Stromboli / Stromboli (1987)

Pražská skupina Stromboli patřila v osmdesátých letech k absolutnímu zjevení na československé rockové scéně. Jak už jsem zmínil na jiných místech – nejsem cíleně orientován na osmdesátá léta – ale pokud bych měl objektivně tuhle dobu sám za sebe zhodnotit, tak musím konstatovat, že mě zaujaly pouze tři skupiny, které tuhle dobu dokumentují a jsou tak významnými milníky nejen osmdesátých let, ale také naší kostrbaté rockové historie: PRAŽSKÝ VÝBĚR, LAURA A JEJÍ TYGŘI A…. STROMBOLI. Netroufám si dnes po letech stavět tohle trio do nějakého pořadí, ale vybavuji si docela přesně, že když jsem viděl jejich koncert v Brně – tak jsem si uvědomil, že tahle kaůpela to vyhrává na celé čáře.
Jejich koncert byl přesunut z nějakého důvodu na periferii Brna do čtvrti Maloměřice, která má téměř venkovský charakter do místního velkého kulturního domu.
Bylo léto 1986 a vzpomínám si, že jsem se týden předtím vrátil z Budapešti z koncertu Jethro Tull.
Šílené davy se přemisťovaly městskou hromadnou dopravou na místo a Veřejná bezpečnost se tam musela starat o „bezpečnost“ – celkem zbytečně, protože se tam nikdo (na rozdíl od fotbalu a hokeje) nerval, neházel dělbuchy a nepřišel si tam vyřídit s někým svoje účty…..
Ten koncert byl pro mě příkladem, kdy si opravdu kapela sáhla na svoje konečné možnosti v rámci muzikantského potenciálu. Klaudius Kryšpín měl mohutnou baterii bicích nástrojů a předváděl na ně neuvěřitelné kousky… byl vytrénovaný a „vybubnovaný“, stejně jako Vlůadimír „Guuma“ Kulhánek, který hrál na bezpražcový jazz bass tender opravdu virtuozním způsobem. Vendula Kašpárková měl na starost synthesizer – byla to štíhlá obrýlená blondýna s dlouhými vlasy (intimní družka Klaudy Kryšpína) – ta sice nijak výrazně nepoutala pozornost, ale rozhodně tam nebyla do počtu. Samozřejmě tam byl i potřeštěný Vilém Čok. Dodával (stejně jako v Pražském výběru) koncertu tu potřebnou porci úletářství a téhle role se jako showman a „zpěvák“ zhostil na výbornou. Jednoznačnými frontmany byli ovšem Bára Basiková a především principál, zakladatel, skladatel a superkytarista Michal Pavlíček.
Bára Basiková střídala kostýmy, což k její image neodmyslitelně patřilo – malá drobná štíhlá ženská s bledou tváří. Určitě žádná krasavice, ale její charisma bylo jednoznačné. Její hlasový potenciál se rozvinul takovou měrou, že jsem měl pocit, že se zde potkává agresivní rock s operní scénou. Svůj hlas dokonale ovládala a já jsem si uvědomil, že na domácí scéně takovou zpěvačku nemáme a že bychom si ji měli hýčkat. Spousta energie, dramatická gesta, emocionální vzepjetí ducha a obnažování svého hlasu na výbornou. Myslím, že nikdo v sále nic podobného předtím neslyšel.
Michal Pavlíček byl technicky suverénní kytarista od prvního tónu. Hrál šíleně rychle, ale zároveň technicky rafinovaně a ovládal celý krk své kytary s takovou erudicí, že zůstával rozum člověku stát. Také jsem poprvé viděl, že, když byl v těch nejvypjatějších chvílích v akcí, že z něho doslova stříkal pot. Byl zbrocen tak, jakoby vylezl z lázně. Svítily na něj totiž silné reflektory, uvnitř sálu nebyla pochopitelně žádná klimatizace a venku byl srpnový dusný večer. Používal kytarový synthesizer Roland, který dokázal správně naprogramovat a proto bylo jasné, že na pódiu nemusí být žádný klávesový hráč. Všechno totiž zastal sám a to přímo famózním způsobem, kdy dokázal do kulturního domu dostat neuvěřitelné tónové obrazy, nekonečné vesmírné astrálno, ponuré šamanské tajemno, destruktivní tónové postupy, ale i čisté krystalicky čisté tóny. Pamatuji si, že jsem si říkal, co by na to všechno řekl takový Jimi Hendrix, absolutní kytarový novátor, který pracoval koncem šedesátých let se zvukem a s dobově omezenými možnostmi bez elektroniky, playe, echoplexu, sound modulátoru…..
U Pavlíčka jsem si říkal, že pokud bude hrát koncerty s takovým stodvacetiprocentním nasazením neustále, tak to prostě nemůže vydržet! Takový energetický výdej musel tělo psychicky i fyzicky likvidovat……(bohužel dnes má Pavlíček trojitý bypass).
Když se potom objevilo po roce album a také vyšlo dokonce jedno z prvních DVD, musel jsem si tuhle koncertní událost znovu připomenout. Musím konstatovat, že se povedlo přenést z koncertního pódia do nahrávacího studia to všechno, co jsem na koncertě viděl a slyšel – tedy alespoň podle mého názoru.
Proto jsem se tentokrát vyhnul podrobnějšímu rozboru celého dvojalba Stromboli a spíš jsem se chtěl rozdělit o svoje pocity, které po mě zůstaly i po desítkách let. Rozebírat totiž jednotlivé skladby považuji za opravdu bezpředmětné, protože po instrumentální stránce, stejně jako pěvecké, aranžérské a textařské se zde dějí opravdu neuvěřitelné věci.
Možná budou mít přímočaří rockeři s touto hudbou problém... nebyla to sice nějaká audiovizuální záležitost, ale vnímat dlouhý koncert s maximální koncentrací, sledovat jednotlivé nástrojové nástupy,
propojování instrumentálních a zpívaných částí byl dost velký oříšek.
Udělit albu plný počet hvězdiček je zcela namístě z mnoha důvodů.
Abych byl ale objektivní, přesto si i přes výše uvedené tvrzení myslím, že hlavní síla, smysl a poslání téhle hudby tkví hlavně v koncertním ztvárnění.

» ostatní recenze alba Stromboli - Stromboli
» popis a diskografie skupiny Stromboli