný. Vyšlo North Winds, udělal kompletně EP Snakebite v obou verzích a dal světu první WHITESNAKE album s názvem Trouble (od roku 2006 začalo vycházet v digitální podobě doplněno o 4 původní skladby právě ze zmíněného EP). A taky se mu narodilo první dítě, dcera Jessica, aby byl výčet zajímavější. Byl to prý jeden z důvodů, proč deska dostala název Trouble. Sestava, která tu hraje, je téměř totožná s předchozím EP, a musím říci, že je výborná a vyladěná. Muziku si zde užívám i pro její provedení. Tři borci s kytarami na krku – Moody/Marsden/Murray – jsou dokonale sehraní. Na bicí hraje Dave Dowle, také známý z předchozího EP. Jako nová posila se objevuje další ex Purle man, Jon Lord za klávesami, který nahradil na následujících víc jak pět let dosavadní hostující session a touring klávesisty.

Na prvním dlouhohrajícím titulu WHITESNAKE se dočkáme všech známých atributů, které určují a vlastně i vymezují tvorbu souboru. Rychlonohé hard hity, monumentální střednětempé silovky, pomalé okouzlovánky, i občasný úkrok někam jinam. Aspoň dvě až tři skladby musejí mít v názvu zaklínací formuli, tedy slůvko “love”. Jelikož bez love není úspěch, všichni ji chtějí, tak jim ji dejme. Coverdale a jeho parta naštěstí tuto hru pro publikum ovládají povětšinou na úrovni a se slušným vkusem. Doplněno skvělým vokálem, spolehlivými špičkovými muzikanty, hozeno do přiměřeně hrubozrnné roviny, tak se začal rodit úspěch.

Do dokonalosti tady ještě kus chybí. Přes veškerou vyzrálost, suverénnost, a kompoziční i instrumentální zručnost se dá pár věcí vytknout. Showbusinessový model se ještě ladil. Pokud mám začít skladbami, co se mi vždycky zaseknou v uších a znatelně poruší splývavost poslechu, musím zmínit cover The BEATLES Day Tripper. Ten se nepovedl. Je kostrbatý, soustředí se na krkolomný rytmus doplněný skandováním refrénu, a jinak se tam toho moc už neděje. Ne každý umí Broučí covery udělat nonšalantně, tento je křečovitý a vybrakovaný. Hned následující Nighthawk je jako ukradená z Come Taste The Band, má tytéž kroutivé kytary s funkující basou, akorát na tomhle albu působí jalově a nepatřičně.

Na druhou stranu hned první skladba na desce je fantastická jízda. Take Me With You je monstrózní a nezastavitelná, poháněná drkotavým během baskytary a vskutku ukázkovou prací hlasu majitele značky WHITESNAKE. Neméně kvalitní, s bluesovější duší, jsou obě love-ovky – Love To Keep You Warm a The Time Is Right For Love, společně s titulní skladbou. U těchto písní se lze nadechnout a krásně si je užít. Kapela v nich předvádí doslova oblažující výkon, který umocňuje emocionální hloubku písní.

Za vyloženě podivnou považuji volbu dvou skladeb. Jednou je instrumentálka Belgian Tom’s Hat Trick a druhou představuje Free Flight, kde nezpívá Coverdale, ale Marsden. Proč, k čertu, má tato kapela potřebu dělat instrumentálky, a proč nenechá všude zpívat Coverdalea, když to je jejich zlatá hřivna? Kdyby ty dvě skladby byly aspoň o něčem mimořádném. Nepřinášejí však nic, co by za řeč stálo. Free Flight je spíš otravná svojí úpornou snahou o hit. V tomhle se podobá Lie Down (A Modern Love Song), ale tu právě Dave svým hlasem aspoň trochu vytahuje z šedi průměrnosti. Závěrečná skladba Don’t Mess With Me je takový normální standard.

WHITESNAKE na Trouble ukázali, co jim jde. Částí své produkce dali hlasitě najevo, že jsou schopni udělat naprosto parádní a chytlavou muziku. Další částí to naředili s průměrným balastem, a výsledek shodili pár blbostmi. No, co už s tím naděláme, nemůže člověk hned chtít všechno. Tedy může, ale nedostane. Ale může se aspoň těšit. V případě WHITESNAKE je na co.


Japan 1987 CD Polydor P33P-25058
Dynamic range – DR13
Total 38:22
reagovat

hejkal @ 16.09.2023 06:36:58
Ak si odmyslím Live... In The Heart Of The City (1980), tak ide o najlepší album skupiny. Priznávam, že Whitesnake je pre mňa veľmi povrchná kapela, nezapotí sa, banálne útočí na prvú signálnu a Coverdale pre mňa predstavuje ten typ interpreta, ktorý vidí najmä peniaze. Jeho muzika je prešpikovaná snahou o verejne prístupný gýč. Ale na tých prvých albumoch Whitesnake má ešte aspoň snahu o bluesové, ba priam južanské nálady, a tak som ho vzal na milosť. Dostal som sa v zbierke po Come an' Get It (1981), a teda mám 6 albumov. S tým si pravdepodobne vystačím po zvyšok života. Každopádne si o tejto muzike rád čosi prečítam a tvoje texty to čosi napĺňajú vrchovato. Ďakujem.

Antony @ 16.09.2023 08:39:01
Díky za reakci.
Vlastně tam slyším totéž. S tím rozdílem, že jejich muzika na mne působí a užívám si ji. Jak vždycky říkám, je mi jedno, co je to za styl a provedení, když se mi samotné dílo líbí.
Rád bych v tomto řetězovém poslechu došel až na konec diskografie, takže zabřednu i do alb, která byla dělána čistě pro hitparády. Nu což, jsou tady, tak se jim nevyhnu. A můj verdikt bude, jako vždy, nemilosrdný.. :)
K tomu živáku. Kdysi jsem jej slyšel. Otiskl se mi do paměti Coverdaleův vokál, jak je bez příkras neobyčejně autentický, čistý, úplně naturální. Ale to je zážitek cca 35 let zpátky.

hejkal @ 03.01.2024 14:56:52
Tomu rozumiem, tiež mi je vlastne jedno, čo je to zač, ak sa mi muzika páči, ak ma osloví. S Coverdaleom mám komplikovaný vzťah, mám vypestovaných viacero predsudkov a bariér, v ktorých sa cítim dobre a nejako necítim potrebu na tom nič meniť. Strašne si to u mňa pokazil prvým kontaktom s Deep Purple na California Jame. A kopou fádnych Stormbringer skladieb (Holy Man, Soldier Of Fortune). Samozrejme, 1987 a videoklipy k tejto pre mňa nepočúvateľnej muzike to už len podčiarkli.

No čo už, človek nemôže mať rád všetko.

Když se na prahu léta 1976 rozpadli Deep Purple, dalo se očekávat, že konec téhle legendy nebude zdaleka znamenat i konec kariér jednotlivých členů kapely a tak posluchačská hardrocková liga upřela svou pozornost na deriváty Deep Purple, které se objevily na hudební scéně. První to byla kapela Ian Gillan Band (později jenom Gillan), poté Rainbow a nakonec i Whitesnake. V každé ze jmenovaných skupin vězela jistá porce legitimity, protože ve všech kapelách hrál alespoň jeden bývalý „Párpl“…
Album Trouble tedy zastupuje Bílého hada v mé sbírce a tak se po nějaké době opět zaposlouchám do jeho hudebního pojetí a rozdělím se s vámi o svoje pocity…

TAKE ME WITH YOU – začátek musí začít (jak jinak) tajemně se zvláštními modulovanými zvuky, které nás mají uvést do strašidelna. Pak už se ovšem rozbíhá rockový nářez v daném prvním plánu. Více než podíl Davida Coverdalea – vnímám hudební názor Mickyho Moodyho. Vytvořil přímočarou skladbu, kde se všechno podřizuje dravostí a jasnému tahu na bránu…. V závěru vystupují z pozadí dosud málo čítelné Lordovy klávesy, kterým společně s kytarovým broušením patří i závěr…

LOVE TO KEEP YOU WARM – pumpující baskytara Neila Murraye s bicími Davea „Ducka“ Dowlea posouvají rytmické pojetí na funkový okraj, ale dlouhé akordické proměny kytar a varhan zachovávají hardrockový model. Dobře zahráno i nahráno, ale přiznám se, že mám pocit, jako bych poslouchal nějaký recyklovatelný materiál, který už od někudy znám a něco mi připomíná. Málo původní a málo osobité s nádechem Deep Purple v matných obrysech pozadí, třebaže vedení hlasů je zcela odlišné….

LIE DOWN (A MODERN LOVE SONG) – Bernie Marsden a Micky Moody ve dvou kytarových postech rozjíždějí další údernou skladbu zrychleného typu. Nic omračujícího se zde nekoná. Všechno je čitelné a přehledné od začátku až do konce. Tenhle typ hardrocku má odér komerčně aranžovaného songu se snahou proniknout do hitparád s jakýmsi derivátem rock and rollu, který dostává hardrockový kabát a hraje se zde v mezihře jako o život. Jenom škoda, že původní nápady jsou nečitelně matné a znovu si řeknete, že by tohle mohlo zahrát snad šest nebo deset podobně orientovaných kapel…

DAY TRIPPER – začátek patří přesně sázeným rytmům Dowleových bicích a následně v hardrockové estetice jistého proměnlivého pojetí se nám nabídne legendární skladba Beatles – Day Tripper – Coverdale nesnažil zachovat skladbě napětí, ale proaranžování se promítá na experimentálním pojetí. Už použití talking boxu při zpěvu vypadá jako z jiného světa, třebaže vokální stavba vypadá zajímavě, ale sekané kytarové riffy se posouvají někam do funku. Snaha vykřesat ze skladby originální útvar se celkem daří, ale posluchač si celkem zákonitě klade otázku, proč používat coververze – když má Whitesnake tak silné autorské zázemí?

NIGHTHAWK (VAMPIRE BLUES) – tak tohle je ovšem skladba podle mého gusta. Rytmicky, harmonicky a instrumentálně výtečně odvedená práce, třebaže Dowle do skladby s Murrayem vnášerjí místy prvky jazzrocku, což vyvažují dlouhé plochy kláves a jízda dvou sólových kytar. Jon Lord ukazuje, že patří na hammondky stále mezi extratřídu, třebaže tenhle věhlasný nástroj je ve druhé polovině sedmdesátých let už překonaným hudebním reliktem. Pěvecká dravost je ovšem ukázkově emocionální, což je v daném žánru zcela namístě….

THE TIME IS RIGHT FOR LOVE – v další skladbě se hardrock Whitesnake promění k trochu komerční boogie, žádané zejména n a americkém trhu a tak dusavá skladba nese známky suverenity podání, ale neubráním se tomu, myslet, že produkce alba cíleně pracovala na tom dostat kapelu do hitparád. Elektrické kytary jsou dravě živočišné a elastické (spíš příbuzné jižanskému rocku) než hardrockovému modelu. Kapela zní odhodlaně, ale také odložila nutnou tvrdost a zemitost, což ji v řadě případů může ubližovat. Co si budeme nalhávat – posluchači chtějí stále svoje Deep Purple a Whitesnake měli tuhle mezeru zacelit a vyplnit. Moc experimentování a posouvání hudebního stylu se zde neděje….

TROUBLE – Coverdale v opravdové formě. Jeho hlas zní syrově, naléhavě a vroucně a opírá se o vyjádření negativistických pocitů. Hudební doprovod se ale drží při zdi, včetně aplikovaných vokálů. Kytarové party jsou zpěvné, ale popravdě řečeno málo objevné, třebaže jsou zde dva sóloví kytaristé a ti se snaží upoutat pozornost. V gradující části mezihry se jim to dokonce i daří, ale po kompoziční stránce je to tak trochu mlácení prázdné slámy. Znovu se potvrzuje teorie, že pro řadu hardrockových kapel nebude v prvním plánu nejdůležitější rychlý kytarista, nebo razantní bubeník, ale především silná autorská základna ta se mi zdá, že zde vykazuje spíše průměrný potenciál…..

BELGIAN TOM´S HAT TRICK – skladba se pořádně rozběhla v rychlém tempu a bicí šlapou jako parní stroj a kytarové eskapády v téhle instrumentálce nám předvádějí, že Moody a Marsden mají v sobě pořád výraznou porci muzikantského odhodlání. Také Lord se zde blýskne pořádně vyprecizovaným sólem na hammondky. Znovu si říkám, že Whitesnake v téhle skladbě znějí spíš jak špičková kapela jižanského rocku než jako novodobí věrozvěstové resuscitovaného hard rocku….. Skladba je ovšem pořádně vypilovaná a hraje se zde s velkým nasazením, třebaže nijak zvlášť komplikovaně a zaujmou hlavně vyprecizované spojovací breaky….

FREE FLIGHT – tady by se ovšem dalo hovořit o jakémsi posunu vpřed. Tahle varianta získává výraznější potenciál a třebaže rytmicky se přibližuje spojením funku a jazzrocku, kytarové běhy a klávesový background ctí klasické barvy mírně modernizovaného hardrocku. Dobře odvedená práce a poprvé mohu kapele přiznat větší míru hledačského potenciálu, kterého se mi na albu zatím moc nedostávalo. Marsden a Moody žahají svými kytarami dobře proaranžovaná unisono, ale nutno přiznat, že Coverdaleovi zde chybí k úplné dokonalosti jeho bývalý párplovský sparring partner ̶ Glenn Hughes.

DON´T MESS WITH ME – závěrečná skladba opět sází na účinnou divokost a hráčskou živelnost. Potud není co komentovat. Stále však postrádám, jemnější práci v zapojení nástrojového parku. Moody a Marsden se snaží seč mohou zaměnit hru nedostižného Blackmorea a i když sólové party sázejí jako mince, přesto je třeba si uvědomit, že tohle všechno by zahrál Ritchie s větší dravostí a elegancí docela sám… hardrockový model podpíraný dlouhými tóny hammondek má závěr pojednaný v bluesovém pojetí……

Šestičlenná sestava Whitesnake měla demonstrovat hráčský potenciál v maximální možné míře, ale popravdě řečeno výsledek mi při vší úctě k členské základně nepřipadá tak jednoznačně přesvědčivý, jak by se dalo na první poslech zdát. Album se dobře poslouchá, ale nemyslím, že by to byla vlajková loď jejich repertoáru. Autorská původnost zde pro mě není tak přesvědčivá a tak dávám albu tři hvězdičky – třebaže jsem měl v úmyslu dát o jednu navíc…




reagovat

Po dvoch vydarených sólových albumoch založil Coverdale kapelu Whitesnake a vydal s ňou v roku 1978 (po EP Snakebite) album Trouble. Na mňa tento album pôsobí v porovnaní s ostatnými počinmi Whitesnake najprogresívnejšie, nech to znie akokoľvek. Totiž, na tomto albume je to dané jednak tým, že Coverdale sa stále ešte hľadal, ale hlavne si myslím, že rytmikou. Biceman Dave Dowle totiž vnášal do Whitesnake nádherné rytmy až netypické pre vtedajší jednoduchý rock. Samozrejme bez kvalitných skladieb by to nebolo platné, a tých je tu dostatok. Napríklad zapamätateľná Lie down, vymakaný cover od Beatles Day tripper a v podstate celý zvyšok albumu. Jediné skladby, ktoré mi moc nesadli sú Take me with you, Love to keep you warm a Trouble. Ostatné sú skvelé rytmicky, sólovo i Coverdaleovým vokálom. Na albume mám aj štyri bonusy, ktoré boli na spomínanom EP Snakebite: Come on, Bloody Mary, Steel away a prekrásny cover Ain´t no love in the heart of the city (práve takéto polohy pristané Coverdaleovi najviac). Celkovo solídne 4 hviezdy.
reagovat

Trouble je svojim spôsobom prvý regulárny album skupiny Whitesnake. Vyšiel v roku 1978, čo u mňa budí vždy dôvody k obavám a nabáda k opatrnosti. Avšak...

Take me with you, snaží sa Coverdale presvedčiť nemenovanú „girl“ a s ňou aj poslucháča, že to zato stojí. A robí to presvedčivo, využíva k tomu celú skupinu a rýchly Deep Purple sound. Samozrejme, zvuk je o chlp uhladenejší, než v zlatom veku hard rocku (zač. 70. rokov), ale na rok vydania je to ešte fajn. Hlavný protagonista sa určite vzhliadol v neskorších dielach Bad Company, pretože nasleduje pomerne vlezlá Love to keep you warm. Som si istý, že nenáročné osadenstvo rádií tento takmer hitík mohol osloviť. Čo tu máme ďalej? Lie down (a modern love song) je jednoduchý živý rock’n’roll, ten pravdepodobne nikoho neurazí. Jediný cover na albume je od Beatles, volá sa Day tripper a je podarený. Skoro by som povedal, že vrchol albumu. Zvládnutý je aj vokadér, či ako sa to presne volá. Melodická a nadupaná gitarová vyhrávačka otvorí ďalší rýchlootáčkový Deep Purple hard rock, Nighthawk (Vampire blues). Rovnako ako aj predchádzajúca vec, ašpiruje tento kúsok na titul vrchol albumu. Do tretice prichádza melodická rádiovka The time is right for love, ktorá na rozdiel od Love to keep you warm funguje aj na mňa. A je to aj tým, že sa dosť podobá (najmä v refréne) na dobovú produkciu ďalšej legendy, Thin Lizzy. Titulná skladba chce byť posadený strednotempový hard rock, čo by sa jej aj darilo, nebyť zbytočne uhladeného zvuku. Tu sa pýta surový zvuk, už len pre ten názov, sotva možno čakať trable, keď si to cukruje o sto šesť. Napriek výhradám je to skladba s potenciálom. Svižný rokec Belgian Tom’s hat trick je gitarovou inštrumentálkou. Coverdale sa neozve, čo je plus, takže je to radosť počúvať. Pekný bubenícky rytmus načne Free flight, ďalšiu to variáciu na Deep Purple hard rock. Refrénový teplospev Free flight si však mohli odpustiť. Znovu by si to žiadalo o chlp surovejší zvuk. A záver dosky opäť sviští ako vystrelený náboj značky Deep Purple. Don’t mess with me je výborná vec, parádna bodka za celým Trouble.

Na remastrovanej verzii je ako bonus doplnené EP The snakebite, o ktorom píšem inde, každopádne je však výborným dovetkom a dôvodom k tomu, aby som si pri púšťaní Whitesnake vybral práve CD Trouble.

Whitesnake podľa mňa nemožno prirovnávať k minulým veličinám hard rockového neba, pretože neponúka nič nové nieto ešte nesmrteľné. Derivuje však presvedčivo, chcelo by to viac odvahy od producenta poriadne to ohuliť a nebabrať sa s uhladenosťou. Sám o sebe je to dobrý album a nemám problém ho ovešať štyrmi hviezdami.

reagovat

martin @ 01.06.2009 09:30:33
V éře punku ,zaplatpánbuh za ni .

Voytus @ 18.06.2009 20:21:06
V Day Tripper není vocoder, nýbrž talkbox - zde podrobněji: >> odkaz